Coppola: Dalšího Kmotra už nenatočím

Po divoké životní a tvůrčí jízdě podobající se zhupům na strašidelné horské dráze zvané rolocoaster je třiašedesátiletá legenda americké kinematografie, tvůrce takových snímků jako Kmotr či Apokalypsa, opět v plné filmové práci - byť je momentálně především produkční a organizátorská.

Francis Ford Coppola - Legendární americký filmový režisér Francis Ford Coppola. | foto: Reuters

Byl jste jedním z prvních absolventů filmových škol v USA. Takže jste patřil k tvůrcům, kteří narušili do té doby obvyklou výchovu filmového personálu samotnými studii v Hollywoodu. Jak jste to pociťoval?
Měli jsme pak asi větší touhu vyvázat se z poddanství těch velkých studií. Když jsme někdy v devětašedesátém s Georgem Lucasem založili studio Zoetrope, byl to pravděpodobně jeden z prvních projevů takzvané nezávislé tvorby. To byl také náš cíl: mít vlastní technické zařízení a tvořit filmy, při nichž by nás nikdo neomezoval svými „zaručenými“ připomínkami. Během spolupráce s hlavními studii jsme se totiž pochopitelně i my ocitali v roli, jež by se mohla nazvat jako služebná či spíše vazalská. Zpočátku nám to nevadilo, neboť studia rozpočty filmů pokrývala. Jenomže jsme si rychle uvědomili, že tento způsob tvorby má vážné nedostatky. Chtěli jsme raději natáčet s menším rozpočtem, ale podle svých představ, zatímco studia stále silněji inklinovala k velkofilmům, jejichž výroba je vlastně byrokratický proces vyžadující tuny času a skoro pokaždé se výsledek dramaticky rozchází s původními autorskými představami.

S nedůvěrou hovoříte o velkofilmech, avšak sám jste se na některých velkoprodukcích podílel. Když se za těmito svými aktivitami ohlédnete, jaký máte pocit?
Před několika roky jsem se pokusil otočit kormidlem své lodi a vrátit se tam, kde bylo mé srdce odjakživa. Vynalézavé a snad i méně drahé nápady nezávislé filmové tvorby se mi zdají být mým opravdovým a celoživotním příběhem. Jsou pokusem o hledání těch okamžiků, v nichž tvůrci jsou skutečnými dobrodruhy. Těším se proto na dobře se rýsující spolupráci s autory, jimž věřím a kterým mohu pomoci s jejich nízkorozpočtovými díly. Ta pak budu distribuovat ve spolupráci s United Artists, se studiem, které vzniklo podobně jako mé sny, tedy podle představ komunity bohémských umělců.

Ale slyšel jsem, že momentálně vás dost zaměstnává jeden naopak velmi dlouhý a ne zrovna malorozpočtový film...
Ano, jednáme o distribuci ohromně úspěšného thajského snímku Suriyothai. Chceme pro diváky na celém světě vytvořit kratší verzi. V Bangkoku probíhala řada jednání s jeho režisérem Prince Chatrichalerm Zukole a s tamějším distributorem GMT. Ten snímek je v originále téměř čtyři hodiny dlouhý a aby byl lépe stravitelný pro mezinárodní publikum, měl bych dohlížet na krácení na zhruba dvouhodinovou stopáž. A to přesto, že ta téměř čtyřhodinová verze byla loni v Thajsku nejúspěšnější domácí produkcí všech dob. Jde o historickou epopej popisující život thajské královny Phra Suriyothai v 16. století. Pokud se dohodneme, věřím, že předělanou verzi bychom mohli předvést v květnu v Cannes.

Přispíváte kromě produkování či distribuování ještě nějak k nové tvorbě?
Máme na internetu opravdové studio. Kdokoliv se s námi může spojit. Nabízíme distribuci, pomoc při post-produkci i samotnou realizaci. Kromě toho vydáváme on-line časopis s povídkami a příběhy, které se mohou stát filmovými náměty.

Mé vzory, můj přítel

Když jste začínal, jaké jste měl vzory?
V sedmnácti či v osmnácti se u mě zájem o umění dostavil jaksi sám od sebe. Projevit se naštěstí mohl v divadle, které bylo na koleji, kde jsem při studiu bydlel. A z této pospolitosti se pak nejspíš zrodila má představa, jak by mohla vypadat práce ve filmovém studiu, představa, jíž se vlastně celý život snažím nějak přiblížit.
Když mám být konkrétní a říci nějaká jména, tak musím uvést, že jsem byl umělecky ovlivněn - jako řada lidí mého věku - Orsonem Wellesem. A pak Stanleym Kubrickem. A také řadou vynikajících zahraničních filmů, k nimž patřila i československá filmová vlna šedesátých let.

Výsledky vaší spolupráce se spisovatelem Mariem Puzem jsou nesmazatelně zapsány do historie kinematografie. Bude ještě nějaké pokračování Kmotra, když Puzo je po smrti?
Pracovali jsme na scénáři čtvrtého Kmotra, který by vyprávěl příběhy ze začátků života Sonnyho, Freda a Michaela. Ale po smrti Maria v roce 1999 jsem se vzdal jakéhokoliv práce na tohle téma, protože bych to nedokázal udělat bez autorského vkladu svého vzácného přítele.

Intermezzo o víně

Pojďme na chvíli opustit svět filmu a věnovat se oboru, v němž jste rovněž dosáhl jistého věhlasu, totiž vinařství. Co vás vůbec vedlo k rozhodnutí věnovat se pěstování vína?
Hlavním důvodem byla rozrůstající se rodina, kterou jsem chtěl udržet pohromadě. Když jsem pro ni hledal společný domov, objevila se na prodej vinice v severní Kalifornii. Byl jsem překvapen, že nápojový koncern Seagram a známí vinaři jako Mondavi si tento šperk v srdci Napa Valley nechali utéct. Dnes má vinice Neibaum-Coppola dva tisíce akrů. Vinice se zde obdělává podobně jako na začátku minulého století, tedy bez chemických přípravků.

Byl jsem nedávno na vašem pozemku. Prohlížel jsem si, jako mnozí jiní, sklepy s ohromnými sudy a ochutnával víno z vašich vinic. A také jsem navštívil soukromé muzeum připomínající vaši filmařskou dráhu. Viděl jsem stůl, za nímž sedával Marlon Brando jako Kmotr, bambusovou klec na zajatce z filmu Apokalypsa a další rekvizity a kostýmy včetně auta z filmu o nápaditém výrobci Tuckerovi. Tyto předměty v prvním patře ústřední budovy však neodpovídají na otázku, co je jednodušší: vyrábět víno, anebo natáčet filmy?
Obojí je stejně obtížné a strašně si sobě navzájem podobné v závislosti na počasí, místu a dalších okolnostech, které nemůžete a nedokážete ovlivnit.

Kterým vínům dáváte osobně přednost?
Vína mají jednoduše řečeno být především chutná, delikátní a příliš by jste o nich neměl přemýšlet. Jen proto, že mají jména určitých druhů a ročníků neznamená, že jsou kvalitní. Dobré víno stojí samo o sobě a nepotřebuje žádné doporučení.

Jsme filmařská rodina

S Georgem Lucasem jste byl průkopníkem nových postupů při filmové výrobě. Například "video assist" umožňuje režisérům kontrolovat natočenou scénu na obrazovce monitoru. Co si myslíte o digitální revoluci ve filmu?
Do tří, možná pěti let digitální technologie totálně změní způsob natáčení. Je podobná revolucím, které přinesly ozvučení a barvu. Už existuje digitální systém, který obrazově snese měřítka s filmovou surovinou. Když k tomu přidáte miliony dolarů vydané za filmové kopie každý týden, ukazuje se že klasický proces pomalu, ale jistě končí.

Myslíte si, že všeobecně dostupnější digitální technologie otevřou větší možnost tvořit? Vždyť například ženy-režisérky stále ještě nejsou úplně úplnou samozřejmostí, respektive není jich tolik, kolik by mohlo...
Kdysi jsem měl představu, že dívčí talenty budeme objevovat hned v jejich počátcích, když je jim čtrnáct, patnáct. Jenomže v tomhle věku je u žen ohromně těžké rozhodování o životní kariéře. Kromě toho existují určité typy příběhů - válečné, akční či kovbojky - o něž ženy nemají moc zájem. Ale že by bylo až tak neobvyklé vidět ženy za kamerou, to se mi nezdá. Měl jsem na univerzitě učitelku, která mi ohromně pomohla proniknout do tajemství filmové tvorby. Kromě jiných jsem spolupracoval s absolventskou pražské FAMU Agniezskou Hollandovou: natočili jsme filmy Tajemná zahrada (1993) a Tteří zázrak (1999). Ostatně nedávno jsem produkoval jsem snímek Virgin Suicide, což je debut mé dcery Sofie.

Jaký vliv na vás mělo loňské 11. září?
Ta tragédie tu zanechala stopy na každém. Pozměnila i mé osobní plány. Už více než deset let připravuji svůj takříkajíc životní film - Megalopolis, který bych měl i režírovat. Je o New Yorku budoucnosti. Musím teď o řadě scén znovu přemýšlet.

Co pokládáte za svůj největší úspěch?  
Loňský filmový festival v Cannes. Uváděl jsem tam prodlouženou verzi Apokalypsy včetně dokumentu z natáčení, který připravila moje žena. Dcera Sofia měla v hlavním programu premiéru vlastního filmu a syn Roman si v Cannes odbyl předpremiéru své prvotiny CQ. Neznám žádnou jinou rodinu, která by byla podobně ponořena do filmové tvorby a produkce. Měli jsme z toho ohromný zážitek.

Francis Ford Coppola -
Muž značné výkonnosti i velkých výkyvů

V dětství byl Francis Ford Coppola téměř paralyzován obrnou. Asi i proto se v něm probudila vášeň k oborům, v nichž mohl ulétnout do světa fantazie - šlo o kreslené příběhy, břichomluvectví, loutkoherectví a počínající svět televize.

První celovečerní film režíroval roku 1963, jmenoval se Dementia 13. Během dalších let se věnoval práci na scénářích včetně adaptací románů. Za jeden z nich, Pattona, dostal svého prvního Oscara.

V roce 1969 Coppola a George Lucas založili Zoetrope, nezávislou filmovou společnost se sídlem v San Francisku. Prvním projektem byl snímek THX 1138. Druhý film, který Coppola produkoval a Lucas režíroval, American Graffiti (1973), získal pět nominací na Oscara a dnes je v USA pokládán za kultovní dílo.

V roce 1972 Coppola uvedl na plátna Kmotra, z něhož se stal jeden z nejvýnosnějších filmů historie. Napsal scénář k adaptaci Velkého Gatsbyho (1974). Další Coppolův titul, Conversation (1974), byl oceněn v Cannes. Pokračování Kmotra (1974) získalo šest sošek Americké filmové akademie, přičemž sám Coppola obdržel Oscary za režii, scénář a produkci. V roce 1979 produkoval snímek z vietnamské války Black Stallion.

Jako producent má Coppola zásluhu i na tom, že Američanům představil takové zahraniční tvůrce jako Japonce Akiru Kurosawu a Němce Wima Wenderse.

Coppola má za sebou i řadu ekonomických propadáků. Jeho absolventský projekt na UCLA, již vystudoval, You are Big Boy Now (1966), mu vynesl režijní příležitost u studia Warner Bros. k natočení velkomuzikálu Finian´s Rainbow (1968). To byla první z komerčních proher. Snímek Apocalypse Now (1979) patří sice k nejúžasnějším americkým snímkům druhé poloviny 20. století, avšak svého tvůrce toto dílo téměř zničilo jak finančně, tak psychicky a jeho milované studio Zoetrope se ocitlo krůček před krachem. I velkolepě pojatý titul One From the Heart (1982) a skandály opepřený The Cotton Club (1984) ukázaly sice Coppolovo filmařské mistrovství, ale u pokladen propadly. Jeho životopisný příběh Tucker: The Man and His Dream (1988) byl veřejností přijat jako svého druhu autobiografické přiznání - jakési ztotožnění se s idealistickým hrdinou onoho filmu, návrhářem aut ze čtyřicátých let.

Úspěchy, ale spíše neúspěchy provázely Coppolu  v devadesátých letech. Ani změna žánrů včetně návratu k třetímu pokračování Kmotra k návratu na Olymp příliš nepomohla. V Hollywoodu začalo kolovat mínění, že umělec je už na konci tvůrčí cesty.

Ale podle letošních zpráv Coppolova společnost Zoetrope, firma Myriad Pictures a distribuční síť studia MGM (přesněji její speciální divize United Artist) vyprodukují v tomto a příštím roce pět celovečerních děl. Tři z nich - rozpočet každého z toho tria nepřesahuje deset milionů dolarů - jsou už dojednány. Půjde o titul On the Road v režii Joel Schumachera, o životopisný snímek Kinsey režírovaný Billem Condonem (film vykreslí osudy sexuologa Alfreda Kinseye) a o pokračování loňského úspěšného hororu Jeepers Creepers 2 v podání scenáristy a režiséra Victora Salvy. Uvažuje se i o druhém filmu Sofie Coppolové, jejíž debut Virgin Suicides měl značný ohlas.

Coppola ovšem proslul ještě v jiném odvětví: od roku 1978 je majitelem sklepů, vinic a výroby kalifornského vína značky Rubicon. Do vinařského průmyslu vstoupil o tři roky dříve, zakoupením části historického velkostatku Inglenook. Své vinařské úspěchy Coppola popsal v knize A Sense of Place, Steven Kolpan.