Deset století architektury: gotika není jen katedrála

Právě probíhající projekt Správy Pražského hradu Deset století architektury je v hlavním městě rozdělen do šesti výstavních prostorů. Akci postupně - vždy ve středu a v pátek - přiblížíme portréty jednotlivých stavebních slohů s důrazem na jeden z exponátů výstavy. Druhá část výstavy Deset století architektury, věnovaná architektuře 13. až 15. století, je umístěna v gotických podlažích Starého královského paláce.

Plynule tak navazuje na část věnovanou románskému umění ve sklepeních pod palácem. Tuto návaznost ještě podtrhuje skutečnost, že na přípravě obou částí se podíleli titíž tvůrci.

Gotika k nám dorazila se zhruba stoletým zpožděním. Kolem poloviny 13. století v Českých zemích hovoříme o rané gotice, zatímco ve Francii již o postklasické fázi slohu. V době, kdy u nás vznikaly první stavby zaklenuté křížovou žebrovou klenbou, již stály nejvýznamnější francouzské katedrály, jako Chartres, Remeš a Amiens. To, co jsme ztratili na začátku, dohnali jsme na konci. Pozdně gotická architektura v okolních zemích v mnohém čerpá ze stylu svatovítské katedrální huti a Petra Parléře bychom podle dnešních měřítek nejspíš označili za avantgardního architekta. V sochařství je jeho vliv dokonce ještě výraznější.

Deset století architektury

Pražský hrad

Do 31. října 2001

Vedle gotické architektury výstava představuje ještě architekturu románskou, renesanční, barokní, architekturu 19. století a architekturu 20. století.

Architektura gotická - cesta ke světlu
Kurátoři: Klára Benešovská, Petr Chotěbor.
Architekt: Miroslav Heřmánek. Gotické podlaží Starého královského paláce, III. nádvoří Pražského hradu.

Informace o vstupném naleznete ZDE.

Když se řekne gotika, snad každý si vybaví katedrálu. Nejen jako architektonický skvost, ale často také jako symbol vyjadřující ideály a myšlenky celého středověku. Německý historik umění Erwin Panofsky o gotických katedrálách dokonce hovořil jako o kamenném protějšku scholastických teologických sum. Je velice snadné nechat se unést kouzlem katedrál vzpínajících se k nebesům a podlehnout iluzi, že středověký člověk žil jen pro křesťanské ideály a že materiální svět mu byl téměř cizí. Jenže to by pak asi nebyl hlavním společenským centrem každého města jarmark a středověcí moralisté by se tolik nerozohňovali nad obžerstvím a přílišným pitím svých současníků.

Sochařská výzdoba byla organickou součástí gotický staveb. Není tedy nikterak od věci, že nejpůsobivějším exponátem druhé části expozice Deseti století architektury je právě sousoší - Olivetská hora z Olomouce. Nadživotní sochy modlícího se Krista a trojice spících apoštolů se v Praze zastavily cestou z Říma, kde byly představeny na reprezentativní výstavě moravské pozdní gotiky.

Monumentální kamenné sousoší zaujme nebývalým realismem. Obzvláště socha sv. Jana působí naprosto bezprostředně a až neuvěřitelně moderně. Sousoší pochází z olomouckého kostela sv. Mořice, ale jeho původní umístění v kostele neznáme. Téma Kristovy modlitby v zahradě getsemanské není příliš běžné. Ostatně to, jakou mělo toto sousoší funkci, se zatím nikomu nepodařilo spolehlivě objasnit. Další otevřenou otázkou je datace díla. Historik umění Ivo Hlobil před časem přišel s teorií, která předpokládá jeho vznik ve 30. letech 15. století. To by znamenalo, že jde o dílo naprosto současné s dílem malíře Jana van Eycka a o vůbec nejzajímavější sousoší z této doby v celé zaalpské Evropě.

Detail apoštola ze sousoší Olivetská hora z kostela sv. Mořice v Olomouci.

Detail tváře Ježíše Krista ze sousoší Olivetská hora z kostela sv. Mořice v Olomouci.