Jeden z polských klasiků o sobě řekl, že se v literárních teoriích vyzná jako pták v ornitologii. Vyvěrá vaše nechuť hovořit o vlastní tvorbě z podobného pocitu?
Jde o dvě odlišné věci. O nutnosti a užitečnosti literární vědy a kritiky nijak nepochybuji. Dokonce chápu, že někdo má potřebu diskutovat o tom, co dělá. Já bych si ale připadal jako fotbalista, který má střílet góly a měl by ještě dělat rozbory, jak ten či onen gól vstřelil. Případně k tomu citovat, co si o střílení gólů přečetl v zahraniční literatuře.
Jste označován za absurdního dramatika. Vy ale přece netvrdíte, že absurdita je paní světa...
Označil a zařadil mne tak jeden anglický divadelní historik před více než třiceti lety. Nijak jsem neprotestoval, protože to nebylo tak zcela nepřesné. A přinášelo to mladému dramatikovi také určitou výhodu: mohl jsem tak lépe vejít ve všeobecnou známost.
Znamenal pro vás exilový odstup výhodu nejen při hodnocení situace ve vaší vlasti, ale i při vašich polských tématech?
Z Polska jsem odešel ve třiatřiceti - a po třiatřiceti letech jsem se tam v roce 1996 vrátil. Může to znít jako špatný vtip nebo gesto, ale oproštěnost, jakou mi přinášela emigrace, mi zcela vyhovovala. Je to v mém případě patrně věc vnitřního ustrojení. Nemohl bych psát o Polsku v Polsku. V době, kdy jsem žil v Mexiku, bych nedokázal psát o Mexiku.
Proč jste se nevrátil domů hned po roce 1989?
Všechno mi tam připadalo přízemní, chámské. Před čtyřmi lety byla v Mexiku velice nejasná vnitropolitická situace a moje žena chtěla odejít. Zeptal jsem se jí, chce-li se se mnou vrátit do Paříže, nebo odjet do Polska. Rozhodla se pro Polsko.
Co vás vlastně z Polska vyhnalo?
Cenzura a - autocenzura. Živil jsem se svým uměním a nikdy jsem se neocitl v žádném námezdním poměru. Ale tu autocenzuru si uvědomíte až tehdy, vystoupíte-li z určitého silového pole. Když si na mne činil režim nárok jako na svého poddaného, odmítl jsem. To bylo po roce 1968, kdy jsem protestoval proti okupaci Československa mimo jiných také polskou armádou. Požádal jsem tehdy o politický azyl ve Francii.
Ve své zatím poslední hře Láska na Krymu se vyrovnáváte s fenoménem Ruska spíše skrze svou polskou optiku, jež má s Ruskem specifické zkušenosti, anebo jako se "strašidlem komunismu", s hrozbou všeobecnou?
Nechtěl jsem s ničím "účtovat". Rusko jako téma ve mně zrálo dlouho předtím. A hlavním impulsem byl strach o ně. Strach o Rusko, které pro mne ztělesňuje Čechov. Nikdy nepostupuji tak, že bych si plánoval, že se k něčemu vyjádřím. Že bych si uvědomoval, že to a to žádá doba a psal na objednávku.
Kolem Lásky na Krymu vznikl menší skandál, protože jste si v desateru drastických požadavků vymiňoval, že se režie nesmí uchýlit nejen od textu, ale ani od vašeho popisu scény. Mrožek se zbláznil, tvrdilo se tehdy...
Měl jsem obavu, aby se v inscenacích příliš neideologizovalo. Také mi vadí, když se v rolích objevují osoby rozdílného věku nebo opačného pohlaví nebo když herci pobíhají v hledišti.
V nejbližších dnech má vyjít vaše nová hra Krásný výhled, Žijete nyní v Polsku, nebude o Mexiku?
Odehrává se na Balkáně. A silně koresponduje s tím, co se tam nyní děje. Ale stejně jako Láska na Krymu je o něčem jiném než o řešení aktuálních politických otázek.
Bude také s desaterem?
Nebude. S těmi požadavky jsem před pěti lety víceméně blufoval, protože se takové věci stejně neuhlídají. A byl tu už koneckonců precedens. Sám velký Samuel Beckett se s inscenátory jedné své hry soudil - a prohrál.
- pátek 16. dubna 1999
