Vaše DVD, které jste natočili o průběhu turné Proměny, popisuje, jak jste dostal k narozeninám traktor. Vy máte fakt traktor?
KH: Ve filmu to trošku přehnali. K narozeninám jsem nedostal traktor, ale jen pozvání, abych se v něm svezl. Byl to traktor pana Haka z Plotiště. Projet se nočním Hradcem Králové s kolonou vozů plných přátel v zádech je nezapomenutelný zážitek.
Je pravda, že máte zálibu v zemědělství, jak se o vás tvrdí?
V zemědělství přímo ne, ale traktory mám opravdu moc rád. Vyrůstal jsem na vesnici, a tam si lidi vzájemně pomáhali: jeden měl traktor, druhý vlečku... Hezké vzpomínky mám na souseda, pana Wolfa, který mě jako malého kluka vždycky bral nahoru na traktor. Hrozně mě bavilo jen tak se projíždět po poli. Poprvé jsem traktor řídil v osmi letech.
Vaši rodiče byli tedy zemědělci ze Svitav.
Ne. Táta byl lesník, takže jsme se stěhovali zrovna tam, kde měl práci. Narodil jsem se ve Svitavách, ale pak jsme bydleli v hájence v Křenově, a když mi bylo dvanáct, přestěhovali jsme se do Moravské Třebové na zámek.
Byl tatínek také muzikant?
Byl. Hrál velice dobře na saxofon a na harmoniku a právě ve Křenově měli kapelu, s níž hráli na plesech a tancovačkách.
Vždycky si stěžujete, jak jste se musel dívat s houslemi pod krkem na kluky, kteří hráli venku fotbal.
To je pravda, někdy to bylo mučení. Ale pamatuji si, jak jsem se k muzice dostal. Chodil jsem tehdy do první třídy. Byli jsme s tátou nakupovat v Moravské Třebové, a když jsme šli kolem hudebky, táta se na mě podíval a řekl: Nechceš se tam jít zeptat, jestli by tě vzali? A já řekl, že ano. Tak mě tam vzali. Začátky byly docela těžké, ale asi ve dvanácti letech jsem se rozhodl, že u houslí zůstanu.
Nechtěli vaši, abyste se spíš věnoval vážné hudbě?
To víte, že chtěli. Pamatuji si, že když hrála v televizi filharmonie, otec vždycky říkal, že by bylo pěkné, kdybych jednou taky takhle hrál. Až na konzervatoři jsem si uvědomil, že muzikantské povolání není zase až taková legrace. Buď skončíte ve filharmonii nebo v divadle někde u desátého pultu, nebo budete učit na hudební škole. Virtuosů je opravdu málo.
Kolik hodin jste nejdéle v životě cvičil na housle?
Šest až osm. Víc to snad ani nejde. Můj profesor na konzervatoři mi vysvětlil, že nezáleží na tom, kolik hodin denně cvičíte, ale důležité je jak.
Jak jste cvičil vy? Poraďte všem dětem, které hrajou na nějaký hudební nástroj, nebo jejich rodičům.
Důležité je, aby nehrály jen noty, ale aby i za stupnicí nebo etudou našly hudbu a cvičily hlavou. Pak to bude mít ten správný smysl.
Prostě nás to baví
Vysvětlete mi, jak vzniká písnička od Čechomoru. Najdete si nějakou neznámou lidovou píseň a u té pak změníte aranžmá?
V podstatě je to tak. Ale než ji znovu zaranžujeme, hledáme její podobu, hledáme její tvář. Tenhle proces stojí vždycky největší úsilí.
Dokážete napsat písničku bez nápěvu, jen podle nějakého textu?
FČ (který se v tomto okamžiku zapojil do rozhovoru): Ano. Ale když objevíme text, který má třeba pětadvacet slok, tak ho musíme nějak zkrátit, prosít a vybrat z něj jen to nejdůležitější a nejkrásnější. Zbytek si vymyslíme.
Hádáte se při tom?
KH: Čím déle spolu hrajeme, tím méně. FČ:Víme, že oba potřebujeme kompromis, a čím víc se dohadujeme, tím víc ho oddalujeme.
Jak se spolu domlouváte přímo na pódiu?
Komunikujeme očima, ale hlavně hudbou. Posloucháme, co ten druhý hraje, a už jsme na sebe zvyklí.
Poznáte, když je ten druhý v úzkých?
KH: Ano! Stačí jen když vidím, jak se na mě Franta podívá, nebo naopak, a hned víme, že se něco děje, a hledáme rychlé a nenápadné řešení.
Hrajete někdy taky doma ve Svitavách nebo v Moravské Třebové?
KH: Hrajeme. Franta například pořádá ve Svitavách tradiční vánoční bigbeat, na který se celý rok těší celé Svitavy a okolí.
FČ: I když na vydávání vánoční desky se tedy nechystáme.
KH: To přenecháváme jiným, viď?
FČ: Třeba Karlu Gottovi.
Kdyby vám Karel Gott zavolal a nabídl, abyste spolu nahráli desku, odmítli byste?
KH: Určitě. Myslím, že by z toho pro nikoho nevzniklo nic dobrého. Já mám ale s Karlem Gottem pěknou historku: loni na Silvestra jsme hráli na koncertě a v zákulisí za mnou přišel Karel Gott a říká: To byla pěkná písnička. A mně proběhlo hlavou: Sakra, něco je špatně. Pak mi ještě Karel Gott říkal, že by si rád poslechl naše poslední cédéčko. Nabídl jsem mu, že mu ho dám, a on mi řekl: Ne, já mám peněz dost.
A vás když někdo požádá v hospodě na vesnici, abyste hráli, zahrajete?
KH: To víte, že ano. Jednou je člověk muzikant, tak by měl koukat hrát. A nás to baví.
Kdybyste měli říct, co teď budete v příštích letech dělat v několika větách, co by to bylo?
FČ: Chceme dělat dobré desky a objevovat pořád nové a nové písničky, které třeba ještě nikdo nikdy neslyšel. Dělat radost sobě i druhým. A teď to otočíme. Co vám by se líbilo, abychom dělali v budoucnu?
No asi by bylo nejlepší, kdybyste prostě pokračovali. Pořád hráli a zpívali.
FČ: Vidíte? Ato my s Karlem máme přesně v plánu.
KH: Ve filmu to trošku přehnali. K narozeninám jsem nedostal traktor, ale jen pozvání, abych se v něm svezl. Byl to traktor pana Haka z Plotiště. Projet se nočním Hradcem Králové s kolonou vozů plných přátel v zádech je nezapomenutelný zážitek.
Je pravda, že máte zálibu v zemědělství, jak se o vás tvrdí?
V zemědělství přímo ne, ale traktory mám opravdu moc rád. Vyrůstal jsem na vesnici, a tam si lidi vzájemně pomáhali: jeden měl traktor, druhý vlečku... Hezké vzpomínky mám na souseda, pana Wolfa, který mě jako malého kluka vždycky bral nahoru na traktor. Hrozně mě bavilo jen tak se projíždět po poli. Poprvé jsem traktor řídil v osmi letech.
Vaši rodiče byli tedy zemědělci ze Svitav.
Ne. Táta byl lesník, takže jsme se stěhovali zrovna tam, kde měl práci. Narodil jsem se ve Svitavách, ale pak jsme bydleli v hájence v Křenově, a když mi bylo dvanáct, přestěhovali jsme se do Moravské Třebové na zámek.
Byl tatínek také muzikant?
Byl. Hrál velice dobře na saxofon a na harmoniku a právě ve Křenově měli kapelu, s níž hráli na plesech a tancovačkách.
Vždycky si stěžujete, jak jste se musel dívat s houslemi pod krkem na kluky, kteří hráli venku fotbal.
To je pravda, někdy to bylo mučení. Ale pamatuji si, jak jsem se k muzice dostal. Chodil jsem tehdy do první třídy. Byli jsme s tátou nakupovat v Moravské Třebové, a když jsme šli kolem hudebky, táta se na mě podíval a řekl: Nechceš se tam jít zeptat, jestli by tě vzali? A já řekl, že ano. Tak mě tam vzali. Začátky byly docela těžké, ale asi ve dvanácti letech jsem se rozhodl, že u houslí zůstanu.
Nechtěli vaši, abyste se spíš věnoval vážné hudbě?
To víte, že chtěli. Pamatuji si, že když hrála v televizi filharmonie, otec vždycky říkal, že by bylo pěkné, kdybych jednou taky takhle hrál. Až na konzervatoři jsem si uvědomil, že muzikantské povolání není zase až taková legrace. Buď skončíte ve filharmonii nebo v divadle někde u desátého pultu, nebo budete učit na hudební škole. Virtuosů je opravdu málo.
Kolik hodin jste nejdéle v životě cvičil na housle?
Šest až osm. Víc to snad ani nejde. Můj profesor na konzervatoři mi vysvětlil, že nezáleží na tom, kolik hodin denně cvičíte, ale důležité je jak.
Jak jste cvičil vy? Poraďte všem dětem, které hrajou na nějaký hudební nástroj, nebo jejich rodičům.
Důležité je, aby nehrály jen noty, ale aby i za stupnicí nebo etudou našly hudbu a cvičily hlavou. Pak to bude mít ten správný smysl.
Prostě nás to baví
Vysvětlete mi, jak vzniká písnička od Čechomoru. Najdete si nějakou neznámou lidovou píseň a u té pak změníte aranžmá?
V podstatě je to tak. Ale než ji znovu zaranžujeme, hledáme její podobu, hledáme její tvář. Tenhle proces stojí vždycky největší úsilí.
Dokážete napsat písničku bez nápěvu, jen podle nějakého textu?
FČ (který se v tomto okamžiku zapojil do rozhovoru): Ano. Ale když objevíme text, který má třeba pětadvacet slok, tak ho musíme nějak zkrátit, prosít a vybrat z něj jen to nejdůležitější a nejkrásnější. Zbytek si vymyslíme.
Hádáte se při tom?
KH: Čím déle spolu hrajeme, tím méně. FČ:Víme, že oba potřebujeme kompromis, a čím víc se dohadujeme, tím víc ho oddalujeme.
Jak se spolu domlouváte přímo na pódiu?
Komunikujeme očima, ale hlavně hudbou. Posloucháme, co ten druhý hraje, a už jsme na sebe zvyklí.
Poznáte, když je ten druhý v úzkých?
KH: Ano! Stačí jen když vidím, jak se na mě Franta podívá, nebo naopak, a hned víme, že se něco děje, a hledáme rychlé a nenápadné řešení.
Hrajete někdy taky doma ve Svitavách nebo v Moravské Třebové?
KH: Hrajeme. Franta například pořádá ve Svitavách tradiční vánoční bigbeat, na který se celý rok těší celé Svitavy a okolí.
FČ: I když na vydávání vánoční desky se tedy nechystáme.
KH: To přenecháváme jiným, viď?
FČ: Třeba Karlu Gottovi.
Kdyby vám Karel Gott zavolal a nabídl, abyste spolu nahráli desku, odmítli byste?
KH: Určitě. Myslím, že by z toho pro nikoho nevzniklo nic dobrého. Já mám ale s Karlem Gottem pěknou historku: loni na Silvestra jsme hráli na koncertě a v zákulisí za mnou přišel Karel Gott a říká: To byla pěkná písnička. A mně proběhlo hlavou: Sakra, něco je špatně. Pak mi ještě Karel Gott říkal, že by si rád poslechl naše poslední cédéčko. Nabídl jsem mu, že mu ho dám, a on mi řekl: Ne, já mám peněz dost.
A vás když někdo požádá v hospodě na vesnici, abyste hráli, zahrajete?
KH: To víte, že ano. Jednou je člověk muzikant, tak by měl koukat hrát. A nás to baví.
Kdybyste měli říct, co teď budete v příštích letech dělat v několika větách, co by to bylo?
FČ: Chceme dělat dobré desky a objevovat pořád nové a nové písničky, které třeba ještě nikdo nikdy neslyšel. Dělat radost sobě i druhým. A teď to otočíme. Co vám by se líbilo, abychom dělali v budoucnu?
No asi by bylo nejlepší, kdybyste prostě pokračovali. Pořád hráli a zpívali.
FČ: Vidíte? Ato my s Karlem máme přesně v plánu.
