Nízké Tatry ukrývají odměnu pro odvážné

Nízké Tatry - Nízké Tatry to obvykle znamená Chopok pro sjezdaře a Ďumbier pro turisty, mnoho lidí na hlavním hřebenu a ujeté lyžařské magistrály. Jenže stačí zajet vlakem nebo autobusem pár kilometrů na východ, a turistická centra vystřídají obyčejné vesnice a místo lanovek musí posloužit k výstupům do kopců vlastní nohy. Východní část nízkotatranské hřebenovky je tím pádem málo navštěvovaná, ale o to více romantická. V zimě si každá parta, která se o ni chce pokusit, musí prorazit vlastní stopu v hlubokých závějích, spát ve stanech a vařit ze sněhu. Zvláště v prosinci a lednu bývá prašan tak hluboký, že zajít si na záchod bez lyží prostě nejde, protože člověk by se probořil po pás do sněhu, a opřít se o hůlku znamená, že zmizí až po poutko v jemné bílé krupici.

Za všechnu námahu však čeká turisty královská odměna - vstup do zimní pohádky. Hluboký zasněžený les, občas opuštěná salaš s bílou čepicí na střeše, sjezdy po stehna v prašanu a dá-li bůh i daleké rozhledy do Liptova a Horehroní. Obvyklý scénář přejezdu této části Nízkých Tater má první bod v Telgártu (dříve Švermovo). Od autobusové zastávky stoupá turistická značka až na Kráľovu hoľu. Znamená to, že několik hodin se jde s lyžemi připoutanými na batohu bez jediného oddychu na kousku rovné cesty stále nahoru. "Hned zpočátku ztrácíme značku, a tak lezeme korytem potoka," lze se dočíst v deníku pražského vysokoškolského sportovního oddílu Humanita, jehož členové vloni tento přechod absolvovali. V závěrečné části výstupu doprovází turisty tyčové značení. Vršek s vysílačem se totiž vypíná vysoko nad hranici lesa a bývá větrný, mlžnatý anebo se schovává v mracích. Dá se spát ve stanech v okolí budovy vysílačky, nebo v nouzovém prostoru pro turisty, který je přístupný prosklenými dveřmi z jižní strany od rozcestníku. Druhý se jede po větrném hřebeni do Ždiarského sedla. "Vypadáme jako parta hluchých na procházce, protože vítr se sněhem znemožňuje komunikaci," píše se v deníku. Potom už stačí jen překonat kopec Andrejcová a pod ním vejít do útulny stejného jména. "Cesta lesem je příjemná, bez větru a mlhy, jen běžkaři občas nemohou najít své lyže pod sněhem," poznamenává deník. Dřevěné palandy, nahrubo stlučený stůl a okénko zpola zakryté igelitem, to je veškerý zdejší komfort. A celou noc protahuje škvírami mezi trámy studený severák. Ale je to střecha nad hlavou. Třetí den je rezervovaný pro těžkou dřinu. Hlubokým navátým sněhem je potřeba se dopoledne probít na Velkou Vápenici a z ní sjet místy po pás ve sněhu do sedla Priehyba. Obvykle lze cestu poznat jen instinktivně podle směru starého průseku. Tento úsek je nejhorší pro běžkaře na příliš tenkých prkýnkách, vyzbrojené závodními hůlkami bez pořádných talířků. Na koni jsou naopak skialpinisté nebo uživatelé sněžnic. Odpoledne čeká ještě výstup do sedla mezi Oravcovou a Homolkou. "Ten kopec jen tak líznem," praví Ondřej, ale již po pár krocích lituje podle zápisků, že nezůstal na cestě. Každou chvíli totiž tahá sněžnice z kosodřeviny ukryté pod zrádným sněhem. V sedle nezbývá nic jiného než postavit někde v závětří stany. Cesta sice minula dva domky, ale ty patří lesní správě, a jsou proto zamčené. "Filip si nevzal stan, a tak si hrabe ve sněhu noru," suše konstatuje deník. Čtvrtý den zpočátku připomíná prorážením sněhu včerejšek, ale na Homolce se všechno změní a traverzová neustále klesající cesta dovede lyžaře k útulně Ramža. Ta poskytuje stejný komfort jako Andrejcová, ale navíc zde fungují kamna a nedaleko je v dřevěné budce i záchod. Pohodlný sjezd z Homolky se ovšem může změnit v drama. Stačí, aby lyžaři jen trochu sjeli z málo znatelné pěšinky do jižních úbočí, a rázem se ztratí. Poslední den už je spíše odpočinkový. Vyjetá stopa sice vede nahoru dolů a cikcak, ale nakonec zamíří k sedlu Čertovica. Tam čeká civilizace, hospody, vleky a sjezdovky a jezdí sem autobus.

* * *

Může se hodit

JAKÉ LYŽE SI VZÍT: Nejlépe telemarského typu se stoupacími pásy, je možno použít i skialpinistické lyže nebo turistické běžky s hranami (back country). Lyže lze nahradit sněžnicemi.

CO S SEBOU: Zimní spací pytel, dobrá karimatka, benzinový vařič s příslušenstvím, stan nebo aspoň bivakovací pytel, lékárnička, tmavé brýle, krém proti slunci, mapa, busola, teplé a náhradní oblečení jako vysokohorskou turistiku, sekyrka na dřevo, veškeré jídlo, batoh 60-75 litrů.

NEJVHODNĚJŠÍ DOBA K PŘEJEZDU: Sníh zde obvykle leží od listopadu do května. Největší romantiku je však možné zažít koncem prosince a v lednu. V tuto dobu očekávejte bezedný prašan, vysoké návěje sněhu v lese a naopak tvrdou roletu na otevřených prostranstvích. Nelze čekat setkání s jinými turisty.

JAK SE TAM DOSTAT: Tam nejlépe lehátkovým vlakem do Popradu a autobusem do Telgártu, zpět jezdí autobus z Čertovice k hlavním železničním tahům do Banské Bystrice nebo do Liptovského Mikuláše.

KDE SE DÁ PŘESPAT: V nouzové noclehárně v objektu televizního vysílače Králova hoľa, v turistických útulnách Andrejcová a Ramža, kdekoliv ve stanu.

[e-mail]