Monika žije s menšími přestávkami v Afghánistánu od roku 2019. Zemi chtěla dobře poznat, začala zde proto pracovat jako dobrovolnice. Když se před dvěma týdny vrátila z Evropy do Afghánistánu, netušila, co ji zde čeká. V rozhovoru pro Brainee.sk přiznává, že tak rychlý postup Tálibánu ji překvapil.
V neděli Tálibán obsadil Kábul, jak to tam dnes vypadá v porovnání s předchozími měsíci?
Za poslední měsíce Tálibán obsadil několik provincií a významných měst - Herát, Kandahár - ale i provincie blízko Kábulu. Momentálně podle některých údajů zabírají 65 až 85 procent země. Předtím, než obsadili Kábul, byla situace zcela normální. Lidé chodili do práce, mluvili spolu o situaci v ostatních provinciích. Sice docházelo k útokům, ale vládlo přesvědčení, že je chrání Národní armáda. Vnímala jsem, že se lidé příliš neobávali.
V ostatních provinciích, kde situace nastala později, lidé zpanikařili. Doslova uvízli ve svých domovech a vyčkávali, co se bude dít. Nejlépe můžu popsat situaci přímo v Kábulu, kde žiji. O ostatních provinciích jsem slyšela pouze ve zprávách nebo od známých.
Například v Herátu došlo k několika bojům. Momentálně je tam situace poměrně klidná, což znamená, že Tálibán je v ulicích a zavedl svá pravidla. Ženy musí chodit ven pouze v doprovodu mužů z rodiny, tedy s otcem, bratrem či manželem.
Nemohou prý chodit do škol, ale to není potvrzené, protože například v Kábulu jsou pro ně školy stále otevřené. Ženy ale musí nosit modrou burku nebo černý hidžáb, který skrývá většinu těla.
Když do Kábulu vstoupil Tálibán, vše bylo nejasné. Bojovníci přišli a táhli na prezidentský palác a letiště. Kolem sedmé večer obsadili palác, v přibližně stejný čas prezident Ašraf Ghaní opustil budovu. Řekl, že musel odejít, protože kdyby zůstal, udělali by více problémů. Ve skutečnosti každý ví, že prostě utekl. Momentálně je v Tádžikistánu. Dnes už v ulicích nejsou žádné boje. Obchody jsou zavřené kromě potravin a lékáren.
Poprvé jsem přišla do Afghánistánu v červenci roku 2019. Situace byla poměrně normální, v zemi bylo bezpečné žít. Nedoporučovalo se cestovat po venkově, protože tam byly nějaké kontrolní body. Já jsem se ale cítila bezpečně a cestovala jsem po celé zemi. Navštívila jsem většinu největších provincií, také několik vesnic. Nikdy jsem se necítila v nebezpečí.
Co jsou to kontrolní body?
Hlídky na cestách. Někde stojí třeba hodinu a pak odejdou jinam, ale je to různé. Zastavují každé auto, které kolem nich projede, a kontrolují, kdo je uvnitř. Když je to muž, vyžádají si jeho ID a mobil, protože chtějí vidět fotky. Hledají tak lidi, kteří pracují pro vládu nebo armádu. Když má někdo fotky nebo informace, které prokazují jeho spojení s vládou nebo armádou, je ve velkém ohrožení.
Nebudeme se mstít, ženy pustíme do veřejného dění, slíbil Tálibán |
Sama jsem zažila tři takové kontroly. Na ženy se kontroloři ani nepodívají, to jsem slyšela i od mnoha jiných lidí. Protože se ale muži mohou maskovat za ženy, někdy přece jen hlídky vyzvou, aby si žena sundala burku a ukázala svou tvář.
Bohužel znám rodinu, jejíž člen byl zadržen Tálibánem, protože ho někdo nahlásil. Pracoval v oblasti lidských práv. Zabili ho.
Tálibánci hlídají oblečení
Kde v Kábulu žijete, jste tam v bezpečí?
V centru Kábulu. Řekla bych, že je to tu v rámci okolností v pořádku. Ale momentálně je vše dynamické a vše se může rychle změnit. Například teď jsem dostala informaci od přátel z druhé strany města, že Tálibánci procházejí ulicemi a hlídkují. Stává se, že někoho zastaví, jestli je správně oblečený.
Na místě, kde momentálně žiji, se zatím nic takového neděje. Lidé chodí ven, děti si hrají na ulici a pouliční obchodníci prodávají ovoce a jídlo. Rozdíl vidím v tom, že dnes je na ulicích mnohem méně žen. Viděla jsem dvě tři. Dříve bylo normální, že ženy chodily samy a v různém oblečení. To se naprosto změnilo.
Nedávno jste se do Afghánistánu vrátila z Evropy. Očekávala jste, že Tálibán obsadí Kábul?
Upřímně, vůbec jsem nečekala, že se to všechno zvrtne tak rychle. Předpokládala jsem, že se to může stát v průběhu několika měsíců. Že hnutí jeden den obsadí Herát a o dva dny později Kábul, to si nikdo nemyslel. Lidé doufali, že armáda, alespoň v Kábulu, bude schopná ochránit město.
Před šesti měsíci jsem byla v Evropě. Do Afghánistánu jsem se vrátila před dvěma týdny, protože zde mám manžela. Je místní. Náš plán bylo dostat víza do Evropy a zůstat tam spolu. Kontaktovala jsem polskou ambasádu, ale bohužel v Afghánistánu žádná není. Odpovědnost za lidi v Afghánistánu má ambasáda v Novém Dillí v Indii. Volala jsem jim, vědí, že jsem tady. Mohla jsem využít nouzový let. Ale pomoc nabídli jen mně.
Afghánské vojačky se obávají pomsty Tálibánu. Výhrůžkám čelíme léta, líčí |
Mé stanovisko bylo, že nechci odejít bez manžela, protože to pro něj může představovat přímou hrozbu. Nikdo zatím neví, jak Tálibán reaguje na cizince, speciálně pak na cizince, kteří mají za manžele místní. Nemohla jsem odejít s vědomím, že já budu v bezpečí v Evropě a on bude čelit nebezpečí. Proto stále nevím, co budeme dělat.
Řekla jsem o tomto problému ambasádě a momentálně čekám na odpověď i od jiného zdroje. Snad bude možné dostat víza do Indie a tam požádat o polská víza.
Média zaplavily fotky a videa, jak se Afghánci snaží uprchnout. Jsou v zemi lidé, kteří dávají najevo, že jsou rádi, že se Tálibán dostává k moci?
Když se objevila první informace, že je Tálibán na kraji Kábulu, lidé opravdu zpanikařili. Viděla jsem davy s taškami a všemi věcmi, které byli schopni pobrat. Jeli na letiště. Slyšela jsem, že americká letadla měla vzít každého, kdo měl pas nebo jen občanský průkaz.
I teď, když je letiště zavřené a nelétají žádné komerční lety, proudí tam davy lidí s vízy i bez nich. Čekají na jakoukoliv šanci. Každý se snaží odejít. Když ne letadlem, tak jiným způsobem.
Předpokládám, že jsou lidé, kteří mají rádi Tálibán. Osobně ale nikoho takového neznám. Na některých místech jsou lidé opravdu rádi, že Američané odešli. Tálibán podle nich zajistí mír a eliminuje krádeže tím, že bude kontrolovat situaci ve městech. Takových lidí je ale málo. A ještě méně je těch, kteří otevřeně říkají, že hnutí akceptují a že jsou šťastní, že Tálibán přišel.
Někteří říkají, že to není tak špatné. Ve srovnání s tím, co se zde odehrávalo před třiceti lety, to prý nic není. Dříve Tálibán ovládl město a všechno zničil. Tentokrát proběhlo obsazení Kábulu bez bojů, bez střílení v ulicích.
O Tálibánu je známo, že ženy se pod jeho vládou nemají nejlépe. Je to ve skutečnosti tak?
Tálibán prohlásil, že ženy nemohou chodit samy venku. Musí mít u sebe mužského člena rodiny, musí mít burku, jak už jsem zmínila. Nemohou chodit do práce, ale to nemůžu potvrdit.
V Kábulu se nedoporučuje chodit ven nikomu, dokud se situace neuklidní. Ani mužům. Tálibán všechny nabádá, aby zůstali doma, všechno prý bude v pořádku. Co bude potom, nevím. Myslím si však, že to bude jako v ostatních provinciích. Všechno to je právo šaría.
Jak dlouho žijete v Afghánistánu, co tam děláte?
V Afghánistánu jsem rok a půl. Přišla jsem jako dobrovolnice, byla jsem učitelka angličtiny ve velmi vzdálené vesnici uprostřed Afghánistánu. Když se školy v zimě zavřely, šla jsem do Kábulu a potom hodně cestovala.
Po návratu do Kábulu jsem dostala novou práci v místní škole, pak jsem začala pracovat pro lokální neziskovky zabývající se vzděláváním v místech, kde nejsou státní školy přístupné.
A proč jste se rozhodla do Afghánistánu jít?
Byl to můj sen od mých šestnácti sedmnácti let. Viděla jsem několik dokumentů a nikdy jsem nebyla šokovaná nebo vystrašená. První věc, na kterou jsem pomyslela, bylo, že chci tuto zemi vidět. Chtěla jsem vědět, jestli je taková, jak ji prezentují média.
Nevěřím všem věcem, které říkají. Samozřejmě něco je pravdivé, ale chtěla jsem mít ucelený obraz. Zároveň jsem ale nechtěla přijít jen na pár týdnů. Proto jsem začala s dobrovolnictvím. Navíc jsem se tady zamilovala. To byl důvod, proč jsem se vrátila. Vzali jsme se loni.
