Od ostnatých drátů k rozdělení. Před 45 lety vtrhla turecká armáda na Kypr

Nikósie (od zpravodaje MF DNES) - Před 45 lety, 20. července 1974, se na severu Kypru vylodila turecká armáda. A ostrov rozdělila na dvě části. Invaze byla vyvrcholením krize, kdy řečtí nacionalisté chtěli připojit ostrov k Řecku a Turci reagovali vojenským zásahem s úkolem ochránit turecké obyvatelstvo. Případné sjednocení mezi kyperskými Řeky a Turky komplikují spory o zemní plyn.

Severní předměstí kyperské Nikósie. Úzká silnice lemovaná nízkou zídkou a plotem s řadami ostnatého drátu tu probíhá nárazníkovou zónou OSN. Čtvrtkilometrový úsek, který dělí dva světy. Muslimský od křesťanského, evropský od asijského, řecký od tureckého. Zároveň je tato linie - dělící středomořský ostrov Kypr od západu k východu - symbolem etnického a nacionalistického násilí, které 20. července 1974 vyústilo v mohutnou invazi turecké armády.

Jižní část ostrova obývaná kyperskými Řeky je součástí Evropské unie. V té severní se rozkládá mezinárodním společenstvím izolovaná Severokyperská turecká republika, jejíž existenci od roku 1983 uznalo jen Turecko.

Rozdělené je i hlavní město Nikósie, jehož centrum tvoří pravidelný – dříve silně opevněný - kruh. Pro člověka, který projde přes hranici z řecké ulice do turecké je kulturní zlom až neuvěřitelně hmatatelný. Třeba takovou drobností, jakou jsou krámky, zboží v nich nebo restaurace. Zatímco na jihu Nikósie narážíte na řetězce typu KFC či Starbucks, v turecké části ke spatření nejsou. Za to je tu k vidění hodně zvláštní stavba. Gotická katedrála ze 14. století doplněná o dva mohutné minarety. Dnes je původně křesťanský chrám mešitou Selimiye.

Motto čitelné i z vesmíru

Čekáme na hraničním přechodu při důkladné pasové kontrole. Za těch dvacet minut čekání projede na sever jen pár aut. Výhradně tureckých. V mikrobusu vyrážíme za nimi. V mobilu pípne smska: „Vítejte v Turecku.“

Na horizontu se táhne rozviklané pohoří Kyrenia. „Ne Mutlu Türküm diyene,“ hlásá obrovský bílý nápis zářící v dopoledním slunci na úpatí hory Pentadaktylos dvanáct kilometrů odsud. Frázi v překladu pravící „Jak šťastný je ten, kdo se nazývá Turkem,“ používal zakladatel Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Aby nebyl nikdo na pochybách, motto vepsané v terénu doplňuje gigantická Severokyperská vlajka s půlměsícem, která je jasně čitelná i z vesmíru.

Severokyperská vlajka na úpatí hory Kyrenia. Dílo je 425 metrů široké a 250 vysoké.

Co je patrné již na okraji Nikósie - a o mnoho více i dále ve vnitrozemí - Severní Kypr zažívá mimořádný stavební boom. Ve zvlněné krajině vznikají celé čtvrti obytných domů nebo rozlehlé vilové resorty podobné našim satelitním městečkům. Hned za Nikósií se staví velká mešita. Lze se jen domnívat, že to vše je připraveno hlavně pro přistěhovalce z kontinentu, nikoliv pro zdejší chudé farmáře.

Dálnice D25 vedoucí z Nikósie překonává vápencový masív a spouští se k pobřeží Středozemního moře. Zde leží starobylý přístav Girne, v řečtině Kyrenia. Vévodí mu mohutná pevnost a vysoko nad mořem křižácký hrad sv. Hilariona. Právě na zdejších březích se před 45 lety vylodila turecká armáda a operovali parašutisté, kteří vytvářeli předpolí pro obrněnce s pěchotou. Součástí vojenské akce s kódovým označením Operace Attila bylo i bombardování některých měst.

Pochopitelně to nebylo z ničeho nic. Soužití Řeků a Turků na ostrově skřípalo mnohem dříve. První zátarasy z ostnatého drátu se mezi etniky objevily už v polovině 60. let. Střety propukly po změnách v ústavě, které prosadil někdejší kyperský prezident, řecký arcibiskup Makarios. Kyperští Turci braly ústavní dodatky jako vypovězení svého etnika do nerovnoprávné menšiny.

„Situaci pak vyhrotili řečtí nacionalističtí radikálové, kteří neváhali vraždit turecké děti a ženy. Lidé se museli stáhnout do enkláv pod ochranu OSN,“ vypráví s dramaticky vážným výrazem průvodce Kaddir, kyperský Turek. Jeho doposud usměvavá tvář a neustálé vtípky jsou pryč. „My bychom se s nimi dnes i chtěli dohodnout na spolupráci, možná i společně žít, ale oni žádných ústupků nejsou schopní,“ doplňuje.

Často slýcháme podobné věty. Nevadí mi, ale nemiluju je. Soužití s nimi si dovedu představit, ale abych se kvůli tomu přetrhl? Ano, zabíjelo se, ale oni vraždili víc. Ano, vyhnali jsme je, ale oni nás chtěli zničit. Kdybychom to neudělali my, udělali by to oni. Pořád dokola. My a oni. Jakési status quo v myslích zdejších lidí. Na obou stranách.

Severní Kypr

(plným názvem Severokyperská turecká republika, zkráceně SKTR, též Turecká republika severního Kypru) je státní útvar se znaky samostatné republiky. Rozkládá se v severní  třetině ostrova Kypr.

Severokyperská turecká republika však nebyla mezinárodně uznána.

Vznik samostatného státu v roce 1983 byl vyvrcholením krize na ostrově, která byla vyvolána pučem kyperských Řeků v roce 1974, jehož cílem bylo svržení tehdejší vlády, a následnou invazí tureckého vojska v roce 1974, které mělo údajně za úkol ochránit turecké obyvatelstvo ostrova.

Téhož roku na severu ostrova vznikl separatistický stát. V současné době je stát Severní Kypr uznán pouze Tureckem.

Zdroj: Wikipedia

Jsme v kavárně ve vesnici Dipkarpaz (řecky Rizokarpaso). Téměř na chvostu štíhlého poloostrova, který se jak meč křižáků (v letech 1191–1489 existoval na ostrově křižácký stát, založený Richardem I.) zabodává do moře směrem k syrskému pobřeží.

Zdánlivě obyčejnou vesnici zdejší průvodci a delegáti cestovních kanceláří často zmiňují. Jako poslední příklad de facto bezproblémového soužití kyperských Turků a Řeků. Je to rarita. Obě etnika se totiž od poloviny 70. let absolutně oddělila. Řeků se na jih za nárazníkovou zónu OSN, alias Attilovu linii, nuceně přesunulo zhruba 150 tisíc. Cesta opačným směrem čekala asi 50 tisíc Turků.

V městečku Dipkarpaz několik metrů od sebe stojí starobylý pravoslavný kostel a mešita postavená před necelými třiceti lety. Až tak neobvyklý obrázek to v severokyperských vesnicích není. Nicméně pečlivému pozorovateli při cestování zdejší krajinou neujde stále se opakující výjev: starý, osiřelý kamenný kostel bez křížů na věži (byly odstraněny) a poblíž menší opečovávaná moderní betonová mešita, jejíž architektura se té v sousední vesnici podobá tak, jakoby ji stavitelé okopírovali ze stejného katalogu.

Kostel v Dipkarpaz kříže na střeše má. „Tamní řecké etnikum tam v podstatě zůstalo trčet. Při útoku turecké armády v roce 1974 vojáci poloostrov odřízli a lidé už na jih nestačili utéct. Nicméně mladší odcházejí a kyperští Řekové v Rizokarpaso vlastně dožívají,“ popisuje o pár dní později na letišti v Larnace řidič Dimitris.

Jezdily jsem Taylorová, Bartodová, Lorenová

Zmiňovaná invaze z 20. července byla vyvrcholením krize, kdy se v létě 1974 ujali moci nad ostrovem řečtí nacionalisté a ve spolupráci s řeckou vojenskou juntou plánovali připojit Kypr k Řecku. Turecko reagovalo vojenským atakem.

Bizarním symbolem rozdělení je město Famagusta na východním pobřeží. Zde byla v 70. letech vysídlena celá rozlehlá hotelová čtvrť zvaná Varoša. Právě sem jezdili trávit dovolenou celebrity jako Elisabeth Taylorová, Brigitte Bardotová, Sophie Lorenová, nebo Richard Burton. Dnes je to skutečné město duchů obehnané ostnatými dráty a strážními boudami.

Onehdy přepychové vily a luxusní výškové hotely již téměř půl století chátrají, omítky i zdi se drolí, v garážích se rozpadají vraky limuzín, okna jsou vytlučená, ulice zpustlé a porostlé travou a křovinami. Domy ve Varoši zpravidla patřily kyperským Řekům. A rezoluce OSN je zakazuje předat někomu jinému, než původním majitelům.

Za vesnicí Dipkarpaz, ve zužující se hornaté části protáhlého výběžku, se rozkládá téměř nedotčená příroda. Nepříliš vysoké borové a cypřišové lesy hustě pokrývají stráně v délce desítek kilometrů. Poněkud netypický pohled pro středomořskou krajinu. V rovinatých partiích jsou políčka tabáku či háje olivovníků.

Pláže nedotčené cestovním ruchem

Když se autem blížíme k nejvýchodnějšímu cípu poloostrova, k mysu Zafer Burnu - před nímž stojí slavný klášter Apostolos Andreas - o úzkou silničku se začínáme dělit s místním plemenem polodivokých oslů. Žebrají pamlsky po turistech, kterých tu však moc není. Lichokopytníci jsou neodbytní. A zatvrzelí. Auto je míjí o milimetry, přesto to s nimi ani nehne. „Původně to prý byli osli řeckých farmářů, kteří museli před půlstoletím upustit svá obydlí a vojáci osly vyhnali do kopců. Jejich stáda tu postupem času zdivočela,“ zamýšlí se před pravoslavným klášterem, který zrovna prochází rekonstrukcí, prodavač ve stánku s keramikou.

Zdejší jižní pobřeží lemují tisíce metrů dlouhé písčité pláže s azurově zbarveným mořem. Kouzelné místo nedotčené cestovním ruchem. Klidná průzračná voda, jemný rozpálený písek, malý plážový bar v dřevěné boudě a jen pár turistů. Ostatně i proto se místní Golden Beach opakovaně umisťuje v nejvyšších patrech žebříčku nejkrásnějších pláží světa.

Golden Beach, jedna z nejkrásnějších pláží světa

Obecně se cestovní ruch Severnímu Kypru ještě donedávna vyhýbal. Poslední roky se to ale dramaticky mění. Výstavba resortů zažívá raketový rozvoj. Například v již zmiňované Kyrenii (turecky Girne) nedávno vznikla celá čtvrť luxusních hotelů s venkovními bazény, kasiny, tureckými lázněmi a hotelovými plážemi. Další velké hotely jsou rozestavěné. Dříve ošuntělý přístav ve tvaru podkovy je obehnán zahrádkami restaurací a barů, nebo obchůdky s módou věhlasných značek. Byť falešných.

„Byla bych ráda, aby se ostrov konečně spojil. Pomohlo by to nám i jihu. Celé to způsobili politici,“ svěřuje se v Kyrenii s poměrně častým názorem místních mladá barmanka Lia. Nicméně je cítit, že historická traumata nebude jednoduché překonat.

Pro část Kypřanů je zhruba 30 tisících přítomných tureckých vojáků za okupanty, druhá část o nich mluví jako o svých zachráncích. A stejné je to i v chápání událostí roku 1974. Pro jedny jsou nepřátelskou invazí narušující suverenitu země, navíc doprovázenou zločiny, pro druhé naopak mírovou operací.

I když se občas objeví snaha spojit obě země do jednoho federativního celku, zatím vždy ztroskotala. Naposledy před třemi lety. Skutečně hmatatelný pokus o sjednocení ve volné federaci selhal i v roce 2004, kdy se na ostrově pod patronací OSN konalo referendum. Dvě třetiny kyperských Turků tehdy hlasovaly pro, tři čtvrtiny kyperských Řeků ale byly proti.

Navíc poslední roky a zejména měsíce napětí opět narůstá. Mediální agentury na začátku července informovaly o tom, že Turecko tajně přepravilo na ostrov 42 tanků Leopard 2A4 německé provenience. Nicméně potvrdit se to nepodařilo. Situace je vyostřená hlavně kvůli sporům ohledně těžby zemního plynu ve východním Středomoří. U kyperského pobřeží provádí průzkumné vrty dvě turecké lodě. A to se nelíbí mezinárodně uznávané Kyperské republice (řecká část), která viní Turecko, že narušuje její suverenitu a nerespektuje její výlučnou ekonomickou zónu. Ankara kontruje tím, že na nerostné bohatství mají nárok i Turci v severní části ostrova. Za svůj členský stát se pak před pár dny postavila i Evropská unie, která se chystá na Turecko uvalit sankce.

Zdá se, že Kypr se dokonalého smíření jen tak nedočká. A ti, kteří museli před půl stoletím utéct ze svých domovů, se do nich možná už nikdy nepodívají. Byť za těch 45 let ušel ostrov dlouhou cestu a leccos se výrazně posunulo k lepšímu. Jasné je, že se Severokyperská turecká republika otevírá alespoň turistům.

Kypr

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz