To dobré, na co stojí za to vzpomínat, bude letos třeba hledat usilovněji.
Z posilvestrovského vyspávání (i ze snu, že přistěhovalce odložíme do ghett a ono to nějak dopadne) Evropu krutě probudil masakr v redakci pařížského satirického týdeníku Charlie Hebdo (psali jsme o něm zde). Do budovy vtrhli dva francouzští islamisté - rodilí Pařížané, potomci alžírských imigrantů, kteří vyrůstali v sirotčinci a radikalizovali se při cestách na Blízký východ. Barbarsky zavraždili dvanáct lidí, většinou novinářů. Včetně alžírského editora a muslimského policisty.
Kreslířský týdeník cíleně šel i za hranu etiky (profil najdete zde). Ale takový Západ je: ke svobodě projevu patří i svoboda v satiře, a ať se každý rozhodne, jestli si časopis koupí, nebo ne. Kdyby dnes žil Voltaire, možná by řekl: Nesouhlasím s tím, co kreslíte, ale až do smrti budu bránit vaše právo kreslit to.
Tuhle bitvu o svobodu svádíme s islamisty i s autoritářskými tendencemi v nás samotných. A je důležité, aby týdeník, který do té doby neprodával víc než 35 tisíc výtisků, nezanikl. Čísla vyšlého po útocích nakonec prodal osm milionů výtisků (více zde). Dnes jej pravidelně kupuje téměř 280 tisíc lidí. A dodnes čelí jeho autoři dalším a dalším hrozbám, připomněly v říjnu Financial Times. Chtěli-li je islamisté umlčet, prohráli. Prozatím, protože život kreslířů není lehký (o situaci v redakci několik měsíců po útoku jsme psali zde).
Je trochu příznačné, že pro 12 obětí v pařížské redakci Evropa zapomněla, že ve stejný den islamistická sekta Boko Haram postřílela v Nigérii stovky, možná až dva tisíce lidí. Nedozvěděli jsme se to nejen kvůli Charlie Hebdo, ale i kvůli nepřístupnosti toho odlehlého koutu Afriky a tajení zločinů Boko Haram nigerijskou vládou. Masakr ukázal, že Evropa asi není tím nejhorším místem k životu, jak nás čas od času přesvědčují různí internetoví mudrlanti.
Symbol jménem Kobani
Poznaly to arabské armády v roce 1948 v Izraeli a poznal to i Islámský stát v roce 2015 v Kobani: pokud protivníka zatlačíte do kouta, odkud nemůže utéct, kousne a zabolí to. Právě v lednu se kurdským bojovníkům a bojovnicím - ženy tvoří výraznou část milic silně levicových, rovnostářských a pospolitých Kurdů - podařilo vyhnat islamisty z Kobani (článek najdete zde).
Kobani bylo po bojích v troskách:
20. ledna 2015 |
Kurdů přitom bylo výrazně méně, byli hůř vyzbrojení a v předešlých měsících šli od porážky k porážce. V bitvě o Kobani jim notně pomohly americké nálety i posily lépe vyzbrojených pešmergů, milic ze sousedního iráckého Kurdistánu. Odvahu syrských Kurdů to ale neumenšuje (rozhovor s novinářkami, které navštívily Kobani, zde).
Bylo to nejen první větší vítězství nad Islámským státem, pomyslná kurdská bitva o Británii, ale i připomínka, jakou bojovou cenu má člověk, který hájí svůj domov, ne zájmy vládce, který jím pohrdá. Budou-li se překreslovat mapy Blízkého východu, na které od roku 1916 sedlo hodně prachu, snad na Kurdy také zbude. Zaslouží si to. A snad si to nepokazí.
Tragédie v Nýrsku. A kde příště?
Mimo velké světové příběhy se v České republice odehrála tragédie osobního rozměru: v Nýrsku se oběsil otec dvou dcer, které mu odebral sociální úřad (více zde). Podezření, že zneužíval pětiletou dceru, pojala speciální pedagožka Dominika Bezděková. I kvůli sledované kauze odebraných českých dětí v Norsku se na ni (ač těžko mohla tušit, co učiní úřady a následně otec) snesl hněv a hrozby (rozhovor čtěte zde). Často od lidí, kteří o případu nic nevěděli.
České úřady ročně odebírají rodičům tři tisíce dětí. To je šílené číslo. Chci proto o přehnaném odebírání dětí z rodin příští rok psát. Tátu to holčičkám z Nýrska nevrátí. Ale třeba to přispěje ke změně téhle praxe a nějaká jiná rodina kvůli tomu zůstane pohromadě.
