Na jaře jste byla v Sýrii v rámci humanitárního projektu Archa pomoci. Kdo vymyslel tuto další výpravu?
Lenka Klicperová: Já sama. Byla jsem tam předtím dvakrát a vždycky jsem měla utkvělou myšlenku, že musím vidět Kobani, symbol vzdoru proti Islámskému státu. Nafotit a ukázat jinou stranu té války: nejen armádu, ale to, co válka dělá s městem obývaném civilisty. Poprvé ale bylo město odříznuté těžkými boji a pak jsme se zase spoléhaly na kontakty, které se ukázaly jako liché. Jarmile Štukové, která tam na jaře byla se mnou, do toho přišla práce. Do takové oblasti je vždycky lepší jet ve dvou, tak jsem oslovila Markétu.
Lenka KlicperováNovinářka a fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Pracovala v řadě afrických zemí, mj. v Angole, Nigérii či válkou zasažené části Demokratické republiky Kongo. Dokumentovala život původních etnik, například Surmů v Etiopii, Dogonů v Mali či Samburů v Keni. Vedle publikační a přednáškové činnosti se věnuje reportážní a portrétní fotografii, za portréty Surmů obdržela čestné uznání v soutěži Czech Press Photo 2008. Publikuje v řadě médií. |
Do rizikových oblastí cestujete už dlouhou dobu. Jak se připravujete na cestu do válečné zóny?
L.K.: Jsou to měsíce příprav. Potřebujete hlavně sehnat fixera (člověka, co bude na místě novinářům průvodcem, pozn. red.), což je v případě Kobani nesmírně složité. Měla jsem kontakty z minulých cest, ale i tak to šlo přes řetězec asi deseti lidí, ten původní už neznal koncového. Nesmím mít pocit, že ten fixer je jakkoliv problematický. Když se Markéta seznámila s jedním Kurdem, co žije v České republice, tak toho našeho fixera prověřoval ještě po vlastní ose.
Markéta Kutilová: Bála jsem se té cesty víc než Lenka. Mám zkušenosti z jiných nebezpečných míst, ale přímo v Sýrii jsem byla poprvé, takže pro mě bylo důležité prověřit fixera ještě někým dalším. Byl pro nás úplně zásadní v tom, zda naše cesta dopadne dobře. Kdybychom se v něm zmýlily, mohl nás klidně předat někomu, ten zase někomu a mohly bychom takto skončit u Islámského státu.
Kudy jste se do Kobani dostaly? Přes Irák?
M.K.: Letěly jsme do Irbílu (centrum kurdského severu Iráku, pozn. red.) a pak po zemi asi 700 kilometrů do Kobani. Přes hraniční řeku Tigris, přes Kámišlí, hlavní město Rojavy, kurdských území v Sýrii. Žijí v něm Syřané, kteří studovali v Československu, a dokonce i jedna Češka, co se vdala za Syřana.
V Kobani sváděli Kurdové těžké boje s islamisty:
29. června 2015 |
Markéta KutilováNovinářka a humanitární pracovnice. Pracovala v Lidových novinách, její články a reportáže ze zemí třetího světa publikovala mnohá česká média. Působila jako projektová koordinátorka společnosti Člověk v tísni v Íránu, na Šrí Lance a na zemětřesením zničeném Haiti. V Demokratické republice Kongo zakládala misi společnosti Člověk v tísni a projekty na pomoc znásilněným ženám a dětem. Nyní působí v neziskových organizacích Pontopolis a Femisphera a věnuje se přednáškové a publikační činnosti. |
Jací jsou Kurdové v Kobani?
M.K.: Jsou neuvěřitelně silní, stateční, s obrovskou láskou ke svému městu a vlasti. Hrdí, že jsou Kurdové, že se jejich milicím podařilo dobýt zpátky Kobani na Islámském státu, i když je v ruinách. Ale to je pro ně druhotné, podstatné je, že zvítězili. Kamkoliv přijedete, ukazují na vás prsty véčko. Všichni. Sálá z nich obrovská energie a radost z toho vítězství.
Na fotkách, které jste přivezly, mě zaujalo, jak moc tam lidé ukazují to vítězné V - to dělají spontánně, bez aranžování?
L.K.: Začali to dělat spontánně. Řekla jsem si pak, že udělám koncept portrétů s těmi gesty. Někdy stačilo zvednout prsty a hned se přidali...
M.K.: ...bylo vtipné, když se o to snažily třeba dvouleté děti, které samozřejmě neumějí ty prsty zvednout, rodiče jim to štelují... To véčko tam dělají všichni. Od batolat po babičky, co je jim sto, v jedné ruce cigaretu, kalašnikov opřený o koleno a ukazují véčko. To se fakt zaranžovat nedá.
Kurdové mají radost ze života. I když ho tráví na frontě
Popsaly jste, jak je na frontě slyšet smích, líčily jste ráno mladých bojovnic, které po sobě z legrace cákaly vodu - zní to jako odkudkoliv, jen ne z fronty. Jsou ti lidé takto přirození?
L.K.: Úplně. Bojovnice, které zmiňujete, jsou holky ve věku od osmnácti do pětadvaceti, co mají radost ze života, i když ho tráví na frontě. Musejí si jako kamarádky být hodně blízké, věřit si, závisí na tom jejich životy. Islámský stát je ve vesnici kilometr od jejich stanoviště. Oni ale stále mají radost ze života, nepřestávají žít. Nemají od rána do večera žaludky stažené strachem. V boji jsou obrovsky stateční a odhodlaní.
M.K.: V drtivé většině to nejsou vojáci, ale civilisti, donucení okolnostmi chopit se zbraní. Do té doby chodili do školy, studovali, možná prodávali, dělali na poli. Ale myslí to nejsou vojáci. Přijely jsme na frontu, chlapi vzali kytaru, začali hrát, zpívat, byla legrace... Oni si to tam musejí nějak zpříjemnit.
L.K.: Představa fronty, kde kulky sviští kolem uší, je hrozně mylná. Ono se tam teď normálně žije, ti lidé tam jsou od rána do večera. Není to jen stres.
M.K.: Kurdové se teď vlastně jen brání útokům, sami neútočí. Dobyli, co jim Islámský stát vzal, a vyčkávají, co se bude dít dál - ze strany Ruska, Íránu, Islámského státu, Turecka, spojenců... Plány mají, ale vyčkávají.
Kurdové osvobodili celé své území, které jim islamisté vzali?
L.K.: Až do Kobani. Za ním je Afrin, který je částečně obývaný Kurdy a částečně Araby, kteří tam byli přesídlení...
M.K.: ... ale tam není přímý přístup, je to enkláva oddělená Eufratem a opěrnými body Islámského státu. Tam mají Kurdové ještě hodně práce, kdyby to chtěli dobýt. Spojenci a hlavně Turecko ale možná nemají zájem, aby Kurdové tuhle oblast ovládali.
Do Kobani se blíží zima. Jak jsou místní připraveni jí čelit?
M.K.: Mnozí žijí ve stanech, kolem Kobani i jinde. Když někomu z domu zbyly jen ruiny, postaví si stan a bydlí tam v něm. Umí tam být ledová zima, ne moc sněhu, ale hlavně vítr. Kobani nechrání hory ani lesy, když po té planině fouká, tak opravdu mrazivě.
Neumím si představit, jak tu zimu budou trávit... Používají taková naftová kamna, jsou stavěná na vytopení místnosti, oni s tím chtějí vytápět stany. Ty by nejraději nahradili obytnými kontejnery, ale je otázka, kdo jim je dodá a přiveze. Zatím jsme neviděli skoro žádné.
Do Kobani se vrátilo už přes 30 tisíc lidí. Vracejí se další, i když znají tyhle chmurné vyhlídky?
M.K.: Svého času odešly z Kobani a 350 okolních vesnic, které dobyl Islámský stát, do Turecka statisíce lidí, vlastně všichni. Hranice je teď otevřená jen dva dny v týdnu, Turci odbaví nanejvýš dva tisíce lidí denně. Tuto kapacitu Kurdové využívají naplno. Oni se tam chtějí vrátit.
Kde berou Kurdové peníze?Autonomní vláda Rojavy (kurdských území v Sýrii) sama financuje svou vojenskou sílu, milice YPG a YPJ. Příslušníci dostávají jídlo, oblečení, zbraně a 70 dolarů měsíčně. Celkové náklady jsou podle Markéty Kutilové 20 milionů dolarů ročně (70 % rojavského rozpočtu). Zbraně pořizují u překupníků a soukromých obchodníků, podporu zvenčí nemají. Hlavní příjmy jsou ze zemědělství, cel a ropy, kterou ale těží kvůli embargu jen pro vlastní potřebu. Obchodu brání i to, že značnou část hranic má Rojava s Tureckem a „Islámským státem“. |
Říkali vám, ať v Česku řeknete, jak moc potřebují to kontejnerové bydlení, aby přežili zimu?
M.K.: Neustále říkají: Pomozte nám! Téměř nikdo tam nepomáhá, což pro nás bylo jedno z největších překvapení. Na Haiti či v Íránu po zemětřesení i na Šrí Lance po tsunami do čtrnácti dnů byly tisíce organizací, které šly něco dělat. V Kobani žije 30 tisíc lidí v ruinách, město je z 80 % zničené.
Zdravotní středisko tam mají Lékaři bez hranic, Handicap International odstraňuje miny - islamisté Kobani zaminovali a ty miny stále zabíjejí - dál německá nevládka, dvě kurdské, to je všechno. Neteče voda - potrubí z Eufratu je zničené, lidé si musejí kupovat barely, to je obrovský výdaj. Nejde elektřina. Čekaly jsme té pomoci daleko víc.
L.K.: Bavily jsme se s místním kurdským lékařem, který pracuje pro Lékaře bez hranic. Ten opravdu hořce obviňoval Západ, že Kobani bojovalo nejen za svou svobodu, ale za celou Evropu, i svět. A že se na Kobani teď svět vykašlal a nechal ho, ať si pomůže samo.
Proč se tam pomoci nedostává?
L.K.: Jedině proto, že se ty neziskovky bojí, podobně jako na jaře v Sindžáru, tam taky žádná nebyla. Islámský stát je od Kobani jen 25 kilometrů, může tam kdykoliv vpadnout. Jako na konci června, když Kobani přepadlo 70 islamistů.
M.K.: Zmasakrovali 328 civilistů, mnohé ve spánku. Přijeli převlečení za milice YPG, což byl pro Kurdy šok, oni si YPG strašně váží, mají je za hrdiny a teď po nich lidé vypadající jako YPG stříleli... V jedné vesnici deset kilometrů od fronty zase v noci postříleli 33 spících, ze sedmi desítek rodin pak 50 odešlo. Skoro v každé zbývající někoho zastřelili, takže tam teď každý má kalašnikov a stanovili systém, že nejstarší člen rodiny spí před domem - kdyby přišli, aby on byl první, kdo se pokusí odrazit útok, případně jako první zahyne, ale dá těm vevnitř nějaký čas se zmobilizovat, aby se mohli bránit. Strach místních se asi přenáší i na humanitární organizace.
Náletů si Kurdové cení. A s Ruskem vyjednávají sami
Určitě jste se s Kurdy bavily o spojeneckých náletech, jejich účinnosti - a možná i názoru na ruskou pomoc Damašku.
L.K.: Nálety jsou velice účinné, není to zbytná položka. To, že Kobani nepadlo do rukou islamistů, je z velké části zásluha náletů, které Kurdům pomáhaly. Kurdové totiž mají tragické vybavení, zbraně ze 60. let, granáty, které vybuchují téměř než je stihnou odhodit. V bitvě o Kobani byli i v početní menšině, zatímco islamisté měli tanky, obrněná vozidla, dalekonosná děla - všechno, co ukořistili během syrské války a hlavně v Mosulu v Iráku.
M.K.: Pro spojence jsou Kurdové zase důležití v tom, že jim dávají souřadnice, kde bombardovat.
L.K.: V Sindžáru tohle bylo problematické, ale tady to plus minus funguje. Kurdové si náletů velmi považují. Bez nich by válka měla úplně jiný směr a vypadala by jinak.
M.K.: Kurdové jsou si vědomi té obrovské síly, kterou Rusko má. Paralelně s ním sami vyjednávají a čekají, co se bude dít. S Asadem mají jakýsi status quo - vláda drží asi čtvrtinu hlavního města Rojavy Kámišlí, i letiště, ale nechávají se být. Pro Kurdy je Asad nepřítel, ale nechtějí, aby je bombardoval, navíc z Damašku je placená státní správa na severu Sýrie.
Bojují v řadách kurdských milic i Arabové?
M.K.: Arabové tvoří asi 40 % populace Rojavy - zatímco Kurdové za války odcházeli, Arabové přicházeli z jiných území, takže jejich podíl narostl, Rojava je relativně bezpečná. Kurdové se s příchodem Arabů musejí nějak vyrovnat a řešním je co nejvíc je zapojit. Takže kurdské milice jsou otevřené všem národům a vyznáním, je tam hodně cizinců. Zapojit Araby co nejvíc je strategické, Kurdové se tím snaží předejít i problémům v budoucím soužití.
Četl jsem, že kurdské milice YPG zavádějí na svých územích „tvrdší režim“. Rozumím tomu, že jsou prakticky státem ve válce, který je úplně jiný, než si umíme představit... Co to konkrétně znamená?
L.K.: (přemýšlí) Je to levicový „stát“ inspirovaný ideologií vězněného vůdce tureckých Kurdů Abdullaha Öcalana, k němuž se sami hlásí. V něčem možná autoritářský, ale jak říkáte, jsou ve válce...
M.K.: ... těžko říci, co bude po ní. Když začaly vznikat kurdské milice proti Islámskému státu, učila je PKK (Strana kurdských pracujících, figuruje na některých seznamech teroristických organizací, pozn. red.). Naučila je gerilovému boji, který sama zná z bojů s Tureckem. I proto má Rojava s Tureckem komplikovanější vztahy.
Téměř polovina příslušníků kurdských milic jsou ženy. Posunula válka, to, že se ženy musely chopit zbraní, vnímání jejich role ve společnosti?L.K.: Mnozí vidí v Syřanech náboženské fanatiky, ženy minimálně v hidžábech, ale ta země takhle nefungovala ani před válkou, byla nesmírně tolerantní. Kdo chtěl, nosil hidžáb, nikáb, kdo ne, nemusel. A Kurdové v severní Sýrii jsou nábožensky vlažní. Papírově jsou muslimy, ale neprožívají to, nemodlí se pětkrát denně, pochybuji, že mnozí kdy viděli mešitu. Takže i ženy jsou tam svobodnější, mohou se zapojit do společnosti - nejen do boje, i do běžného života. Pracují, mají vzdělání. Myslím, že Kurdové nám jsou kulturně velmi blízcí.
Kurdové a AlláhKurdský přístup k životu, boji i náboženství ilustruje příhoda z fronty, kterou české novinářky přivezly. Na útok islamistů, křičících heslo „Alláh akbar!“ se z kurdské linie občas ozve pokřik poněkud jiného ražení: „Alláh snackbar!“ |
M.K.: Padlé z bojů s islamisty oslavují jako mučedníky. Všude mají jejich plakáty, v pracovnách velitelů, na domech. Není rozdíl, zda padl muž nebo žena, považují je za stejně schopné. Ženy navíc mají výhodu - bojovníci Da’eš (arabský název pro „Islámský stát“) se bojí, že padnou rukou ženy a nebudou moci do ráje. Říkali nám, že v Kobani občas stačilo, aby ženské bojovnice začaly s povykem (Markéta Kutilová vysokým hlasem předvádí, jak povyk, ne nepodobný „indiánskému“, zní) a islamisté si div nepustili do kalhot.
Ptal jsem se i proto, že jste se pozastavily, jak v Česku lidé často řeší, že dvě ženy samy jedou do válečné oblasti...
L.K.: Tam to nikoho nezaskočilo, lidé byli nadšení. Hodněkrát jsem to zažila v Iráku - lidé vítají novináře-chlapy, když přijede ženská, je to pro ně ještě větší svátek. Tak to prostě je. Řeší se to až tady a já to nechápu - proč by to pro ženu mělo být jiné? Vyhne se kulka spíš muži než ženě? Přijde mi to nesmyslné. Předsudky od lidí, co tam nikdy nebyli.
Možná od stejných lidí zaznívá ta kritika „muži utíkají, ženy bojují“. Co na to říkáte?
L.K.: Vůbec to není pravda, je to mediální manipulace. Ze Sýrie odcházejí v naprosté většině celé rodiny, spousta mladých bojeschopných mužů bojuje. Lidé si je snad pletou s černochy, které vidí přijíždět...
M.K.: To je přesně to. Balkánskou cestou jdou hlavně Syřané s rodinami, italskou cestou migrační vlna z Afriky, kde je daleko větší procento svobodných mladých mužů. Senegalci, Ghaňané, typičtí ekonomičtí migranti, kteří se vezou na té vlně. Mě rozčiluje, jak se házejí do jednoho pytle s válečnými uprchlíky, kteří opravdu potřebují pomoci. Na rozdíl od typických ekonomických migrantů z bezpečných zemí, u kterých si Evropa musí najít systém, jak je začít tvrdě vracet a ukázat zbytku, který se chystá na cestu, že tohle nejde. Jinak ta vlna nikdy neskončí.
K těm mužům a ženám - my tady možná vidíme statistiky přicházejících mužů, ale už ne to, že příbuzné nenechali ve válce, ale v táboře v Turecku, Jordánsku, Libanonu...
L.K.: A pochopitelně přijde muž, protože žena s dětmi tu těžko bude pracovat a zároveň se o ty děti starat. Vychází to z logiky věci. Muž tu zapustí kořeny, aby rodina měla kam přijít. A pohled do táborů v Turecku, Jordánsku či Libanonu vyvrací tezi, že muslimské země uprchlíky nepřijímají.
M.K.: Poznali jsme rodiny s pěti dětmi, kde jako prvního pošlou 19letého syna, aby tu cestu vyzkoušel a pak podal informaci zbytku rodiny... Obecně odchází ze Sýrie střední třída, která na to má, rodiny, které v Evropě už mají nějaké příbuzné či blízké. Málokdy narazíte na rodinu, která chce do Evropy, aniž by tu znala živou duši. Pro Syřany je rozvětvená rodina vším. Když přemýšlejí, kde se sloučit, volba padá na Evropu, protože Sýrie bezpečná není.
Co třeba často zmiňovaná Saúdská Arábie? Mně přijde, že některé arabské země opakují vzorec známý z útěku Palestinců po vzniku Izraele. Arabské státy je tehdy také nepřijaly, udržovaly je v táborech, takže ten problém rostl a rostl. Dnes už jsou uprchlíky v několikáté generaci.
L.K.: Je to rozhodnutí saúdskoarabské vlády. Přispívají na chod těch táborů, na svém území uprchlíky nechtějí, tak jako je nechce spousta evropských zemí. To je fakt - a proč to tak je, to není otázka na mě. Určitě by ale byl problém, jak tam ty lidi dostat, zabezpečit je. Saúdská Arábie je poušť s postavenými městy, tam statisíce uprchlíků neumístíte.
Lenko, vy otevřeně říkáte, že multikulturalismus v Evropě selhal. Můžete to rozvést?
L.K.: Trvám na tom. Za posledních deset let vidíme, jak to v Londýně, Paříži, Marseille nefunguje, jak vytváření ghett a neztotožnění se s kulturami hostitelských zemí přináší obrovské problémy. Základní problém vidím v selekci ekonomických migrantů, pokud je hostitelské země nepotřebují. Uprchlíkům na rozdíl od nich podle mezinárodních úmluv pomoci musíme, ale myslím, že bychom měli vyžadovat, aby se přizpůsobili kulturní situaci v zemi, kde dostali prostor žít v míru. Že nebudou striktně hájit svou kulturu, všechny zvyky z vlasti, ale že je víc zapojíme do fungování naší společnosti, našich... ne hodnot, to je zprofanované slovo, ale kulturních zvyklostí.
Markéto, vy jste zase v jednom dřívějším rozhovoru uvedla, že Evropa zaspala v řešení uprchlické krize. Že nastavila příliš měkká pravidla. Co říkáte tomu, co teď evropské státy dělají teď?
M.K.: Jde přesně o to, co říkáte - co dělají jednotlivé státy. Jsou součástí EU, ale ta se ukázala jako poněkud nefunkční. Když Maďarsko přijme jedno opatření a okolní státy úplně jiné, jak to může dohromady fungovat? Německo vyhlásí, že přijme všechny Syřany, Maďaři jim do cesty postaví žiletkový drát - to je jak v Kocourkově.
L.K.: Když pak Německo po čtrnácti dnech radikálně změní názor (Němci přestali množství přicházejících lidí zvládat a zavedli hraniční kontroly, pozn. red.), tak to jen zvýší chaos, který tu je. Chybí koncepční řešení, žádný evropský politik s ním nepřišel. Ačkoliv to mají v popisu práce.
M.K.: I Česká republika se proti Evropě hodně vymezuje: budeme bránit hranice, pošleme tam vojáky, policisty, uprchlíky nechceme... Když se tak začnou chovat všechny státy, je to konec EU, která bohužel není na tuhle krizi schopna pružně reagovat, přijmout společné a pružné řešení. Doba ho přitom - žijeme ve válce - vyžaduje. Když to v počátku krize nezvládala Itálie a posílala uprchlíky bez registrace na sever - tady máš 50 euro a jeď - proč EU nereagovala? Všichni se tváří, jako kdyby uprchlická krize začala včera či před měsícem, ale ona trvá roky.
Sbírka pro Kobani. Na školu nebo přístroje do nemocnice
Jaký je návrat z Kobani do České republiky, země, kde jsou lidé zvyklí hodnotit problémy na úplně jiné škále než ve válce?
L.K.: Hektický. Sotva se stihnu umýt a zcivilizovat a hned naskočím do pracovního kolotoče - rozhovory, články - a nestíhám nic pořádně řešit. Dřív to bylo jiné, když ty cesty nebyly tak mediálně sledované. Když jsem se vracela z Afghánistánu, měla jsem až několik měsíců pocit, že život tady je úplně plytký, ničeho si nevážíme, neřešíme nic závažného. To za čas odezní, vám to začne chybět a začnete chtít znovu vyjet.
M.K.: Když jsem u nás na letišti šla reklamovat, že mi nepřiletěl batoh, nějaká paní tam dělala scénu kvůli utrženému jezdci na kufru. Chtělo se mi po ní skočit - ženská, jinde lidem spadl barák a ty tu vyvádíš kvůli jezdci. To jsem si uvědomila, že se mi sem fakt nechce. Přiznávám, že kus mého srdce zůstal v Kobani. Cítily jsme se tam neskutečně dobře. Lidé jsou milí, pohostinní, dokážou se usmívat i přesto, co se jim děje. Dali by vám první poslední, jablka ze stromu stlučou, čaj uvaří, pistácie vyloupou. A pak přijedu sem, kde tyhle lidi někteří vnímají jako nějakou špínu. Mám pocit, že v české společnosti narostla ošklivá zloba a nenávist. Mě to tam hodně zasáhlo, když teď vybírám fotky, brečím, i když toho za sebou už mám hodně...
L.K.: Zasáhlo to i mě a to jsem v tomhle snad ještě tvrdší než Markéta.
M.K.: Mám teď tendenci tu hodně zlehčovat problémy lidí okolo sebe. Stěžují si mi na věci, které mi přijdou úplně banální a já mám chuť říct - spadnul ti dům? Ohrožuje tě někdo na životě? Umřelo ti dítě? Ne? Tak buď ticho. Vím přitom, že to je špatně, že člověk nemůže zlehčovat problémy lidí tady.
Teď chystáte sbírku SOS Kobani. Jak to bude vypadat?
L.K.: Nejdřív se musíme probít byrokracií. Napsaly jsme na ministerstvo zahraničí, už máme souhlas se sbírkou...
M.K.: Zaštítíme to osobně my dvě. Chceme využít i DMS a až vybereme smysluplný obnos, chtěli bychom to jet předat do Kobani. Využít to skrze naše kontakty třeba na stavbu školy. Nebo aspoň nějakého vybavení, přístroje pro nemocnici - nemají tam ani rentgen...
V Kobani funguje nemocnice - aspoň trochu?
L.K.: Přijely jsme tam den před zbouráním nemocnice, ve které se odehrál ten poslední útok v červnu. Vedle hotelu byla asi pětipatrová rozstřílená budova, nafotily jsme ji, že tam řádili ti isisáci a druhý den jsme šly zase fotit do ruin města. Budova tam už nestála. Během několika hodin ji strhli, nemělo smysl ji opravovat.
M.K.: Jsme tak asi poslední, kdo ji vyfotil. Mají tam jen zdravotní středisko, nemá žádné operační kapacity, sál, rentgen, přístroje chybí úplně. Vážnější případy musejí vozit do Turecka a Turci jim dělají problémy, takže pacienti umírají na hranicích.
Jsou pro vás kritické nálady - paušálně proti uprchlíkům i ekonomickým migrantům - v Česku ubíjející, nebo je to naopak motivace?
L.K.: Úplně v začátku diskusí o migrační otázce mi přišlo, že se všichni snažili vymezovat proti uprchlíkům, aniž by o nich cokoliv věděli. Médii se šířily hoaxy, všichni to sdíleli bez ověření, byla to opravdu hysterie. To, co je teď, vnímám jako dost velký posun. Mnozí přišli na to, že to nebude jednoznačné, začali přemýšlet, proti té vlně nenávisti nás přestalo být jen pár. Přibylo lidí, kteří myslí. Nemyslím, že bychom se za naše obyvatelstvo měli stydět, nejsou tu všichni jen slepě nenávidějící.
M.K.: Je to motivace a já mám výzvy ráda. Od příjezdu jezdím po besedách, na říjen je jich v plánu asi 15. V Brně přišlo na debatu 450 lidí, svolali se jen přes Facebook. Oni říkají - ano, máme strach, ale chceme ty informace. Chceme vědět, jak pro ty lidi něco udělat, chceme informace od lidí, co tam byli, ne přes média. Tam jsem měla pocit, že to s Čechy není tak hrozné, jak se někdy říká. Potěší třeba, že mě někdo zastaví, řekne - já jsem četl vaši reportáž... Na druhou stranu ano, některé komentáře jsou opravdu kruté, na to si člověk musí zvyknout. Přecházet to, nebo se tomu smát. V Kobani jsme si četli internetové diskuse a smály se. Protože co s tím má člověk dělat jiného?
Osobní otázka na konec. Vrací se vám Kobani ve snech?
L.K.: Nijak zvlášť. Dva, tři dny po příletu jsem měla sen, kde byla Markéta, bojovalo se tam. Jinak se mi sny zdají málo. Nebyl to zážitek, který by nějak negativně působil na mou psychiku, omezoval mě. Ten kolotoč po příjezdu vám nedovolí sedět a analyzovat svou duši.
M.K.: Já už tak dva měsíce žiji v tom, čemu v Kobani říkají „sniper’s mode“ - spím čtyři hodiny denně, jinak jsem neustále ve střehu, pracuju, něco řeším. Když padnu do postele, vím, že mám ty čtyři hodiny a snažím se je využít. Jakmile se ale dostanu nad fotky z Kobani, tečou mi slzy, nemůžu si pomoct. Vidím lidi, se kterými jsme si něco řekli, vnímám jejich příběhy. To mě dojímá a motivuje zároveň.