Picadilly Circus je jedním z nejikoničtějších míst v Londýně. Každý den tudy projdou desítky tisíc lidí. Dokonalá ilustrace shonu velkoměsta. Když se však člověk vydá ze stejnojmenné stanice metra směrem na sever, po několika minutách je v jiném světě. Okolí Bounds Green připomíná svým klidem nejedno malebné předměstí, které najdeme v mnoha koutech České republiky.
Stačí projít několik zdejších uliček a otisk Česka nabere nečekaně jasné obrysy. „Tak u nás vítejte,“ směje se na mě už z dálky jeden z majitelů zdejšího pivovaru Bohem Zdeněk Kudr. Rychlé potykání, které věští, že ze seriozního rozhovoru se v průběhu pár hodin stane spíše přátelské povídání. Zpoza baru se vynořuje Zdeňkův kolega a kamarád Petr Skoček. První od pohledu spíše podnikatel, druhý jasný milovník piva.
Na severu Londýna si před časem otevřeli vlastní pivovar. Malý a zprvu bez větších ambicí. Česká šikovnost však zapracovala. Věhlas „bohémských ležáků“ se rozkřikl. Výsledkem je malá hospůdka, která se stala jedním z center místní komunity. Cesta k úspěchu však byla trnitá a plná náhod.
Pivovarník v kuchyni
Dnes dobří kamarádi Zdeněk a Petr o sobě ještě před pár lety nevěděli. Petr se do Londýna vydal hned po maturitě v roce 2005. Původním cílem byla Amerika. „Táta ale říkal, že má známého v Anglii. Ten mi pak dohodil brigádu na léto. Od té doby si říkám, že je tohle můj poslední rok v Británii...no a jsem tu už dvanáct let,“ vypráví.
Petr Skoček testuje jedno z piv pivovaru Bohem.
Zdeňka do Londýna přivedla před lety láska. „Po půl roce už jsme spolu nebyli, ale stejně jsem tady zůstal. Do Česka už zpátky nechci. Tady se žije líp. U nás je to hezčí, ale život tady je snadnější. Nikdo ti tady neháže klacky pod nohy. Prostě žádná byrokracie,“ popisuje. V Británii prý vždycky „dělal na sebe“.
To Petr prostřídal celou řadu zaměstnání od roznášení letáků přes řidiče. Ve volném čase si však zakládal na práci sládka. „Pivo jsem si začal vařit doma asi před pěti lety. Jsem pivař odkojený plzní a gambáčem. Říkal jsem si, že pivo tady v hospodách je drahé a čím dál hnusnější,“ popisuje. Navíc na trhu téměř chyběly kvalitní ležáky.
Jako správný Čech vzal hrnec, nakoupil suroviny a desítky hodin strávil na diskusních fórech. „První várku jsem vařil asi dvacet hodin. Když jsem to po měsíci ochutnal, bylo to celkem dobré. S vařením jsem proto pokračoval,“ dodává.
V té době se potkal se Zdeňkem. „Ve Finsbury Parku, kam chodili čutat místní Češi fotbal,“ vzpomíná Petr. Své pivo tehdy stáčel hlavně do soudků, které rozdával kamarádům. Jeden z nich se dostalo do ruky i Zdeňkovi. „V lednu 2015, a to si pamatuji přesně, jsem si objednal soudek na nějakou oslavu. Všichni mi říkali, že je to super pivo. Tak jsem Petra přemlouval, ať začne vařit komerčně,“ popisuje počátky pivovaru. Petr nakonec kývl. On měl vařit, na Zdeňka připadla administrativa.
Bez klacků pod nohama
Tehdy se poprvé projevila britská podpora podnikatelů. „V Británii není člověk od začátku podezřelý, to je rozdíl oproti Česku. K otevření pivovaru stačí licence pro producenta piva. Vyplnil jsem formulář a za týden licence přišla. Hotovo. Pak stačilo ohlásit podnikání v potravinářském průmyslu. Když pak navíc někdo přijde na kontrolu a něco najde, není to žádný konec. Jen upozorní na nedostatky a člověk je odstraní,“ popisuje Zdeněk založení pivovaru.
S potřebnými dokumenty v ruce dva pivovarníci začali hledat vhodné prostory pro pivovar. Štěstí se na ně usmálo na severu Londýna, kousek od místa, kde bydlí Petr. „Měli jsme v začátcích výhodu, že nám pomáhali se stavbou pivovaru kamarádi. Platili jsme jim pivem. Plus samozřejmě za materiál,“ vzpomíná.
O jménu pivovaru měl jasno už dávno. Ještě během vaření v malé kuchyni u sebe doma svému „mikropivovaru“ říkal Bohem. Cílem bylo, aby zněl název dobře v češtině i angličtině . „V češtině to znamená něco ve smyslu bohémského člověka, v Anglii se to dá vyložit i jako Bohemia, tedy jasné spojení s Čechy,“ vysvětluje. Logo pivovaru si nechali navrhnout v Česku. Ikonická tvář je na něm složená z lístků a šišek chmele.
„Když české pivo, vaříte tedy kompletně z českých surovin?“ ptám se. Naše povídání však přerušuje jeden ze štamgastů. Cestou do práce přišel pozdravit. Není ani zdaleka jediný, komunita okolo pivovaru Bohem funguje na jedničku, ale o tom až za chvíli. K otázce surovin se už vracíme s jedním ze zdejších ležáků v ruce.
Čistě české suroviny jsou pro malý pivovar zatím spíše nedostupné. „Vaříme z plzeňského sladu, ale odebíráme od firmy z Bamberku. Jde o to, že slad nám vyhovuje a navíc tady v Británii mají velkoobchod. Od jedné firmy tak můžeme nakupovat slady i chmely. Padesát procent používáme žatecké chmely, padesát jsou britské a německé,“ popisuje Zdeněk.
Hledání správného jména
V prvních měsících po otevření pivovaru, tedy v létě 2015, stáčeli pivo nejprve do desetilitrových soudků. Před Vánoci 2016 přidali i lahve. Bylo potřeba doladit také názvy jednotlivých piv. Ukázalo se, že v praxi může být hledání jména pro pivo alchymií.
„Aktuálně máme v nabídce třeba pivo jménem Druid. Původně se ale mělo jmenovat Bony, podle Wilfrieda Bonyho ze Sparty. Navíc je to černé pivo,“ popisuje Petr, který je velkým fanouškem fotbalového klubu AC Sparta Praha. „Pak nám ale místní řekli, že bony v angličtině znamená, slušně řečeno, ztopořený penis,“ dodává.
Dlouhé bylo hledání i dalších názvů. Henry byl původně Hazard, podle belgického fotbalisty Edena Hazarda. „Navíc je to i belgický typ piva. Hazard ale není ideální, protože má negativní konotace,“ tvrdí Zdeněk. Mezi ležáky z pivovaru Bohem se dostal také Jan Amos. Etikety pivovaru navrhují místní umělci.
Věhlas pivovaru se začal šířit nejen v lokální komunitě. Dalším logickým krokem bylo založení vlastní hospody. Bohem Tap Room otevřel dveře prvním milovníkům piva v dubnu letošního roku. Nešlo však pouze o dobrý obchodní krok.
„Chtěli jsme naše pivo lépe prezentovat. Do té doby jsme dodávali do jedné hospody tady kousek od nás nebo prodávali napřímo. Někde jsme i narazili, protože tam naše pivo chtěli skladovat v nevyhovujících podmínkách při pokojové teplotě. Pak by to chladili na šest sedm. Naše pivo je ale živé, takže by tam vydrželo pár dní,“ popisuje Petr a dodává, že jakmile je někde pivo špatné, poškodí to celou značku. „Chyby nejdou za výčepem, ale za pivovarem,“ myslí si.
Pivovar Bohem na jedné z mnoha komunitních akcí.
Jeden z výherců pravidelné soutěže, kterou organizuje pivovar Bohem.
Během pár měsíců si hospoda vybudovala stabilní klientelu, velká část pochopitelně Bohem znala ještě z dob, kdy pivovar neměl vlastní výčep. „Za měsíc nám to tady vydělá to, co jsme vydělávali třeba za dva roky dohromady,“ tvrdí Petr, který se i kvůli úspěchu pivovaru může věnovat profesi sládka na plný úvazek.
Další růst značky však nechtějí čeští podnikavci uspěchat. Aktuálně pivovar může vyprodukovat až 1 200 hektolitrů piva ročně. Větší objem už nezvládne. Variantou by byl přesun do jiných prostor. Prioritou je však kvalita. Výroby i prodeje. Proto Petr a Zdeněk prosazují prodej takzvaně napřímo bez zprostředkovatele. Vždy také budou vařit výhradně ležáky, protože jich je na britském trhu nedostatek. Alespoň těch kvalitních.
Nástrahy dobré propagace
Opatrní jsou také co se týče propagace. „Při propagaci nechceme zviditelňovat to, že jsme my osobně Češi. Chceme zdůrazňovat, že pivovar jako celek je český,“ vysvětluje Petr. Zdeněk dodává, že se chce vyhnout podobnému kroku, jaký zvolil pivovar Bernard. „Staví značku na tváři zakladatele. Až ale jednou nebude moct, tak ta firma bude mít problém. Jestli se na to dopředu nepřipraví,“ míní.
Vůbec nejlepší reklamou je však šuškanda mezi zákazníky a zapojení pivovaru do místní komunity. Bohem se pravidelně účastní charitativních akcí nebo lokálních trhů. „Lidé mohou pivo na místě rovnou ochutnat, nekouká na ně jenom plakát. To je strašně důležité. Snažit se začlenit do komunity. Britové vás pak vidí úplně jinak. Začnou vás brát, jako že komunitě něco přinášíte. Lidé vám to tady pak vrátí,“ popisuje Petr.
Otázka na případnou expanzi do České republiky nedopadne na úrodnou půdu. „Pivo v Česku se prodává za méně, než my tady máme spotřební daň. Velkoobchodní cena jedné pinty je přes 50 korun. Podotýkám, že velkoobchodní. Koncová by byla kolem 80 až 100 korun, což by nikdo nekupoval,“ myslí si Zdeněk.
Výdělek je však pro Petra i Zdeňka až druhořadý. Jejich společným snem je, aby se o jejich pivu vědělo. Jak mezi znalci, tak běžnými zákazníky. „Jednou bych chtěl, aby až se řekne Bohem, tak aby každý věděl, že je to ten český pivovar v Británii. Aby tady zůstala česká stopa. Ať už tady budeme my, nebo ne. Aby pivovar fungoval dál. A hlavně chci, abychom měli i nadále radost z toho, co děláme. Bez toho to totiž nejde,“ dodává.
Podívejte se, jak pivovar Bohem využívá odpad z vaření piva:
