Druhá nejmladší dcera z jedenácti dětí Antonia Joaa a Reginy Casaových se narodila v Bairro dos Casa jihobrazilského státu Sao Paulo před více než šedesáti lety. Sudičky jí rozhodně nedopřály bezstarostný život. Spíš naopak.
Vnučka italských přistěhovalců Marisa Letícia, jejíž dědeček ve čtvrti zbudoval dodnes stojící kapličku sv. Antonína, brzy poznala stejně jako tisíce dalších obyvatel největší země Latinské Ameriky nelehký život v rodině chudých zemědělců.
V polovině padesátých let se rodina přestěhovala do průmyslového města Sao Bernardo do Campo. Tehdy bylo Marise Letícii pět a začala chodit do školy. Předstihla tak svého budoucího chotě a prezidenta Luíse Inácie da Silvu, který se číst a psát naučil až v deseti letech.
Roky v továrně na čokoládu
Bylo jí sotva třináct let, když s otcem zamířila do známé brazilské továrny na čokoládu Dulcora. Nešla tam však kvůli sladkostem, ale k pásu do balírny bonbónů. Mezi papírky z barevného staniolu a kousky nugátu strávila osm let.
První dáma Brazílie Marisa Letícia Lula da Silva.
V jednadvaceti letech otěhotněla se svým prvním mužem, taxikářem Marcosem Cláudiem, a z fabriky odešla. Štěstí mladého páru netrvalo dlouho, tři měsíce před narozením syna Marcose manžela někdo zastřelil.
Běžné loupežné přepadení, uzavřeli tehdy případ vraždy policisté a čerstvá vdova s miminkem šla znovu do práce. A začala také navštěvovat odborářské schůze, kde poznala obráběče kovů Luíse Inácia da Silvu, kterému nikdo neřekl jinak než Lula.
I on měl za sebou tragickou zkušenost ztráty manželky a nenarozeného syna, kteří zemřeli při komplikovaném porodu. Necelých sedm měsíců od prvního setkání si Lula energickou zrzku odvedl k oltáři. Letos spolu oslavili šestatřicáté výročí sňatku.
Schůze, odborářské iniciativy, stávky
V sedmdesátých a osmdesátých letech paní da Silvová prokázala houževnatost a činorodost, díky níž se postarala o rodinný krb, porodila Lulovi tři syny a přitom se stačila aktivně podílet na politické činnosti v odborech.
Po boku svého muže verbovala do stávek a iniciovala schůze žen ze saopaulského regionu ABC (průmyslová zóna ve státě Sao Paulo, kterou tvoří města Santo André, Sao Bernardo do Campo a Sao Caetano do Sul).
Když v roce 1980 Lula da Silva založil Dělnickou stranu (PT), byla to právě Marisa Letícia, kdo navrhl a ušil první stranickou vlajku. Ve svém domě hostila ilegální levicové aktivisty a odpůrce vojenského režimu. A když Lula společně s dalšími muži v polovině 80. let kvůli podněcování ke stávce skončil ve vězení, zorganizovala pochod žen za jejich propuštění.
"Hlavní spojenec" se od Luly nevzdálí ani na krok
Svého chotě podporovala i při všech jeho neúspěšných prezidentských kampaních a při té v roce 2002 s ním projela Brazílii křížem krážem. Sama se označila za Lulova "hlavního spojence".
K úděsu celé řady podnikatelů a obchodníků se levicovému kandidátovi Dělnické strany tehdy podařilo prezidentské volby vyhrát a v roce 2003 nastoupil do úřadu. O čtyři roky později vítězství zopakoval. Mnozí se obávali, že prezident z lidu nastolí tvrdou socialistickou politiku. To se ale nestalo, Lula zvolil spíše cestu umírněných reforem.
V prvním volebním období svého muže Marisa Letícia doprovázela všude. Objevila se dokonce i na společné fotografii prezidenta s ministry. O tom, že je Marisa Letícia "stíhačka", žertují tamní média dlouhodobě. I proto se ve druhém období podle komentátora listu O Globo Dacia Malty stáhla trochu do ústraní.
Doma má ale údajně pořád hlavní slovo, což se ukázalo letos v lednu před konferencí ekonomických a politických lídrů ve švýcarském Davosu. Brazilský prezident, kterého letos prestižní americký týdeník Time zvolil nejvlivnější osobností roku, se z něj totiž ze zdravotních důvodů omluvil, údajně na doporučení lékařů.
"Kdeže doktoři, nebo ministři," napsal komentátor brazilského magazínu Veja, který citoval jednoho z Lulových zaměstnanců. "Vládci tady velí jenom ona".
Z ČISTIČE BOT PO BOK SVĚTOVÝCH LÍDRŮ
Poprvé ho viděl až v roce 1952, kdy mu bylo sedm let. Tehdy se jeho matka Euridice rozhodla opustit vyprahlý severovýchod, sebrala děti a vydala se na třináctidenní cestu v otevřené dodávce do Sao Paula za nevěrným manželem. Lula se naučil číst a psát, až když mu bylo deset let. V dětství prodával na ulici oloupané pomeranče a živil se jako čistič bot. Později se vyučil obráběčem kovů a nastoupil do fabriky. V devatenácti letech přišel u soustruhu o malíček levé ruky a musel obejít několik nemocnic, než ho ošetřili. Tato zkušenost ho přiměla vstoupit do odborů. Začal politicky růst, stal se předsedou odborářů. V 80. letech strávil nějaký čas za mřížemi. V roce 1980 založil Dělnickou stranu, o šest let později se dostal do Kongresu a od roku 1989 třikrát neúspěšně kandidoval na prezidenta. V roce 2002 se v poslední kampani zaměřil hlavně na boj s hladem a chudobou a s řadou sociálních programů se mu podařilo volby vyhrát. V zemi je velmi oblíbený, podle posledních průzkumů mu fandí přes 83 procent obyvatel. Volební systém v Brazílii mu nedovoluje kandidovat potřetí a Lula da Silva o to na rozdíl od venezuelského prezidenta Huga Cháveze (ten změnu prosadil) nebo kolumbijské hlavy státu Alvára Uribeho (tomu návrh zatrhl ústavní soud) ani neusiloval. |
Luís Inácio da Silva, který je v Brazílii známý jako Lula, se narodil 27. února 1945 v chudém Pernambucu na severovýchodě Brazílie jako předposlední z osmi dětí. Svého otce si v prvních letech příliš neužil, pouhé dva týdny po Lulově narození totiž Aristides Inácio da Silva rodinu opustil se sestřenicí své ženy.
