Současná uprchlická krize trápí zejména státy sousedící se Sýrií, ze které kvůli občanské válce prchly čtyři miliony lidí. Zejména v Libanonu a Jordánsku statisíce Syřanů čekají, zda se situace v jejich vlasti nezlepší.
Přežívají v obrovských uprchlických táborech, ať už těch oficiálních, nebo tiše tolerovaných úřady. Zmiňován je v tomto směru zejména uprchlický tábor Zátarí v Jordánsku, který je domovem více než sta tisíc uprchlíků a je tak největším podobným zařízením na Blízkém východě.
Ani zdaleka však nedosahuje rozměrů největšího uprchlického tábora na světě, ve kterém v současnosti žije asi 330 tisíc lidí. Dadaab se stal symbolem toho, jak je pomoc od dobrodinců a velkých organizací ze Západu pomíjivá.
Uprchlický tábor Dadaab se nachází v polopoušti v keňské Severovýchodní provincii. Před příchodem prvních uprchlíků zde žili kočovní pastevci velbloudů a koz. Tábor zřídil v roce 1991 Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky před první občanskou válkou v Somálsku. Původní kapacita tábora se pohybovala okolo devadesáti tisíc lidí, píše server CNN.
Uprchlíků však začalo v průběhu let přibývat, a to i po konci války v Somálsku. Přicházeli nejen Somálci prchající před islamisty z milic aš-Šabáb, ale zcela nový rozměr uprchlické krizi dal hladomor v Africkém rohu v roce 2011. Zemřelo při něm až 260 tisíc lidí, většinou dětí do šesti let. Mnozí uprchlíci hledali útočiště právě v Dabaabu. Tábor se rychle rozrostl a byl prohlášen za vůbec největší podobné zařízení pro uprchlíky na světě (více o aktuálním počtu rezidentů najdete zde).
Málo jídla a řešení, které neexistuje
Zařízení, který se skládá z několika dílčích táborů, se postupem let proměnilo od náhodného shluku bílých stanů v regulérní město, jež je však stále závislé na pomoci humanitárních organizací z celého světa.
Těm však situaci komplikuje fakt, že do Dabaabu stále proudí noví uprchlíci a na chod tábora v posledních měsících nejsou peníze. Světový potravinový program kvůli tomu musel letos v létě snížit o třicet procent potravinové příděly pro místní obyvatele. Minimální počet kalorií na den stanovují směrnice OSN na 1800, obyvatelé Dadaabu v současnosti dostávají pouze 1520. Podobné problémy jsou spojeny i dodávkami vody.
Populace tábora se nerozrůstá jen kvůli příchodu nových uprchlíků. V permanenci je každý den také místní nemocnice, ve které se narodí asi 300 dětí za měsíc. Každé dítě se automaticky stává uprchlíkem, podobně jako jeho rodiče. Mnozí z nich se narodili také v Dabaabu. Právě pro děti je nedostatek jídla nejhorší. Brání jim ve vývoji a jsou kvůli němu mnohem náchylnější k nemocem.
Nedostatek financí dopadá také na fungování nemocnice, která je závislá na dotacích Mezinárodního záchranného výboru. Nemocnici chybí kvalifikovaní pracovníci. „Myslím, že se svět zaměřil na další krize, jako třeba v Sýrii. Pro lidi tady ale neexistuje žádné dlouhodobé řešení,“ myslí si Kiogora.
Podle vedoucího keňské mise Lékařů bez hranic Charlese Gaudryho se uprchlíci vinou systému stali na mezinárodní pomoci závislí a nyní náhle přestali dostávat dostatečné zdroje k přežití. „To je podle mě neakceptovatelné,“ zlobí se Gaudry. „Občas si myslím, že chtějí, aby se situace zhoršila natolik, že Somálce donutí odejít,“ dodává.
Na nedostatek zájmu ze strany zahraničí si před pár dny postěžoval i keňský prezident Uhuru Kenyatta. Podle něj je paradoxní, že se Afrika se svými omezenými zdroji stará o takové množství uprchlíků. „V desítce zemí, které přijímají nejvíce uprchlíků, jsou čtyři z Afriky, což je více, než má kterýkoli jiný kontinent,“ prohlásil.
Největší příliv uprchlíků tábor zažil během hladomoru v roce 2011
Navzdory nuzným podmínkám v Dadaabu se místní obyvatelé snaží udržet iluzi obyčejného fungujícího města. Potvrzuje to i Halema Mahádíová, která na místním trhu prodává oblečení, aby si přivydělala na nákup základních potravin. „Kdybych měla svobodu pohybu, vybrala bych si, kde budu provozovat svůj byznys,“ vysvětluje. Podle nařízení úřadů však uprchlíci musí zůstávat v táboře. Ti, co se zde narodili, z něj nikdy nevyšli.
Svět na nás zapomněl, tvrdí uprchlíci
Uživit se snaží také 52letý krejčí Mohammed Bulle. „Život tady je občas normální a občas ne. Všechno je v pohodě a pak se to rázem změní,“ popisuje dění v Dadaabu. Doufá, že v budoucnu bude moct žít jinde. Zároveň je však smířen s možností, že v uprchlickém táboře dožije. „Nechci keňské občanství, nechci somálský pas. Chci, aby mě přesídlili jinam,“ zoufá si. Přesídlení do jiného regionu v Keni však nepřipadá v úvahu. Vláda totiž uprchlíkům z Dadaabu neuděluje občanství a bez toho se stěhovat nemohou.
Válka v SomálskuBoje v Somálsku započaly v roce 1991, když ozbrojená klanová opozice svrhla režim diktátora Muhammada Siada Barreho. V nastalém mocenském vakuu začaly bojovat o moc různé frakce. Selhala i intervence ze strany Organizace spojených národů, mírové jednotky se v roce 1995 ze země po třech letech stáhly. Následovalo období decentralizace charakterizované v řadě oblastí návratem ke kmenovým a náboženským zákonům. Počátkem 21. století se objevily první pokusy o vytvoření nové federální vlády, které vyvrcholily vytvořením Somálské prozatímní vlády (Transitional Federal Government, TSG) v roce 2004. V roce 2006 zahájila TFG, za pomoci etiopské armády, ofenzívu proti Svazu islámských soudů (Islamic Court Union, ICU), který kontroloval velká území na jihu země. ICU se následně rozpadl a zanechal po sobě několik menších, ale radikálnějších uskupení, především aš-Šabáb. Od té doby pokračovaly boje mezi těmito uskupeními a somálskou vládou podporovanou spojenci z mise Africké unie AMISOM o kontrolu jižních území. Spojená ofenzíva vládních jednotek a jejich afrických spojenců z roku 2011 vytlačila islámské milice z klíčových bašt a byla tak pravděpodobně rozhodujícím milníkem ve válce proti radikálním islamistům. Zdroj: Wikipedia |
Přístup vlády k uprchlíkům se přiostřil po dubnovém teroristickém útoku v keňské Garisse, kde stoupenci aš-Šabábu na tamní univerzitě zabili 147 lidí (více zde). Podle vlády je Dadaab hlavní základnou, kde islamisté plánují útoky a rekrutují nové bojovníky. I kvůli tomu se v posledních měsících ozývají hlasy, podle kterých by měl být tábor vyklizen. Oficiální příkaz však zatím nepřišel.
Vláda se snaží prosazovat navrácení somálských uprchlíku do vlasti. Každý zájemce dostane v přepočtu asi 2500 korun a pak letadlem odcestuje do jednoho z devíti „bezpečných regionů v Somálsku“. Podle expertů na extremismus jsou však i zóny prohlášené za bezpečné stále velmi riskantním místem pro život.
Podle uprchlíků je velkým problémem také to, že ve své vlasti přišli o všechno, a tak nemají důvod se vracet. Nečeká tam na ně rodina, nemají tam žádný majetek. „Nemám tam farmu, moje rodina přišla ve válce o všechno. O Somálsku nevím nic. Jediná vláda, kterou znám, je Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky,“ tvrdí Mohammad Abdul, jeden z obyvatel Dadaabu.
Jeho manželka Sahra si přeje jediné – dobrý život a svobodu pro svoji dceru. Jako ostatní uprchlíci se však motá v začarovaném kruhu. I přesto, že rodina v Keni žije desetiletí, občanství nikdo z nich nedostane. Jsou uvěznění v Dadaabu, zcela závislí na pomoci druhých. Ta však přichází ve stále menší míře. „Přijde mi, jako kdyby na nás svět už zapomněl,“ míní Abdul.
