Což není žádný temný záměr, ale výslednice dvou hlavních faktorů: v Eritreji se na rozdíl od Sýrie neválčí (i když je po desítkách let válek vyčerpaná a chudá). A také je to země tak izolovaná, že nevpouští ani některé diplomaty, natož - až na pár výjimek - novináře.
Diktátor, který konkuruje KimoviO poměrech v Eritreji jsme psali v dubnu. Na článek nyní navazujeme textem zaměřeným přímo na obyvatele Eritreje, protože uprchlíci z této země by mohli najít azyl v Česku. |
Zprávy z „Červené země“ (řecké „erythros“ bylo součástí starého názvu země odvozeného od Rudého moře) tak přinášejí hlavně uprchlíci. Loni jich žádalo o azyl v EU 37 tisíc - více už bylo jen Syřanů, Afghánců a Kosovanů, letos jich zřejmě přibude. Míří zejména do Německa, Švédska, Británie, Nizozemska a Dánska; sedm tisíc jich také požádalo o azyl ve Švýcarsku (viz statistika).
Eritrea je ukázkovou diktaturou. Už 22 let jí vládne prezident Isaias Afewerki a jeho strana (jediná). Tisíce disidentů sedí v žalářích, běžné jsou únosy, mučení či vraždy odpůrců režimu. Lidé také mizí beze stopy. Oficiálně 18měsíční služba v armádě se často protáhne na řadu let kvůli „bezpečnosti země“ . Za málo peněz a v mizerných podmínkách (více v předchozím článku).
Utíkají přes hory, před pašeráky i v dešti střel
Zdraví EritrejcůEritrejci se potýkají hlavně s nemocemi, které se šíří nedostatečnou hygienou - bakteriálním průjmem, žloutenkou typu A a břišním tyfem. Dále pak s malárií a horečkou dengue, které přenáší hmyz. |
V některých bodech se přitom vyhlídky na život v Eritreji zlepšují. Číst a psát umějí tři lidé ze čtyř ve věku 15 a více let, očekávaná doba dožití vzrostla nad 60 let, výrazně klesla úmrtnost rodiček i novorozenců (viz studie a statistiky).
Na africké poměry to nejsou špatná čísla. Jenže důvody, proč z jedné z nejchudších zemí světa utíkat, stále výrazně převažují.
Eritrea má horské hranice, které se dají se štěstím a znalostí správných cest a lidí přejít. Kromě pohraničních hlídek čeká na běžence i celá řada dalších nebezpečí: smrt vyčerpáním, hladem či žízní v poušti či utopení v řekách, přes které nevedou mosty. Mrtvé nikdo nepočítá - není jak.
Typický příběh zažili mladí manželé Gebre a Teka. Gebre po sedmi letech nucené služby v armádě neměl jak uživit manželku a dcerku a zesláblá dvouletá holčička zemřela na chřipku. Vyrazili pár hodin poté, co ji pohřbili. S pomocí převaděčů přešli hory do Súdánu a ptali se místních na cestu do Šagarábu, velkého uprchlického tábora OSN (celý příběh v angličtině zde).
Chytili je ale ozbrojení pašeráci a odvezli je do svého úkrytu. „Řekli, že když neseženeme 45 tisíc nakfa (asi 75 tisíc korun), upálí nás. Mě bili trochu, manželku víc,“ vylíčil Gebre. Když pašeráci pochopili, že peníze nedostanou, prodali je další bandě. A ta egyptským beduínům, kteří si řekli o dvojnásobek původního výkupného.
Gebre dostal telefon a několik týdnů prosil všechny příbuzné a známé v Eritreji, aby je zachránili. Když peníze dorazily, beduíni zajatce poslali v poušti směrem k hlídce nervózních vojáků a Gebre i Teka skončili s průstřely ve vězení. S pomocí ošetřující lékařky později odletěli do Etiopie a v uprchlickém táboře se jim narodil syn. „Snad bude chodit do školy,“ doufá Gebre.
Mehari Solomon zase patří mezi šťastné, kteří se dostali do Británie. Uprchl z eritrejského vězení, kde skončil při zátahu proti jedné z malých církví. Bosý prchal před palbou bachařů, skrýval se před policií, unikl pašerákům, kteří chytají muže pro výkupné a dívky kvůli prodeji do sexuálního otroctví. Pil vlastní moč, aby přežil.
Přežil také cestu kamionem přes Saharu, během níž uprchlíci pohřbívají své zemřelé potomky - téměř každé druhé dítě v Eritreji je podvyživené - i hrozbu odhalení a zastřelení v Libyi, píše v jeho příběhu The Guardian.
Islámský stát povraždil eritrejské křesťany
Je to ostatně jen pár týdnů, co se v médiích objevily zprávy o tom, že teroristé z organizace Islámský stát unesli v Libyi prchající eritrejské křesťany a zřejmě je zavraždili.
Kdo utíká?Jakou část běženců tvoří křesťané, není známo, jejich osudy jsou ale hojně medializované. Letos v dubnu zabili v Libyi islamisté tři eritrejské křesťany, další vypověděli, jak museli zapírat svou víru, když padli islamistům do rukou. O tom, že četní eritrejští uprchlíci jsou křesťané, v posledních letech informovala některá konzervativní média, křesťansky orientované servery či např. France24. Terčem perzekucí v Eritreji jsou křesťané i muslimové. |
Ani dosažení cílové země ale nemusí být zárukou šťastného života. Například do Izraele dorazily desítky tisíc Eritrejců, status uprchlíka ale úřady přiznaly jen mizivé části (politici zmiňují například bezpečnostní důvody a obavu z nelegálně pracujících).
Na jihu Tel Avivu tak vyrůstá eritrejské ghetto, v němž žijí lidé bez další perspektivy a média už si všimla nárůstu kriminality běženců ve statistikách (faktorů působících na kriminalitu je nicméně mnoho a například ve Švýcarsku mají s Eritrejci naopak dobré zkušenosti). Nutno říci, že situace Izraele je specifická - už tak je to velmi hustě obydlená země s potížemi v bytové politice, unikátní bezpečnostní situací a běženců je na něj poměrně hodně.
Demonstrace eritrejských běženců v Izraeli. Žádali o vstřícnější politiku vlády stran udělování statusu uprchlíka. Žena na snímku vlevo symbolizuje nekompromisní přístup eritrejských úřadů k běžencům, kteří se vrátí domů.
Země mnoha etnik. Nejméně polovina obyvatel jsou křesťané
O tom, že mnozí Eritrejci jsou křesťané, se všeobecně příliš neví. Oficiální sčítání neexistují, ale podle různých výzkumů a odhadů tvoří sunnitští muslimové přibližně 40-50 % populace a zhruba 50-60 % připadá na tři křesťanské denominace: ortodoxní, katolickou a luteránskou. Jiná náboženství stát oficiálně nepovoluje.
Nezávislost, pak dvě válkyNěkdejší italská kolonie přešla ve 40. letech 20. století pod britskou vojenskou správu. Později ji anektovala Etiopie a Eritrea získala nezávislost až po dlouhé válce v roce 1993. Krátce nato se však ocitla ve dvou vojenských konfliktech - nejprve s Jemenem a posléze s Etiopií. V současné době neválčí, bojuje ale s chudobou, dvě třetiny ze zhruba šesti milionů obyvatel jsou závislé na potravinové pomoci. |
Pestřejší je situace z etnického pohledu: hlavních etnických skupin je devět a žádná z nich není dominantní. Tigrajové, jedno z nejstarších křesťanských etnik světa, tvoří asi polovinu obyvatel a žijí spíš na vrchovinách a v horách. Tigrejci, sunnitští muslimové, obývají spíše nížiny, už menší jsou etnika Sahů, Afarů a dalších. Tigrajština, angličtina a arabština patří k hlavním jazykům, kvůli koloniální minulosti lze ale narazit i na italštinu.
Uprchlíky z Eritreje ovšem nejde přiřadit k nějakému výhradnímu etniku či náboženství, smůlu mají průřezem všichni. Smůlu v tom, že Eritrea sice úspěšně vybojovala osvobozeneckou válku proti Etiopii, ale už ne svobodu pro své obyvatele. Třicet let bojů totiž přivedlo k moci představitele, kteří stát dovedou řídit jen jako bitvu.
Jenže zejména mladí lidé podle not prezidenta Afewerkiho, který prostě říká, že demokracie nebude, protože na ni Eritrejci nejsou připraveni, žít nechtějí. Tak moc, že jim to stojí i za uprchlickou trasu smrti přes půl Afriky.
