Uprchlický tábor v Calais se v posledních týdnech stal evropským symbolem nekončící migrantské krize. Stovky lidí se odsud snaží dostat tunelem pod Lamanšským kanálem či na trajektech do Velké Británie.
Z fotografií by se mohlo zdát, že lepší život v Evropě hledají jen mladí silní muži v produktivním věku, kteří splňují všechny parametry ekonomických uprchlíků. Tedy těch, kterým by i podle Evropské unie neměl být udělován azyl.
Uprchlická krizeBĚLÁ: Proč se bouří uprchlíci v českém táboře? PSYCHOLOG: Za strach z uprchlíků může i komunismus DŽUNGLE: Tábor se postupně mění v městečko VERBEŽ A SVOLOČ: Jak Češi diskutují o migrantech NIGER: Z pašeráků lidí jsou boháči PERSKÝ ZÁLIV:Šejkové uprchlíky nechtějí, peníze posílají PRŮZKUM: Tři Češi proti na jednoho pro KOMENTÁŘ:Proč se bojíme uprchlíků? BAVORSKO: Příliv uprchlíků je nad naše síly DOHODA: Evropa si rozdělí 40 tisíc uprchlíků REPORTÁŽ: Calais je pro někoho peklo, pro jiné ráj |
Na okraji Calais, kousek od zdejšího přístavu, však mezi uprchlíky žijí také ženy. Úřady se je nejprve snažily oddělit od mužů a ubytovaly je v odděleném táboře. Kvůli omezené kapacitě však ženy stále častěji musí žít přímo v Džungli, jak místní přezdívají stanové osadě hned za zdmi oficiálního tábora.
Podle serveru The Guardian tvoří ženy deset procent z celkového počtu zdejších uprchlíků. Asi 200 jich žije v Džungli. Jednou z nich je i Syřanka Hannah. Je jí 24 let. Je v pátém měsíci těhotenství. Na cestě do Calais prý prošla osm zemí. Nyní každý den chodí asi tři a půl kilometru od tábora a snaží se dostat do jednoho ze stovek kamionů mířících do Británie.
„Je to nebezpečné, nic jiného mi ale nezbývá,“ tvrdí Hannah. Její manžel dostal ve Velké Británii azyl. Na úřadech mu prý tvrdí, že svou manželku však k sobě legálně přivézt nesmí. Domů se také vrátit nemůže. „Jsem strašně unavená a vystresovaná. Nechci nic, jen jet do Anglie. Včera jsem se dostala do jednoho kamionu. Nakonec nás ale s pomocí psů našli,“ vypráví žena, jejíž rodina pochází z rozbombardovaného Aleppa.
Život v Džungli a čekání na cestu do Británie
V oficiálním táboře Julese Ferryho (pojmenovaném po někdejším starostovi Paříže a ministru zahraničí, pozn. red.), kde jsou ubytovány ženy a děti, se nachází pouze sto lůžek, které byly obsazeny už před mnoha měsíci. „Řekli mi, že mezi ženami už pro mě není místo. Musím tak spát venku v části pro muže,“ smutní. Je prý jednou ze tří Syřanek, které musí žít venku. Do sprch ji prý nepustí, i když by měly být přístupné všem. O klinice, která v táboře funguje, jí údajně nikdo neřekl.
Ženy, na které nezbylo místo pod střechou, tak musí přežívat v hlavním neoficiálním táboře, bez veřejného osvětlení a s toaletami určenými pro všechny. „V Džungli prostě nemůžu spát. Když se někdo opije, jsem vyděšená. Neznala jsem tady nikoho, když jsem sem přišla,“ vypráví 21letá Haját Asratová.
Její otec zemřel, když jí bylo šest let. Spolu s rodinou posléze uprchla z rodné Eritreje. Na strastiplné cestě přišla o matku, která se utopila krátce po vyplutí od libyjských břehů. Nyní přežívá v Calais. Jako všichni ostatní i ona se každý den snaží dostat do Velké Británie. „Každý den jdu dvě hodiny na vlak. Všechny dny jsou stejné. Už jsem z toho tak unavená,“ popisuje Asratová.
V posledních dnech se situace v Džungli začíná pozvolna zlepšovat. Vyrostla zde například škola, improvizovaná nemocnice podporovaná pracovníky neziskových organizací i malý kostel (více zde).
Podle Mayi Konfortiové z organizace Auberge des Migrants, která uprchlíkům v Calais pomáhá, je současná situace pro ženy v řadách migrantů nejhorší. Většina z nich při není tak rychlá jako muži. Často také s sebou mají dítě, takže se do kamionů nedostanou bez mužské pomoci. Jsou mnohem zranitelnější co se týče obtěžování. Potřebují nějakou ochranu, ta však nepřichází zadarmo,“ popisuje situaci v Calais Konfortiová.
Na vzpomínky není čas
Ženy z uprchlických táborů o svých osudech ve většině případů odmítají mluvit. Svému cíli – cestě do Velké Británie – už obětovaly mnoho a chtějí úspěšně dokončit svou cestu za lepším životem. „Nemohou si dovolit cítit, nemohou si dovolit vzpomínat na strasti, kterými si prošly. Jinak by totiž nemohly pokračovat dál,“ uvádí Konfortiová.
Pohádky tisíce a jednoho uprchlíka, aneb data skrytá v labyrintu mýtů |
„Ani to tady vlastně nemůžeme nazývat táborem,“ stěžuje si na špatné podmínky v Calais jedna z Eritrejek. Své jméno neprozradila, protože se bojí, že režim v Eritreji by potrestal její rodinu. S bratrem se na cestě do Evropy rozdělili po příjezdu do Libye. Od té doby o něm neslyšela. Neví, jestli je naživu. Zprávy nemá ani o své rodině. „Nemůžu na ně myslet. Musím se soustředit na to, jak zůstat naživu. Ještě jsem se nepokusila dostat na vlak, protože je to moc děsivé. V podstatě kdykoli můžete umřít,“ myslí si.
Stovky dalších uprchlíků z Calais však i přesto každý den riskují své životy. V noci na pondělí se asi 1 700 migrantů pokusilo dostat tunelem pod Lamanšským průlivem. Zhruba tisícovku jich policisté od ústí tunelu vytlačili. Jeden strážce pořádku byl při zásahu zraněn, když ho súdánský imigrant zasáhl kamenem do tváře (více o incidentu se dočtete zde).
Podívejte se, jak žijí uprchlíci v Calais:
