„Zrovna včera mi tu ze stanu ukradli boty,“ směje se Nabil. Třiadvacetiletý Syřan mě v pantoflích provádí něčím mezi loukou, blízkovýchodní pouští a skládkou - místem, které může připomínat ledacos, jen ne romantickou Francii. Zpoza hliněných valů a neudržovaného křoví tu a tam vykoukne skupina stanů. Nad jednou vlaje afghánská vlajka, uprostřed další pořádají Afričané grilovačku a jejich sousedé to vše pobaveně sledují z plážových lehátek.
Najednou začaly létat kamenyBěženci se na přivaděči k přístavu snaží kamiony zastavit vším, co mají po ruce. Na silnici hážou kamení a klacky, převracejí dopravní zátarasy a bezhlavě se vrhají přímo mezi jedoucí auta, která tak nutí neobratně kličkovat. Schovávají se také do odstavených kamionů na odpočívadlech. Podle Nabila mají jednotlivé skupinky vytyčená svá území, kam ostatní nesmí. Pokud se podle něj třeba Syřan pokusí vniknout na parkoviště, na kterém už „úřadují“ Afghánci, neváhají ho vyhnat třeba s pomocí pepřového spreje. |
Oficiálně se jedná o denní centrum Julese Ferryho, pojmenovaném po někdejším starostovi Paříže a ministru zahraničí. Místní mu však říkají mnohem přiléhavěji - Džungle. V nepřehledném terénu a všudypřítomném nepořádku se tu mísí běženci z Afriky i Blízkého východu.
Každou skupinku obyvatel sem přivedlo něco jiného. Někteří chtěli uniknout ze spárů chudoby a doslechli se, že k zázračnému zbohatnutí stačí přijet do Evropy. Další utekli před válkou na Blízkém východě nebo hledají ochranu před autoritářským terorem v Eritreji nebo Etiopii.
Celkem se jich v uprchlickém táboře tísní asi patnáct set, většinou jde o mladší muže. Ženy nebo děti tu běžně neuvidíte, ty bydlí podle ostatních obyvatel tábora v uzavřené ubikaci s asi stovkou míst, kam se běžně nedostanete. Desítky dalších běženců každopádně nocují před kostelem a v opuštěných dvorech přímo v Calais, kde přidělávají vrásky na čele místním úřadům.
Do Džungle mohou kdykoli přijít, jejím obyvatelům zase nic nebrání vyrazit do ulic města. Nebo k dálničnímu přivaděči, kde za dohledu bezradné policie hází pod kola kamionů vše, co je zrovna po ruce, a snaží se v návěsech či pod podvozkem dostat na trajekt do britského Doveru.
Nabil je v Calais teprve 10 dní, už nejméně patnáctkrát ho však policie nebo celníci vytáhli z útrob kamionu. Jednou se dostal až na britské kontrolní stanoviště, reportérovi iDNES.cz se pochlubil „suvenýrem“ v cestovním pasu.
„Už jsem projel až k britským celníkům“
Pravidelně to zkouší i Nabil. Na severu Francie je teprve deset dnů, už asi patnáctkrát ho však z kamionu tahala policie nebo celníci. „Jednou se mi podařilo projet až k britské hraniční kontrole,“ chlubí se a hrdě mi ukazuje svůj cestovní pas. Arabsky psaným razítkům tam sekunduje nenápadná proškrtnutá značka britských imigračních úředníků. Značí si tak cestovatele, které už jednou vrátili do Francie a je jim jasné, že to nebylo naposledy.
V Sýrii se Nabil živil jako elektrotechnik. Vynášelo to prý dobře, tak zvládl našetřit čtyři tisíce eur na cestu do Evropy přes španělskou exklávu Melilla na africkém pobřeží. Pochází z Homsu, o který donedávna tři roky tvrdě bojovala armáda Bašára Asada proti jednotkám syrské opozice a fronty an-Nusrá. Když mu podle jeho slov bomba zabila strýce a tři jeho děti, rozhodl se zkusit štěstí jinde.
Evropa pro něj byla jasná volba, Anglii si vybral kvůli svým jazykovým znalostem. Přemýšlel ještě o Německu, ale další zbytečný jazyk se prý učit nechce. Na britských ostrovech plánuje rozvinout svou kariéru elektrotechnika, po válce se hodlá vrátit domů za rodiči a sourozenci.
„Jen se pojď podívat, aby lidé viděli, jak tady žijeme. Tohle místo je jako peklo,“ zve mě na návštěvu do Nabilova stanu jeho spolubydlící Jusúf. Spolu s nimi se tu dosud tísnilo i dalších sedm lidí. Francouzská charitativní organizace La Vie Active jim však v úterý věnovala jeden stan navíc. Jakmile ho tedy postaví, mohou se těšit na noc v relativním pohodlí.
Lékař je lajdák a sprchy nestíhají, stěžuje si mládež
Do tábora každý den jezdí doktor, podle Jusúfa je to ovšem lajdák - ještě nikdy jim nepředepsal žádné léky, i když jeho kamarád nedávno „málem umíral“ a nemohl se postavit na nohy. „On nás leda pošle do nemocnice, kde stejně nic neudělají,“ dodává mladý Syřan.
Uklizeni na předměstíCentrum Julese Ferryho funguje s podporou francouzské vlády naplno od letošního dubna. Od té doby se také většina migrantů stahuje do jeho okolí mimo centrum Calais. Jeho provoz vyjde ročně zhruba na 9 milionů eur. Poslední oficiální tábor nesl název Sangatte a do roku 2002 ho vedl Červený kříž. Kvůli nepokojům ho zrušila vláda Nicolase Sarkozyho. Migranti od té doby nocovali ve squattech rozesetých po městě. Ty teď město postupně vyklízí a jeho obyvatele posílá právě do Džungle. |
Calaiské úřady před pár dny přivedly přímo mezi stany tekoucí vodu, která dosud běžencům zoufale chyběla. Elektřinu sice v přístřešcích nemají, v oploceném centru Julese Ferryho je ovšem k dispozici stan plný zásuvek na nabíjení mobilů.
„Tam je vždycky největší nátřesk, protože ho v podvečer zavírají,“ vypráví Nabil. Energie je potřeba, ještě během procházky po Džungli mi od mého průvodce dorazila žádost o facebookové přátelství a při brouzdání po sociálních sítích se mobily rychle vybijí.
Syrští výrostci mě protáhli až k táborové jídelně, kde bych jinak jako Evropan neměl co dělat. Francouzská neziskovka připravuje jeden teplý pokrm denně a dostane se na všechny, kteří v určený čas dorazí. Fronta stovek běženců brzy narostla zhruba na obvod fotbalového hřiště, na oběd se tu čeká klidně dvě hodiny. „Máme tu i hezké sprchy, ale je jich hrozně málo a i když se dostaneme dovnitř, voda teče jen šest minut,“ stěžuje si Jusúf.
Migranti se v Džungli obvykle sdružují do skupin podle národností. Například Súdánci si svépomocí staví vesničku z chýší, aby už nemuseli nocovat ve stanech. Večery tráví společně u táboráku na „návsi“ a nikam se jim odjíždět nechce.
Súdánci si postavili vlastní chýše, odchod už neplánují
Po celém táboře jsou rozeseté pavilony, ve kterých by časem měla začít výuka francouzštiny pro běžence všemožných národností. Jednou za čas se rozdává čisté oblečení a do tábora někdy zavítají i obyčejní Francouzi, kteří se chtějí zbavit starých peřin nebo dek. „Všechny naše služby jsou zdarma“, hlásí cedulka na vratech denního centra. Mé pátrání po slibovaném „pekle“ přerušili až dobrovolníci v oranžových vestách - jako novinář musím ihned zpátky za plot, pěkně s doprovodem až za bránu.
Na zpáteční cestě mi Džungle ukazuje i svou druhou tvář. „Nechceš banán?“ volá na mě parta Súdánců s vidinou zisku nějakého toho eura. V Calais jsou už několik týdnů, večeři si vaří v kotlíku a kromě soukromí jim podle jejich slov nic nechybí. Ve společném stanu se jim spát nechtělo, svépomocí si proto postupně staví vlastní chýši pro každého ze sousedů. Na poměry tábora jsou až překvapivě bytelné a prostorné.
„Tohle je moje kuchyň,“ ukazuje jeden z běženců na sud v předsíni a hrdě před svým domem pózuje mému fotoaparátu. Za péči francouzských neziskovek je s kamarády vděčný, o žádném „pekle“ během rozhovoru nepadne ani zmínka. Ačkoli Calais původně nebylo jejich cílovou stanicí, na cestu do Británie už Súdánci z Džungle ani nepomýšlí. Vždyť už se s tou stavbou tolik nadřeli...
Podívejte se, jak migranti zastavují kamiony na dálnici v Calais:
