Calais. Nenápadné město na severním cípu Francie si s sebou nese pověst, o kterou většina místních obyvatel nestojí. Je totiž jedním z hlavních cílů imigrantů směřujících přes kanál La Manche do Velké Británie. V uprchlických táborech i ulicích Calais jich v současnosti žije asi 2 300. Utíkají před válkami a chudobou v Afghánistánu, Sýrii, Iráku i Súdánu. V Calais se nachází dva velké uprchlické tábory. Kapacitou však nedostačují a podmínky pro život jsou zde bez nadsázky otřesné.
Ve světě je přes 50 milionů uprchlíků, nejvíce od druhé světové války |
Příběhy lidí, kteří se sem dostali, jsou různé. Dobrým příkladem je 29letý Ahmed. Před třemi lety měl ještě budoucnost. Žil v Sýrii a v ruce měl čerstvý diplom z veteriny. Pak přišla válka. Ahmed zprvu odolával, Když se boje v Damašku vyostřily, rozhodl se odejít. Sám, bez rodiny. Diplom si však vzal. V batohu s ním absolvoval nekonečnou cestu přes Libanon, Alžírsko, Tunisko, Libyi a Itálii.
„Chybí mi rodina, moje ulice, můj dům,“ vzpomíná na Damašek Ahmed, zatímco se choulí během chladného zimního večera do potrhaného spacáku. „Nemám to tady rád. Kdybych se mohl vrátit do Sýrie, hned bych odjel. I když se tam pořád válčí, stejně je to tam lepší. Když tam zemřete, alespoň skonáte se ctí. Tady přespáváte a čest je v nedohlednu,“ myslí si.
Pookřeje až tehdy, když reportérka Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) Kate Bondová odvede řeč na počítačové hry. „Pamatuješ si na Resident Evil?“ ptá se jí s úsměvem Ahmed. Reportérka souhlasí a Ahmed dodává: „Ta byla skvělá. Hrál jsem je všechny.“ Dokonce dojde i na vtípky. „Zítra jedu do Londýna, uvidíme se tam,“ loučí se Ahmed a mizí ve změti stanů v provizorním táboře, kterému se zde říká Tioxide.
Bývalý pracovník OSN, nyní uprchlík
Je tím posledním, co by člověk v jinak poměrně malebném městě čekal. To, co bylo dříve fotbalovým stadionem a gymnáziem, se změnilo v téměř neprostupnou změť stanů a improvizovaných stavení, které jsou ohraničené hromadami odpadků.
Domovem je i pro Mohameda, který před rokem uprchl z násilím zmítaného Súdánu. V táboře žije už tři měsíce. „Utekli jsme od problémů. Ve Francii jsme však narazili na další,“ popisuje svou situaci. Jeho stan je sešitý z několika pruhů igelitu. Do těsnosti však má daleko, všechno uvnitř je mokré. „Všichni lidé tady jsou nachlazení, počasí je opravdu špatné,“ vypráví Ahmed a ukazuje lahvičku s léky, kterou dostal od pracovníků UNHCR. Stačí se však podívat blíže a je jasné, že do perfektního léčiva má daleko. Jedná se o pouhý paracetamol. „Tohle je tady lék na každou nemoc. Dávají nám to na všechno. Hlavu, ruce, nohy, malárii. Tohle, že je Evropa?“ stěžuje si.
Paradoxní na situaci je, že Ahmed před útěkem do Evropy pracoval pro OSN, píše server UNHCR. V súdánském Dárfúru učil uprchlíky, jak si postavit dočasné domky. Když vzpomíná na svou práci v Africe, překvapivě vytáhne tablet od Samsungu pečlivě zabalený do igelitového pytlíku. „Pojďte, ukážu vám, na čem jsem v Dárfúru pracoval,“ vyzývá. Ukazuje své přátelé, certifikáty pracovníka OSN, fotografie rodiny. Když jimi listuje, na tabletu začne blikat indikátor vybité baterie. „Co mám dělat? Prostě bych jen chtěl dobrý život,“ smutní
V táborech se pochopitelně nepohybují pouze uprchlíci. Alespoň základní životní potřeby se jim pokouší split pracovníci charitativních organizací i lidé z UNHCR. Stefan Maier svou kariéru v UNHCR započal v roce 2007 v Maroku, následně působil v Demokratické republice Kongo. Posbírané zkušenosti nyní zúročuje v Calais. Nezdolnost uprchlíku je pro něj fascinující, stejně tak jako dobré srdce obyčejných lidí.
„Vždycky mě dojme, když vidím, jak například důchodci nebo dobrovolníci z mnoha charit rozdávají jídlo a oblečení. Způsob, jakým si uprchlíci snaží zachovat svou lidskost, navzdory riskování a zraněním, je opravdu dojemný,“ myslí si Stefan.
Lidem vadí pocit nejistoty a strach v ulicích
V podobně humanistickém duchu hovoří i starostka Calais Natacha Bouchartová. „Musíme sdílet solidaritu napříč státy,“ vyzývá. Zároveň dodává, že pokrytectví Evropské unie musí skončit. I když ji osudy uprchlíků opravdu zajímají, nebojí se přiznat, že s nimi do Calais přišly i problémy. „Příliv migrantů do Calais způsobil rozklad soukromých i veřejných squatů. Mezi přistěhovalci a místními lidmi probíhají spory a my nemáme zdroje na to, abychom se s tím vypořádali,“ přiznává starostka.
Když se však zeptáte obyčejných lidí z Calais, frustrace z uprchlíků propukne naplno. „Chápu, že v jejich zemích je o špatné a oni nemají jinou možnost, než žít tady. Nejsem si ale jistý, jak to všechno skončí. Město už z toho začíná být unavené. Rozumím, že u nich je válka. Teď je však válka i tady,“ myslí si Luc, který se v Calais narodil. Dokonce si zde nedávnou koupil i vlastní dům. Jeho tržní cena však po příchodu uprchlíků klesla už o 30 procent.
Luc rozklad svého rodiště sledoval doslova v přímém přenosu. Coby hasič každý den opakovaně vyjížděl k případům, ve kterých figurovali uprchlíci. „V průměru se účastním asi 10 akcí za den, do kterých jsou nějakým způsobem zapojeni migranti. Pamatuju si, jak jsem jednou viděl přistěhovalce, kterého nakládali do sanitky. Měl zlomenou ruku. Další den se vrátil a sádru už neměl. Prý byla moc nápadná,“ popisuje své zážitky Luc.
Většina lidí se podle jeho zkušeností snaží z Calais odejít. „Ve městě se rozlézá strach a pocit nejistoty,“ myslí si.
Desítky uprchlíků z Blízkého východu a Afriky se pokusily v září dostat na palubu trajektu mířícího z francouzského Calais do britského Doveru:
4. září 2014 |
