Pohádky tisíce a jednoho uprchlíka, aneb data skrytá v labyrintu mýtů

Sdělují nám politici a média o přílivu běženců do Evropy pravdu, nebo nabízejí jen řadu předsudků a zkreslení? Poté, co českým internetem začaly kolovat tvrdé a nenávistné výroky o uprchlících, konfrontoval portál iDNES.cz několik nejčastějších tezí se statistickými daty a vědeckými studiemi.

Média mají ráda příběhy. Příběhy se dobře čtou, „prodávají“ témata a umějí ilustrovat různé jevy na konkrétních lidech.

Četné zprávy o rostoucím počtu uprchlíků a migrantů ve Středomoří či v táborech v Evropě a o zamýšlených protiopatřeních napomohly posílit přesvědčení, že se Evropa přijímáním uprchlíků řítí do zkázy. Vlna odporu proti imigrantům - v první řadě muslimským - rezonuje značnou částí české společnosti.

Kdo je uprchlík

Uprchlíky definuje úmluva, kterou uznává většina zemí světa včetně ČR. Definice uprchlíka z roku 1951 (osoba mimo svou vlast, bez možnosti se vrátit kvůli obavě z pronásledování) je ale již překonaná. Změnily se také migrační vzorce: vzrostla mobilita lidí, přístup k informacím je snazší a sociální systémy štědřejší. To vedlo k rozvoji ekonomické migrace, tedy primárně za lepší prací. Do Evropy proudí jak uprchlíci, tak ekonomičtí migranti.

Teroristické útoky, jejichž pachatelé se zaštiťují islámem, jako například v pátek, tomu nahrávají. Byť se terčem řady kritiků poněkud paradoxně zdají být uprchlíci před teroristy častěji než teroristé samotní.

Veřejným prostorem nyní koluje řada představ o uprchlících - například stran jejich trestné činnosti, (ne)pracovitosti či porodnosti. Portál iDNES.cz je konfrontoval se statistikami a vědeckými studiemi. S vědomím toho, že i data mohou být chybně zpracována či interpretována, nicméně že lepší nástroj pro snahu zobrazit celkový stav věcí nemáme. Zjištěné informace vám přinášíme včetně odkazů.

1. Jak jsou na tom přistěhovalci s porodností?

Sčítání lidu v různých evropských zemích, zmíněná ve výzkumu Princetonské univerzity, ukázala, že rozdíl mezi porodností imigrantek z muslimských zemí a porodností rodilých Evropanek se postupně zmenšuje. Přesněji řečeno, o něco vyšší porodnost muslimek obecně klesá rychleji než porodnost rodilých Evropanek.

• Porodnost přistěhovalců je o něco vyšší než porodnost původních Evropanů.
• Porodnost v komunitách přistěhovalců klesá a sbližuje se s (rovněž klesající) křivkou porodnosti původních obyvatel.
• Výrazně klesá porodnost v arabském světě i v ostatních rozvojových zemích.

Například v Nizozemsku ještě v roce 1990 imigrantky z Maroka rodily průměrně pět dětí a do roku 2005 tento počet klesl pod tři děti. Porodnost Nizozemek v této době mírně vzrostla (možná i proto, že mezi ně byla řazena druhá generace imigrantek) k 1,7 dítěte na ženu. Hodně klesla porodnost imigrantek z Turecka, a to pod dvě děti na ženu (pokud se vám nenačte graf, viz odkaz zde).

Porodnost, přesněji průměrný počet dětí na každou ženu, klesá jak v Evropě, tak v mimoevropských rozvojových státech - ať už muslimských, či nikoliv (viz tato studie či zde). Zatímco například koncem 60. let připadalo na každou Syřanku bezmála osm dětí, nyní jsou to tři a čeká se další pokles. Určujícím faktorem se jeví prostředí, rozvinutost země a způsob života.

Katastrofické výpočty o porodnosti imigrantů buď tyto trendy neberou v potaz, nebo operují se starými čísly z doby populačního boomu v rozvojovém světě. Imigranti rovněž nemohou za to, že Evropané sami nemají tolik dětí, aby původní evropské populace neubývalo.

2. Vykazují imigranti větší kriminalitu?

Spojit jednoduše například „černochy a muslimy“ s vyšší kriminalitou je nesmyslná zkratka. Což není v rozporu se skutečností, že integrace menšin v celé řadě případů objektivně selhává.

Ve Švédsku, zemi se silným zastoupením menšin a vstřícnou imigrační politikou, vznikla poměrně detailní vládní studie na téma kriminality migrantů. Data pocházejí z let 1997-2001, ale už tehdy žily v zemi statisíce imigrantů. Studie je to důkladná, prověřila 4,4 milionu obyvatel ve věku 15-51 let.

• Etnicita či víra nejsou určujícím prvkem ovlivňujícím úroveň kriminality.
• Výrazný vliv má dostupnost vzdělání a pracovní příležitosti.
• Studie ze Švédska ukázala, že čím déle komunita imigrantů v zemi žije, tím více její kriminalita klesá k úrovni kriminality původního obyvatelstva. Britové naopak zaznamenali jen neznatelné rozdíly.

Podíl cizinců narozených mimo Švédsko obviněných z trestného činu byl 2,5x vyšší než u rodilých Švédů. Četnost obvinění mezi potomky cizinců, kteří se už narodili ve Švédsku, byla 2x vyšší než u Švédů, u dětí ze smíšeného manželství 1,4x vyšší. Ve skupině lidí pobírajících sociální dávky byl podíl obviněných 6x vyšší než u lidí, kteří se bez dávek obešli.

Švédové sestavili i tzv. statisticky reprezentativní vzorky (tedy srovnatelné dle věkového rozložení, pohlaví, vzdělání a příjmů). Vyšel jim podíl obviněných cizinců 2,1x vyšší než u rodilých Švédů a podíl obviněných potomků cizinců 1,5x vyšší. Počty skutečně odsouzených studie bohužel neuvádí.

Typicky komunity imigrantů ze zaostalých zemí bývají mladší a chudší než rodilí obyvatelé - a právě tomu jde na vrub část jejich kriminality. Vyšší podíl obviněných také Švédové objevili u nedobrovolných uprchlíků před válkami - což dává smysl, neboť u dobrovolného migranta za prací lze čekat větší přizpůsobivost a potenciálně též menší míru prožitých válečných traumat, která mohou ztěžovat integraci do společnosti. Naopak méně obviněných bylo mezi imigranty, kteří do Švédska přišli coby děti v předškolním věku.

Řada faktorů se pak promítá do růstu počtu hlášených znásilnění, která mají ve Švédsku velmi širokou zákonnou definici (lze tak klasifikovat i pohlavní styk s osobou vystrašenou, opilou, nemocnou či ve špatném duševním stavu, více např. v tomto článku). Každý případ se také do tabulek zanáší zvlášť, i pokud šlo o opakované podvolení se trvalému partnerovi.

„Lze předpokládat, že sexuálního obtěžování přibylo - zejména kvůli změnám ve společnosti, snazšímu kontaktu s cizinci přes internet, přibývání barů a rostoucí spotřebě alkoholu. Nárůst (statistik) však způsobila zejména celkově větší tendence lidí zločiny hlásit a rozšíření definice znásilnění v legislativě,“ uvádí Národní rada pro prevenci zločinnosti.

Shrnutí Oxfordské univerzity uvádí, že růst podílu žadatelů o azyl v lokální britské populaci o jeden procentní bod koreloval s růstem majetkové trestné činnosti o 1,1 procenta (ne procentního bodu), přičemž korelace s násilnou trestnou činností byla nulová. Celkově majetková trestná činnost v Anglii a Walesu přes nárůst počtu imigrantů klesá.

Vývoj počtu trestných činů a počtu imigrantů v Anglii a Walesu ukazuje, že neplatí příčinný vztah "více imigrantů = větší zločinnost". Neříká ovšem ani opak - tedy že by více imigrantů zločinnost snižovalo. Byť to tak z grafu může vypadat, zobrazené veličiny nejsou příčinným vztahem spojené.

Jeden z autorů Brian Bell nedávno publikoval další studii, ve které za klíčový faktor ovlivňující kriminalitu označil možnost pracovního uplatnění. „Neexistuje jednoduchá vazba mezi imigrací a zločinem,“ píše. Úsilí zlepšovat trh práce a otvírat možnosti vzdělání podle něj výrazně sníží kriminalitu jak imigrantů, tak rodilých Britů, kteří těžko shánějí práci.

Téma kriminality přistěhovalců je příliš obsáhlé na detailní rozbor v jediném článku. Je nicméně užitečné mít na paměti, že:

• neexistuje dokonalá metodika, spolehlivě a pravdivě vyčíslující případný rozdíl kriminality imigrantů, uprchlíků a původních obyvatel
• běžné statistiky podílu obviněných či odsouzených cizinců mohou být zkreslené (potenciálně častěji v neprospěch imigrantů) řadou téměř nezměřitelných faktorů
• mezi tyto faktory patří např. možný „snaživější“ přístup policie a soudů, započítání činů, jichž se mohou dopustit pouze imigranti (např. proti imigrační legislativě), neznámá velikost ilegální komunity (každý trestný čin „ilegála“ je vztažen nikoliv k velikosti celé komunity, ale jen k velikosti její evidované části), různá míra ohlášenosti či to, v jakých místech se imigranti koncentrují (kde bývá levné bydlet, tam bývá méně pracovních příležitostí a rozšířenější chudoba (více o možných zkresleních například v této práci mapující situaci v Německu)
• různé země přistoupily v minulosti k integraci imigrantů různými způsoby a s různými důsledky, včetně těch špatných

3. Berou imigranti ostatním obyvatelům práci?

Mezi argumenty proti imigrantům paradoxně zaznívá jak „vezmou nám práci“, tak protichůdné „budou jen brát dávky“. Podle Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj má však ČR coby země s relativně málo imigranty téměř stejnou míru nezaměstnanosti „původních“ obyvatel jako například Británie, Německo, Belgie či Švédsko, tedy země s výrazně více imigranty.

• Míra nezaměstnanosti rodilých Čechů v ČR je podobná míře nezaměstnanosti rodilých obyvatel zemí EU s relativně vysokým podílem imigrantů.
• Většina práceschopných imigrantů s trvalým pobytem pracuje.

Cizinci obecně vykazují mírně vyšší větší nezaměstnanost než rodilí obyvatelé. Mimo Řecka, Portugalska a Španělska nicméně nezaměstnanost cizinců s trvalým pobytem v žádné evropské zemi nepřesahuje 17 %. Neplatí tedy ani teze, že imigranti nepracují. Přesto se nemálo rodilých obyvatel o práci kvůli imigrantům obává.

Data v grafu shromáždil výzkum Briana Bella z Univerzity v Oxfordu. Pokud se vám nenačte odkaz, klikněte na odkaz.

V Česku, které zvažuje přijetí stovek, nejvýše pár tisíc uprchlíků (nikoliv ekonomických migrantů) bylo v květnu 466 tisíc lidí bez práce a 93 tisíc pracovních míst (viz údaje ministerstva práce zde a podrobněji zde). Obě čísla znamenají nejlepší hodnotu za zhruba šest let. Na evropské poměry je česká nezaměstnanost poměrně nízká.

4. Jsou v pašeráckých člunech „jen mladí bojeschopní muži“?

Statistiky žadatelů o azyl vyšší podíl mladých mužů (ale v žádném případě tezi „výhradně mladí muži“) potvrzují. Loni v EU zažádalo o azyl 626 tisíc lidí, toto číslo meziročně prudce vzrostlo. Celkově mezi žadateli bylo 70 % mužů. Uprchlíků mužského pohlaví ve věku 18-34 let bylo 260 tisíc (42 %) - včetně několika desítek tisíc běženců z nemuslimských zemí.

• Muži mezi žadateli o azyl převažují podílem 70 %. Mužů-uprchlíků ve věku 18-34 let nicméně bylo 260 tisíc (tedy 42 %), přičemž v tomto počtu je i několik desítek tisíc běženců z nemuslimských zemí (třeba Rusů a Srbů).
• Loni v Evropě žádalo o azyl 626 tisíc lidí (122 tisíc Syřanů), uspělo 183 tisíc.
• Mezi celkovým počtem imigrantů je zhruba stejně mužů a žen.

Podíly mužů v jednotlivých věkových skupinách žadatelů zůstávají od roku 2008 prakticky stejné. Nejvíce žadatelů o azyl je ze Sýrie, Afghánistánu, Kosova, Eritreje a Srbska. Čtyřem z pěti žadatelů je pod 35 let; nejčastější cílové země různých národností najdete zde.

Ze 626 tisíc žádostí o azyl vyhověly země EU celkem 183 tisícům (podrobně zde a zde), tedy necelé třetině. Nejvíce lidí dostalo status uprchlíka, menší část azyl z humanitárních důvodů (ten dostávají lidé, kteří formálně nespadají do dnes již zastaralé definice uprchlíků, ale fakticky jimi jsou) a část žadatelů tzv. doplňkovou ochranu, která je na rozdíl od azylu jen dočasná.

Z grafu (odkaz zde) je vidět, že uprchlíci netvoří ani zdaleka výraznou část lidí, kteří přicházejí do Evropy z mimounijních zemí (ovšem jejich počet roste. Data o vydaných povoleních k pobytu v roce 2014 ještě nejsou k dispozici. Graf nezohledňuje počty lidí, kteří EU opouštějí, tedy emigranty.

Vysoký počet mladých mužů na fotografiích tak je zčásti důsledkem toho, že mužů je mezi běženci skutečně více, zčásti pak důsledkem dalších faktorů. Například toho, že muži mohou být fotografováni častěji (zatímco ženy s dětmi zůstávají v táborech mimo dosah fotografů). Zpráv o ženách s dětmi (jako je například tato) je také méně a jejich existence snáze zapadne.

Vyšší podíl mladých mužů není v případě běženců nic nevysvětlitelného. Mladší lidé jsou obecně ochotnější riskovat, opustit vlastní zemi a vyrazit do neznáma. Trasy, po nichž putují uprchlíci, jsou často nebezpečné i pro zdravé a silné dospělé jedince. Početnější rodiny se tak často složí na peníze jednomu uprchlíkovi, aby za ním mohli příbuzní legálně přijet, až získá azyl.

Právě díky právu na sloučení rodiny přichází do Evropy imigrantů relativně hodně. V roce 2013 takových povolení bylo vydáno 673 tisíc, nejvíce v Itálii (108 tisíc), Španělsku (107 tisíc), Británii (95 tisíc), Francii (92 tisíc) a Německu (82 tisíc). Za posledních šest let takových imigrantů (statistiky neříkají, kolik z nich jsou ženy a kolik muži) přišlo každý rok zhruba stejně.

Imigrací do EU, uprchlíky v to nepočítaje, podle Eurostatu v letech 2009-2012 přibývalo průměrně 670 tisíc lidí ročně, hlavně Číňanů a Indů. Muži a ženy byli zastoupeni rovnoměrně, přičemž v Itálii, ve Francii a ve Španělsku je v celkových číslech dokonce mírná převaha žen (interaktivní tabulka zde).

5. Je nejčastějším chlapeckým jménem v Británii Muhammad?

Zprávu o popularitě jména rozšířila v roce 2014 webová stránka BabyCentre. Kromě ní jsou ovšem na webu i téměř kompletní údaje britského statistického úřadu. Zatímco BabyCentre vycházela ze vzorku svých 56 tisíc uživatelů, statistici mají k dispozici úplná data z matrik.

• Nejčastější jméno je Oliver. Muhammad je na 15. místě. Ze všech chlapců narozených v roce 2013 v Anglii a Walesu bylo Muhammadů 1 %.
• Muhammadů všech variant toho jména se v roce 2013 narodilo 8 300, tedy 2,3 % chlapců. Ovšem například nositelů jiných jmen, sečteme-li také jejich varianty, bylo ještě více.
• Relativní četnost jména Muhammad mezi novorozenými muslimy je extrémně vysoká.

Podle nich je nejčastějším britským jménem Oliver (6 949 novorozenců tohoto jména v Anglii a Walesu v roce 2013), Muhammad je patnáctý (3 499). Z celkem 358 tisíc chlapečků, kteří se v Anglii a Walesu v roce 2013 narodili, tedy bylo zhruba jedno procento Muhammadů.

Započítáme-li všechny varianty onoho jména - v Británii se jich používá na tři desítky - pak v roce 2013 přibylo na 8 300 jejich nositelů, tedy 2,3 % celkového počtu narozených chlapců. Ovšem v takovém případě by bylo fér počítat dohromady i varianty u jiných jmen (např. Jacob + Jake + James 11 600, Harry + Henry 9 100). Ani tak by tedy Muhammad nebyl první.

Britské sčítání lidu v roce 2011 uvedlo, že 9 % dětí ve věkovém rozmezí 0-4 je vedeno jako muslimové (oproti 4,8 % muslimů v celé populaci Spojeného království). Relativní četnost jména Muhammad mezi muslimy je nepoměrně vyšší (u novorozených chlapců činí ne 50 %, jak jsme mylně uvedli, ale zhruba 25 procent) než relativní četnost oblíbených jmen Oliver (velmi zhruba 2-3 %), Jack či Harry mezi rodilými Brity.

6. Je „většina uprchlíků“ na cestě do Evropy?

Nikoliv. Například Syřanů podle úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze země odešly už čtyři miliony - v Evropě jich přitom loni o azyl požádalo 122 tisíc. Většina z nich čeká v uprchlických táborech například v Turecku, Jordánsku či Libanonu. Statistika UNHCR ukazuje, že zastoupení mužů a žen mezi nimi je prakticky stejné, ostatně jako i v jiných krizích.

To neznamená, že by Evropa nebyla pro uprchlíky lákavým cílem. Na cestu s pomocí pašeráků ale zdaleka nemá každý, podle německého Die Zeit stojí převoz z Egypta do Evropy v průměru tři tisíce dolarů a Syřané tak mnohdy cestují za zbytky rodinných úspor.

7. Skrývají se mezi uprchlíky teroristé z „Islámského státu“?

Vyloučit to samozřejmě nelze (a doložit to statistikami logicky také ne). Existují však skutečnosti, které napovídají, že pro Evropany není přísun uprchlíků primárním bezpečnostním rizikem:

• Dosavadní islámem zaštítěné teroristické útoky v EU spáchali nikoliv lidé s minulostí uprchlíků, ale zradikalizovaní muslimové žijící většinou od narození v Evropě. Ať už šlo o velký teroristický útok v Londýně, vyvraždění redakce týdeníku Charlie Hebdo, šílené střelce Amedy Coulibalyho a Mohammeda Meraha, stejně tak vraždu britského vojáka Lee Rigbyho, útok na Židovské muzeum v Bruselu či teror v Kodani a řadu dalších. (Identitu útočníků z Madridu se nepodařilo vypátrat.)
• Muslimů v EU žije přes 20 milionů, mnohem více než kolik do Evropy připlouvá muslimských uprchlíků. Z hlediska lidských zdrojů vhodných k radikalizaci je to pro islamisty mnohem početnější zdroj, s ním se při posilování protimuslimských nálad populistickými politiky dá pracovat.
• Evropané jsou zasažitelní na řadě míst, nejen v Evropě.

Ze trojice pátečních útoků byl ostatně jeden veden nikoliv proti Evropanům, ale proti muslimům (Kuvajt), druhý cílil na turistické letovisko v Africe (přičemž se nabízí úvaha, kolik Tunisanů možným úpadkem turistiky zchudne a zradikalizuje se a zda to bylo motivací útoku) a pachatelem třetího nebyl uprchlík, ale syn Maročanky a Alžířana, který prožil celý život v Evropě.

Použité zdroje

V tomto článku jsme proto použili argumenty, které lze doložit oficiálními daty, čísly a konkrétními odkazy na vědecké práce, studie a statistiky. Vycházeli jsme zejména ze statistik OSN (včetně UNICEF a UNHCR), Světové banky, Statistického úřadu Spojeného království, švédské vlády, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) či Eurostatu. Dále pak z materiálů univerzit v Princetonu, Yale či Oxfordu.