"Dnešní společnost má jiné problémy," říká Daniel Cohn-Bendit, nynější poslanec Evropského parlamentu za německé Zelené, který byl jedním z vůdců tehdejší studentské revoluce.
Co vlastně pařížské nepokoje, při kterých se pálila auta, rozbíjely výlohy, stavěly barikády, zastavily se továrny a rozpadala manželství, vyvolalo? "Taková událost se nespustí zmáčknutím knoflíku. Francie a celá Evropa prožívaly poválečný demografický a ekonomický boom. Přibylo studentů, chyběly školy, a tak se narychlo zřizovaly nové univerzity," popisuje Ilios Yannakakis (77).
Má řecké kořeny, vzpomínky z dvaceti let prožitých v Československu a francouzské občanství. A v roce 1968 se ocitl u obou hlavních dějinných událostí, takže by byl div, kdyby se nestal historikem.
Jedním z míst, kde nepokoje propukly, byla čerstvě založená univerzita v Nanterre na předměstí Paříže. Protože se tam špatně dostávalo, studenti v ní i bydleli. Stala se takovým ostrovem svobody. Svobody, která si nic neodpírala. Přítrž tomu učinil školní zákaz chlapeckých návštěv na dívčích kolejích. "Byla to jedna ze záminek demonstrací. Ta druhá pak bylo její zavření," říká o revoluci s heslem "Je zakázáno zakazovat".
Do Nanterre přijel v dubnu 1968 na studijní stáž. "Byl to pro mě šok," popisuje Yannakakis, kterému v té době bylo 37 let. Dvacet let do té doby prožil v Československu. Čekal na povolení vyjet ven. K nám se dostal v roce 1949, když chtěl z Egypta, kde žila jeho rodina, jet pomoci komunistům do Řecka oklikou přes Prahu, ale ven už se nedostal.
. Jak začalo ve Francii jaro22. březen - skupina studentů, básníků a hudebníků obsadila budovu univerzity v Nanterre a uspořádala tam schůzku o třídní diskriminaci ve francouzské společnosti a o politické byrokracii. 2. květen - policie uzavřela univerzitu v Nanterre. O den později se sešli studenti na Sorbonně, aby protestovali proti zavření a výhrůžkám vyloučení studentů z Nanterre. Policie budovu evakuovala. Manifestace 6. května se postupně zvrhla v tvrdé pouliční bitky s policií. Noc z 10. na 11. května - vstoupila do historie jako "noc barikád“. Centrum Paříže se proměnilo v bojiště s barikádami a hořícími automobily, několik desítek lidí bylo těžce zraněno. 11. květen - Premiér Georges Pompidou nařídil otevřít Sorbonnu a přistoupil na řadu studentských požadavků. Nepokoje však pokračovaly největší generální stávkou ve francouzské historii. Krize trvala do poloviny června, kdy studenti vyklidili po pětitýdenním obsazení Sorbonnu. Z předčasných voleb 23. června nakonec vyšla vládní pravice ještě posílená. |
Srovnává, jak se žilo v socialismu a jak iluzorní byly představy levicových studentů ve Francii. "V Paříži jsem viděl radostné lidi, byli uvolnění, svobodně si cestovali, mluvili na veřejnosti, o čem chtěli, oblékali se pohodlně, nesnažili se zapadnout do davu, ale být sami sebou. Jezdili v malých autech, ve svých autech!" vykládá.
Podle něj intelektuálové snili o nádherné kubánské revoluci a fandili Dubčekovi. Jenže žili v úplně jiných podmínkách. Jak říká, byl několik týdnů nemocný z tamního výběru – knih, jogurtů i oblečení. "Možnost výběru, to je začátek demokracie, protože výběr dává svobodu," zdůrazňuje.
V Československu se stejně jako ve Francii po válce 
stavěly z bytové nouze paneláky, ale i v tom byl rozdíl. "Chodníky byly čisté, nebylo kolem nich bláto jako u nás. Když jsem došel domů, měl jsem čisté podrážky, auta, vlaky byly čisté. U nás byly autobusy pořád ohozené blátem. Tvrdím, že demokracie je čistota na ulicích. Socialismus se o člověka nestará, není občan, ale nástroj moci," dodává historik, který po srpnu 1968 z ČSSR odjel do Francie už napořád.
Někdy se snaží rozdíly mezi oběma "jary" vysvětlovat Francouzům. Ale ti si stejně podle něj odjakživa myslí, že "socialismus je požehnání z nebes".
A to i během pařížských demonstrací na jaře 1968, které už podle něj byly moc divoké. Policie, pokud to bylo možné, stála stranou. Zakročila na Sorbonně při studentské manifestaci a spustila velké protesty. Později, když se ke studentům přidali dělníci a 22 dní stála automobilka Peugeot, policie stávku rozmetla. Tehdy zemřeli tři lidé a 140 lidí bylo zraněno.
Na divokost toho roku vzpomíná i profesor filozofie André Senik. Bylo mu tehdy 30 let a učil na jednom pařížském lyceu. "Nebyla to revoluce, ale velká zábava. A ten typ lidí, kteří tehdy házeli dlažební kostky, existuje v každé společnosti, dnes se chodí vyřádit na fotbalové stadiony," říká.
Studenti se domlouvali improvizovaně, ze dne na den. 
Někteří brali útokem obchody, jiní vitríny školy. Jindy se zabarikádovali. Protože s rebely ve škole sympatizoval i přes napomenutí, dostal distanc.
Učitel, zaměstnanec státu, nemohl být ve Francii vyhozený, stal se tedy profesorem "na dálku". Spoustu let tak pracoval z domova, opravoval testy, se studenty se nevídal. "Mohlo to vypadat jako levicové hnutí, ale otevřelo emancipaci kulturní i lidskou, přineslo revoluci do života. Děti přestaly poslouchat rodiče, dívčí a chlapecké školy se změnily na smíšené, rodiny se přeskládaly," dodává.
Prezident Nicolas Sarkozy hodlá revoluci po letech trochu otupit. Do loňských voleb šel s tím, že dědictví května je nutné zlikvidovat. Nelíbí se mu "morální relativismus" a chce obnovit "úctu k autoritě". Zatím má však, alespoň ve veřejném mínění, nejnižší podporu lidí ze všech prezidentů po roce 1989.
. Vzpomínky na jarní bouři ´68Bernard, bankéř, 56 let: Tři měsíce jsem místo školy jezdil u strýce s náklaďákem. Byl to parádní zážitek, moc rád na to vzpomínám. Bylo mi šestnáct a jemu stávkovali dělníci. Pak se odjelo na prázdniny a po nich začala škola. Laurent, pařížský barman, 51 let: Já jsem žil mimo Paříž a bylo mi 11 roků. Nemám pocit, že by se v našem životě hodně změnilo. Philippe, ekonom, 49 let: Bydleli jsme na pravém břehu Seiny, ale demonstrace probíhaly na levém břehu. Neměli jsme tehdy televizi, dozvídal jsem se novinky jen od spolužáků. Cítil jsem, že se moji rodiče, kteří se do Paříže přistěhovali z venkova, dost báli. Nechtěli, abychom se připletli k těm, kdo zpochybňovali generála de Gaulla. Ještě si pamatuju na fronty u benzínových pump. Význam událostí jsem pochopil až později z fotek. Byl to šok, vůbec jsem nevěděl, že to bylo tak divoké a zlé. Lidé však tehdy věřili, že to, co dělají studenti, bude pro společnost dobré. A co změnily ty události pro mě? Maminka šla do práce a já jsem přišel o odpolední svačiny. Chloé, konzultantka, 28 let: Nebýt května 68, tak by se asi naši nerozvedli a nebyla by volně dostupná antikoncepce. Teď je normální jít si za svým a rozhodnout se, kolik budeme mít dětí. Zeptat se mého dědy, řekne, že to byla největší hrůza, jaká mohla Francii potkat. Vždyť moje matka opustila mého otce, to bylo pro prarodiče nemyslitelné. Charlotte, nákupčí, 29 let: My už žijeme v tom, co předchozí generace změnila. Říká se, že se kvůli tomu většina lidí rozvedla, ale my máme sousedy zanícené socialisty a je to věrné manželství. |
