Svět se tu smrskl na dvě barvy. Nahoře modré nebe, obloha tak průzračně čistá, až z toho bolí oči. Pod nohama jen hnědá, kamenitá pustina, rozkládající se všude, kam oko dohlédne. Kromě skomírající trávy tu neroste vůbec nic a na člověka padá tísnivé vědomí vlastní bezvýznamnosti. Jsme na jihu Mongolska nedaleko města Sajnšand, na okraji nehostinné pouště Gobi.
Depresivní monotónnost krajiny narušuje jen zelený obdélník, drobný flíček ztrácející se ve všudypřítomném moři písku a kamení. Šest hektarů bující vegetace představuje experiment, který by mohl bezútěšné krajině vtisknout zcela nový ráz. Češi se na malé farmě místním obyvatelům pokouší vysvětlit, že i v drsných klimatických podmínkách se dá pěstovat zelenina.
Podél návětrných stran plotu se z písku klube jilm sibiřský, nenáročná dřevina, která rychle roste a farmu by za několik let měla chránit před krutými větry. Hned za ním roste rakytník, nevysoký trnitý strom přezdívaný citronovník severu. Z jeho oranžových bobulek se dělají džusy, marmelády či sirupy a široké využití pro ně má i tradiční medicína.
Farma v pouštiAgropark nedaleko města Sajnšand založila organizace Člověk v tísni. Více než 10 milionů korun na projekt dala Česká rozvojová agentura působící při ministerstvu zahraničí. Farma by měla ve velice řídce obydleném kraji větším než Česko sloužit jako poradenské centrum. Místní rolníci zde dostanou kvalitní osivo, nezbytné nářadí, ale i radu jak postavit fóliovník, jak nakládat s vodou a které plodiny se vyplatí v poušti pěstovat. Menší výuková centra provozují Češi i na dalších šesti místech v kraji Dornogobi. |
Oboje to jsou rostliny, které jsou na zdejší nelítostné klima zvyklé. O kus dál ale je políčko brambor, melounů a cibule, ve větru se třepotá kukuřice a černý rybíz. A hned vedle se lesknou čtyři fóliovníky, skutečné srdce farmy. Uvnitř panuje vedro jako v prádelně a po modrých provázcích se pne hotová džungle.
Pod nemilosrdným sluncem se tu daří lilkům, paprikám, rajčatům a okurkám. A nejen podlouhlým salátovkám, ale i nakládačkám. Sklenice plné křupavých okurčiček v kyselém láku jsou vyskládány v chladném přítmí sklípku vykutaného do skály.
Hnojivo je zdarma
Vypadá to hezky, ale okurky či melouny jsou dost náročné na vodu a kde ji tady v Gobi vzít? "Všechna voda je z osmdesát metrů hlubokého vrtu, který jsme si nechali zaměřit a vyvrtat," říká vedoucí farmy Pavel Muroň. "Má kapacitu až 26 litrů za vteřinu, což z něj činí jeden z nejvydatnějších vrtů v kraji. Pro naše potřeby stačí jen třetina," vysvětluje usměvavý Ostravák.
Z vrtu putuje voda do obřího zásobníku na ocelových nohách, odkud se samospádem rozvádí do zavlažovacího systému, životodárných tepen farmy. Obstarání hnojiva není na rozdíl od vody žádný problém. Stačí najít v poušti zimoviště ovčího stáda a za hodinu máte náklaďák kvalitního, stoprocentně přírodního hnojiva.
I tak je ale pěstování zeleniny v Gobi tvrdou řeholí. Sezona je zde extrémně krátká, se sázením se začíná v květnu a na konci září už pouští opět vanou ledové vichry. "Na jaře se přiženou písečné bouře, na začátku léta přívalové deště a v říjnu už je mráz," vysvětluje Muroň, který před rokem a půl farmu zakládal.
Před jedním z fóliovníků dva Mongolové váží okurky a rajčata, které poputují na trh v Sajnšandu. "Drtivá většina zeleniny se sem dováží z Číny, což je pro nás tvrdá konkurence. Zatímco náš meloun stojí přibližně 1 500 tugriků (asi 20 korun), ten čínský jen 1 000. My ale chceme místní přesvědčit, aby si kupovali zeleninu vypěstovanou v jejich regionu," říká Muroň.
Změna myšlení
Do karet mu hraje nesrovnatelně lepší chuť jeho zeleniny i fakt, že Mongolové nemají Číňany příliš v lásce. Na podzim Češi předají farmu místním úřadům, peníze utržené z prodané zeleniny pokryjí chod farmy na příští rok. Muroň věří, že úspěch inspiruje Mongoly k zakládání vlastních políček.
V Sajnšandu totiž mnoho práce není. Továrny a zemědělská družstva se po pádu Sovětského svazu zavřely, v minulých letech navíc udeřily kruté zimy a pastevcům pomřelo mnoho dobytka. Políčka by lidem nezajistila jen obživu, ale také rozšíření jídelníčku, který se nyní skládá převážně z mléka a masa. Sázení rakytníků a jilmů navíc brzdí rozšiřování pouště.
"Zdejší lidé musí změnit svůj způsob myšlení. O dobytek se nemusí příliš starat, ale okurky a melouny jim bez každodenní péče uhynou," vysvětluje Muroň. Mongolský agronom farmy Gantulka Lhamjav plánuje, že o farmu se bude starat sdružení jejích zaměstnanců, kteří i dalším lidem poradí s pěstováním zeleniny.
Pozor na šibaly
Problémem je, že Češi farmu předávají příliš brzo. Skleníky a pole zatím vydaly jen první sklizeň, rakytníky jsou příliš nízké. Pavel Muroň připouští, že Češi by měli na chod farmy dohlížet nejméně tři roky, v ideálním případě pět. Za tu dobu Mongolové přijmou farmu za vlastní a nebude hrozit, že ji nechají zpustnout.
Jeho slova potvrzuje i inženýr Karel Vítek, který v roce 2007 v Gobi zakládal farmy pro organizaci Adra. "Jednu nám ukradla místní mafie. Přijel kluk v náklaďáku a odvezl všechny naše lidi. Řekli jsme si, že v takových podmínkách nebudeme pracovat a odešli jsme. Oni pak farmu obsadili," říká odborník na zemědělství.
"Před rokem jsem se tam byl podívat a už tam nic není, všechno zpustlo," dodává. "Na jiné farmě se zase šéfovou stala dcera místního starosty, která si myslela, že vše může řídit z ložnice. Vyhodit ji byl problém, ale nyní farma prosperuje ze všech nejlíp," říká Vítek. Daří se i dalším dvěma farmám v kraji, které před lety zakládal.
Co tedy Mongoly přesvědčí, aby se o svěřené hospodářství pořádně starali? "Prachy. Musí pochopit, že farmy jim vydělávají peníze," konstatuje Vítek. Pokud se Čechům podaří překonat klima i nástrahy místních šibalů, může se v Gobi mnohé změnit k lepšímu.
