Světlano, dá se říci, že se v poslední době hodně věnujete osobnímu rozvoji. Co děláte pro to, abyste byla stále optimisticky naladěna?
No, někdy to jde velmi těžce (smích), ale snažím se pracovat s myslí. To znamená, že se snažím zpracovávat emoce, aby mě nepřeválcovaly, abych se s nimi neztotožňovala a abych vlastně byla v pozici pozorovatele. Což je samozřejmě asi to, kam bychom se všichni chtěli dopracovat. Abychom nebyli těmi emocemi zmítáni nahoru a dolů. Myslím si, že to je hlavně práce s myslí a s emocemi.
Propadla jste i cvičení „mindfulness“, takzvané „všímavosti“?
Mindfulness jde ruku v ruce s meditací, s jógou i prací na sobě. Mindfulness je o tom, že něco děláme při plném vědomí, to znamená teď a tady. A když něco děláme, tak se tomu věnujeme naplno a nenecháváme se rozptylovat ničím kolem. Takže když jdu, tak jdu, když medituju, tak medituju, když miluju, tak miluju, když jím, tak jím. Všechno děláme vědomě, a to znamená, že to děláme lépe a s radostí a soustředíme se na tu určitou věc.
Ovlivnilo vás to i v tom, že si teď, co se týká práce, skutečně vybíráte už jen to, co sama stoprocentně chcete?
Chtěla bych se k tomu dopracovat. Vím, že k tomu je potřeba velká odvaha a je nutné zbavit se strachu, který člověk pořád má. Strachu z toho, jestli udělá dobře, když řekne ne, jestli když tu práci odřekne, tak mu přijde jiná, nebo jestli to ustojí a tak dále. Mně osobně pomohla buddhistická filozofie v práci s emocemi. Jsem velmi emoční člověk. Jsem zkrátka Rak. Citlivá až přecitlivělá a velmi vnímavá.
Měla jste to tak celý život?
Měla jsem celý život velký emoční problém. Emoce se mnou smýkaly ode zdi ke zdi. A najednou jsem zjistila, že v tom nechci a nemůžu žít. To mě přivedlo na tuhle cestu. Ne že bych se emocí zbavovala, protože jsem herečka a zpěvačka a potřebuji je ke svému životu nebo ke své práci, ale už jsem je nechtěla ve svém životě v tak strašně silné až destruktivní podobě. Myslím, že jsem na dobré cestě.
Bez záchodu a vody, všude štěnice a blechy, vzpomíná Nálepková |
Jeden by řekl, že vzhledem k vaší náročné profesi si budete ráda dopřávat pětihvězdičkové resorty s bazénem a plným servisem, ale vy se ráda vrhnete i do extrému a dobrodružství. Co máte v poslední době za sebou a kam se brzy chystáte?
Miluji extrémy, miluji dobrodružství a nemám ráda takové ty stojaté vody. Dovolené „all inclusive“, kde je o mě postaráno, jsou samozřejmě občas fajn v tom, že se člověk nechá obsluhovat a nemusí se o nic starat. Ale mému srdci jsou bližší dobrodružné výpravy! (smích) Takže jezdím od roku 2012 do Himálaje, kam jsem nejdříve jela jako dobrovolník a pak jako turista. Později jsem tam potkala svého učitele meditace a buddhismu a s tím jsme se velmi spřátelili.
Světlana Nálepková v Malém Tibetu
Spolupracujete spolu dodnes?
Covid nám to trošku na dva roky přerušil, ale chystáme se to obnovit, jeho příjezdy sem a naše tam. Ale musím říct, že i za covidu jsem cestovala. Nemůžu být pořád tady. Jsem už taková, mám toulavý boty. Říkala jsem si právě nedávno, že už jsem dlouho nejela nikam dobrodružně. Sice jsem byla v březnu na Zanzibaru, ale tam jsem byla se školou, kterou studuji. Uvažovala jsem o velkém třínedělním treku v Nepálu. Uvidíme, jestli to vyjde.
Nálepková v Himálaji málem zemřela, vznikla z toho láska na celý život |
Když odbočíme od cestování a půjdeme po té pomyslné časové ose dozadu, jak vzpomínáte na 80. léta a Mimtrio? Přijde vám pořád, že jste to zažila vy, nebo už někdo jiný?
Samozřejmě to bylo velmi bouřlivé. Vůbec ta doba byla naprosto jiná. Já jsem tedy moc ráda, že jsem to všechno zažila. I ten bývalý režim, protože jsme zažili něco, co už teď v té společnosti není. To, že jsme se tajně stýkali, dělali různé protivládní večírky a extrémní záležitosti proti politice, vládě a tak dále. Vlastně nás to tehdy všechny velmi sbližovalo. Měla jsem štěstí, že jsem byla zrovna v té době v intelektuální pražské společnosti. Bylo to pro mě velmi obohacující a zažili jsme i hodně srandy.
Někdejší Mimtrio: Václav Upír Krejčí, Světlana Nálepková a Michal Nesvadba (10. srpna 2013)
Což vám teď trochu chybí?
Ne, že by sranda nebyla. Ale takové to spontánní, co jsme zažívali najednou z té společnosti mizí. Připadá mi, že všichni teď řeší hlavně peníze a byznys a mezilidské vztahy, přátelství a sranda, že jdou trošku do ústraní. Mám to, co jsme prožili, všechno v živé paměti. Mimtrio a osmdesátky, to už je opravdu moc dávno. Samozřejmě to jsou věci, na které se nezapomíná a mám to v sobě. Byl to úsek mého života, který nemůžu vymazat, ani nechci. Byla to součást nějakého mého vývoje, takže na to vzpomínám v podstatě ráda.
Nálepková: Musela jsem vystoupit ze začarovaného kruhu mých vztahů |
Přemýšlíte někdy nad tím, že kolikrát mají komici opravdu buď smutný osud, nebo smutnou duši? Teď narážím na Upíra Krejčího, který měl nešťastnou nehodu proto, že se mu hroutí osobní život.
Často na to myslím, že spousta mých přátel, kteří jsou považováni za baviče nebo komiky, jsou vlastně v civilu smutní, přecitlivělí a egocentričtí. Jsou velmi hákliví na sebe a každou změnu k horšímu nebo každý neúspěch. Všechno negativní kolem si berou tak nějak osobně. Myslím, že spousta takových lidí opravdu trpí a hodně jich je smutných. To není jen u nás, to člověk vidí i ve světě. Ti, kteří baví miliony lidí, ať ve filmu nebo na jevišti, tak nakonec někdy páchají sebevraždy nebo končí velmi nehezky, smutně a tragicky. To je taková absurdita života. Je to celé o té zranitelné přecitlivělé dětské duši, kterou tito umělci mají.
Když se postavíte před zrcadlo, co si říkáte?
Učím se. Říkám si: „Jsi krásná, skvělá, šikovná, bezvadná, přátelská, veselá, talentovaná.“ Takové ty věci. A „mám se ráda“. To bychom si měli říkat všichni každý den. Takže se o to začínám snažit. Už tedy několik let to praktikuji, ale ne vždycky to jde úplně lehce.
