Už třikrát jste byla v oblasti Malého Tibetu v Indii, pokaždé na měsíc. Co vás tam pořád tak táhne?
Na to neumím moc odpovědět, protože se zpátky domů vracím vždycky v dosti zbídačeném stavu, hlavně fyzicky. Když jsem tam byla poprvé, tak jsem to velké nepohodlí a nedostatečnou hygienu vůbec nepřijala, nadmořskou výšku jsem taky nedala a do toho jsem ještě onemocněla zánětem dutin. Byla jsem tam vlastně celý měsíc nemocná. Byl to docela hardcore.
V jakém smyslu?
Odjela jsem tam s neziskovkou Brontosauři v Himálajích jako dobrovolník učit dramatickou výchovu a brala jsem to jako dovolenou. Ale hned po příletu, kdy jsme přistáli v Ladakhu ve výšce 3 500 metrů nad mořem, se mi udělalo špatně, točila se mi hlava a tři dny jsem se vzpamatovávala. Pak jsme odjeli do vesnice, kde jsme 14 dní učili, a tam jsem narazila na takový diskomfort, který jsem si nedokázala představit ani ve zlém snu. Nebyla voda, záchod byl jen díra v zemi pro dvacet lidí, a jeden kyblík, ve kterém si perete, myjete si vlasy, zaléváte tím tu díru. Spaní v osmi lidech ve třídě nebo v rodinách, začaly mě zlobit ty dutiny, třicetkrát denně téct krev z nosu, z čehož jsem měla depresi, a do toho jsem musela učit venku ve vedru, v té nadmořské výšce hrozně pálilo slunce. Škola se tam ještě budovala a zrovna třídy, které jsem učila, neměly učebny.
Proč jste se tam tedy po roce vrátila?
Po půl roce jsem začala všechno přehodnocovat a přemýšlela jsem nad tím, co se stalo, co jsem zažila a jaký to pro mě mělo přínos. A ten byl tak obrovský, že jsem to ani vše nemohla pochopit. Došlo u mě k velkému vědomému posunu, že už nikdy nemůžu být stejným člověkem, jako než jsem tam jela. A to byl zřejmě důvod, proč jsem se tam vrátila.
Co vám to tedy přineslo do života?
Každý, kdo tam jel třeba učit, tam jel dělat něco dobrého. Ale v důsledku tam každý jede stejně pomoci sám sobě, něco si v sobě vyřešit. Já jsem tam jela s jasným duchovním úkolem – odpustit sama sobě. Předtím jsem prodělala nějaké terapie, kde jsem se snažila odpouštět jednotlivým lidem a srovnat si emoční roviny, které jsem řešila pořád dokola, a nemohla se z toho začarovaného kruhu dostat. Musela jsem si projít určité životní etapy a odpustit. Ale zásadní bylo, že jsem zapomněla odpustit sama sobě.
Světlana Nálepková se za dětmi do Malého Tibetu ráda vrací.
Co jste si potřebovala odpustit?
To, že jsem nebyla schopná vystoupit ze začarovaného kruhu neuspokojivých partnerských vztahů a stále se opakujících typů mužů, které jsem si přitahovala do života. Což mělo zásadní souvislost s mým otcem.
V jakém smyslu?
Neměla jsem příliš idylické dětství. Otec byl vznětlivý násilnický východňár a domácí násilí u nás bylo skoro na denním pořádku. Terčem byla většinou maminka. V dospělosti jsem pak měla s otcem velká nedorozumění kvůli politice. Byl zarytý komunista, a když jsem v roce 1989 podepsala Několik vět a řekli moje jméno na Hlasu Ameriky, otec si zavolal mého muže, se kterým jsem se zrovna rozváděla, a řekl mu, že když mě udá, tak mi vezmou dítě z politických důvodů. Navíc jsem neměla žádný vzor, jak by se měl muž nebo partner správně chovat. Zpracovávala jsem svého otce mnohokrát, byla to dlouhá cesta. Ale nechci nikoho obviňovat. Je na každém z nás, abychom si vlastní věci zpracovali a vzali zodpovědnost do svých rukou.
Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.
