Seriál Ulice se znovu rozjel v polovině srpna, do toho přípravy na novou divadelní sezonu. Bylo to náročné léto?
Ano, hodně pracovní. Za celé léto jsem měl jednou pět volných dní po sobě, jinak třeba dva dny, a to si moc neodpočinete, když jedete například na zájezd do Ostravy. Když prázdniny skončily, říkal jsem si, že teď by teprve mohly začít.
Teď se navíc rozjíždí klasická divadelní sezona…
… nikoliv klasická, ona pro nás všechny bude mnohem těžší, protože se dohánějí věci za rok a půl, dozkušují se hry, zkouší se další, bude to náročné.
Hrajete v mnoha divadlech najednou, to vyžaduje značnou kombinatoriku.
To se mě netýká, kdyby mělo, tak to bych se nedoplatil pokut, to nemůžu dělat. Mám na to agentku. Je toho teď relativně dost, myslím, že nyní hraji ve 12 nebo 13 hrách, ale rekord mám 22.
Vždycky, když mi herec toto řekne, tak musím jako laik jen nahlas říct, že obdivuji, že si tolik textu pamatujete.
To opravdu říká každý, ale to je na herectví úplně nejjednodušší, protože to se naučí každý. I ten, který tvrdí, že ne, by se to po čase naučil, i když by mu to dalo větší práci.
Co je tedy na herectví to nejtěžší?
Být přirozený, aby nepřišel divák a neřekl si: „Ježíšmarjá, ten to hraje hrozně.“ Ale je pravda, že každý, s kým na to přijde řeč, reaguje jako vy. Ale opravdu pamatovat si text těžké není, kdyby to byla vaše práce, také byste se to naučila.
Jiří Štrébl
V létě se často natáčí vánoční pohádky,dočkal jste se konečně už vytouženého čerta, o němž občas mluvíte jako o vysněné roli?
Nedočkal… Já už nevím, kam to přání ještě mám vyslovit! Filmovou pohádku jsem ještě nikdy ani netočil, jen několik televizních. Nevím, kde je problém. (smích) Prince už si nezahraji, mohl bych teď třeba krále, ale po tom čertovi fakt toužím. Jediné moje herecké přání, které ještě mám. Asi málo volám na správná místa nebo režiséři nečtou ty správné noviny.
Roky už jste divákům známý jako Miloš Knobloch z Ulice, jehož si diváci zamilovali. Proč je podle vás Miloš tak oblíbený?
Postava Miloše byla dokonce v nedávné anketě zvolena jako největší sympaťák Ulice. Přitom zpočátku to nebyla tak pozitivní postava, ale já jsem začal ty ošklivé hroty a vlastnosti postupně trochu otupovat a došlo k dohodě se scenáristy.
Ono jim to i vyhovuje, protože Miloš má svérázný humor, což samozřejmě není humor Jirky Štrébla, ale humor Miloše Knoblocha, a diváci to mají rádi. Samozřejmě není génius, ale je to hodný člověk s ryzím srdcem a je vtipný. Navíc při natáčení s Adrianem Jastrabanem, který hraje mého kamaráda Bedřicha, se kolikrát tak nasmějeme, že nás to fakt hodně baví.
Když už jste zmínil Bedřicha, ten v seriálu onemocněl rakovinou prostaty a vy jako kamarád se mu snažíte pomáhat. Viděla jsem ale i vaše osobní apely, aby tuto nemoc muži nepodceňovali.
Co točíme tuto dějovou linku, tak se snažím na prevenci upozorňovat. Apeloval jsem na muže, aby preventivní prohlídky nepodceňovali. Je to podobný problém, jako u žen rakovina prsu. Je jednoduché někam zajít a nechat se vyšetřit, prošvihnout správnou chvíli je prostě úplně zbytečné. Když vám podobná onemocnění najdou včas, je velká naděje na uzdravení.
Jiří Štrébl
|
Diváci mohli vidět už také první díly seriálu Pan profesor, kde jste se také objevil. Půjde o větší roli?
Původně jsem měl hrát jenom v prvním díle, ale ještě se tam později objevím. Hraji tatínka, který má se svou ženou adoptované dítě, ale dítě o tom neví. Ve škole se adopce provalí a já to budu mít dost za zlé Vojtovi Dykovi.
Dostáváte teď takové pěkné a kladné role. To u vás vždy bývalo spíš naopak, co si pamatuji, hrál jste spíš takové, s prominutím, hajzly…
To bych řekl, že je ještě slabé slovo. Vždycky říkám, že jsem třeba dvacet let hrál pouze dva druhy rolí – buď svině, nebo velké svině. A teď točím menší roli v dalším filmu, tam hraji kněze. Možná se budu muset nějak zamyslet, co se mi to v životě děje. (smích)
Živil jste se i focením. Když slyším o vašem pracovním nasazení, máte na to teď čas alespoň jako na koníčka?
Výjimečně dneska u sebe foťák nemám, protože jsem celý den točil a teď jel na představení, ale jinak ho mám pořád s sebou a něco fotím. Dokonce se svými fotografiemi mám i nějaké plány, uvidíme.
Také by mi měla vyjít knížka, ale ta nevychází jenom kvůli jednomu člověku, na kterém to už dva roky visí a dost mě štve, ten člověk se jmenuje Jirka Štrébl. Potřeboval by pár facek, aby to dodělal. Protože jeden Jirka by si to moc přál a druhý Jirka mu to kazí. (smích)
Takže ani za covidu jste se k takovým restům nedostal?
Ne, já jsem hodně natáčel. Když jsem měl pár dní volna, tak jsem zjistil, že organismus je za ta léta vyčerpaný a jak se zastavíte, najednou se vám nechce vrátit se zpátky do toho velkého kolotoče. Stalo se to více mým kolegům. Najednou si uvědomíte, že žijete po zkouškách a natáčeních. Nechci se rouhat, já jsem šťastný, že práci mám, ale člověk začne najednou přemítat, jestli by si práci neměl zorganizovat trochu jinak, že už mu není dvacet, a začne uvažovat, jestli má smysl se tak moc hnát.
Trochu jste to už zmínil, ale co všechno vás čeká na podzim a kde vás fanoušci mohou vidět?
Ještě před létem jsem měl premiéru představení Zítra swing bude zníti všude v Divadle ABC v režii Ondřeje Havelky. Kdo má rád swing, ať se přijde podívat. Hrají nám tam Melody Makers a herci, kteří zpívají v představení, tak i ve skutečnosti zpívají se swingovými kapelami. Pak jim to kazí jeden, to jsem já. (smích) Ještě ke všemu tam ke konci zpívám Sinatrovu písničku. A pak s Tomášem Svobodou chystáme politický, velmi nekorektní kabaret, ten by se měl hrát hlavně teď před volbami, to si užijeme.
Jak se rok a půl nehrálo, tak všechno musíte obnovovat a teď si představte, že jste něčeho měla premiéru, pak to jednou zopakovala a několik měsíců se to nehrálo. To je skoro jako začít zkoušet od začátku. Hru Prachy!!! v Divadle Palace, která mě čeká po našem rozhovoru, hrajeme deset let, kdyby se ta dva roky nehrála, tak bychom pak naskočili a bylo vše v pohodě.
Jiří a Alena Štréblovi
Máte ovšem i představení v A Studiu Rubín, kde jste s velkým divadlem začínal. A řada z nich má vtipné názvy.
Ano, začínal jsem tam v roce 1982. Hraji tam ve třech hrách a všechny mám moc rád. Jedna se jmenuje „Hubte trampy, serou v lese“, to je moc milé představení. Je to o trampingu a na konci se to trochu zvrhne, ale je moc milé, hrajeme to také hodně let. Každý se zarazí nad tím názvem. Ale jde o reálný základ, jak je asi nejznámější trampská osada Ztracenka, tak tam je hospoda U Taterů, kde visí cedule právě s tímto nápisem, ale jenom od pondělí do pátku. V pátek, když začínají přijíždět trampové, se otočí a je tam Hubte hajný, serou trampy. (smích)
Pak tam ještě hraji Jezero, což je podle stejnojmenného románu Bianky Bellové, která za něj dostala Magnesii Literu. A potom „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“, což je taková pohádka naopak, protože původně to je tak, že tatínek odvede děti do lesa, ale v našem představení odvedou děti rodiče do LDNky, protože mají „alzheimera”. Je to svým způsobem smutné, ale je to zároveň i veselé. Navíc ty sourozence, kteří mají „alzheimera” tam hraji já se svou skutečnou sestrou Alenou. A to jsme hráli jenom dvakrát, naposledy asi před rokem a čtvrt. To budeme muset víc zkoušet.
Zaujal jste mě s tím trampingem, užilo by vás na stanování?
Já už deset let spím o prázdninách na seníku… Seno tam teda už není a jsou tam staré postele, ale bez peřin, takže si na ně hodím jen spacák. Je to v Českém ráji, což je moje absolutně nejoblíbenější oblast v Česku. Z toho se dá poznat, jak to mám. Vedle toho mají kamarádi nádherný penzion, kde bych samozřejmě mohl bydlet, ale mnohem radši bydlím na seníku nebo venku na louce a pozoruji hvězdy.
Jak jste vyprávěl, že jste léta hrál negativní postavy, tak vůbec netuším proč. Vždyť celý rozhovor jste usměvavý…
Jsem optimistický, ačkoliv poslední rok a půl moc veselým životem nežiji, tak když člověk začne skuhrat, tak tomu podlehne. Myslím, že zrovna pracovně mám skvělý život, tak není na co si stěžovat.
