Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěla být pěstounkou?
Jako dítě jsem se v rodině setkala s někým, kdo vyrůstal v dětském domově. Myslím, že chvíle, kdy jsem tam byla na návštěvě, a to mi bylo tak deset let, mě ovlivnila. Když jsem po dvacítce měla vlastní děti, už jsem věděla, že jednou chci dítě do pěstounské péče. Ale netušila jsem, že ty děti budou tři.
Jak probíhalo rozhodování, že teď je správná chvíle, abyste si vzala dítě do pěstounské péče?
S tehdejším partnerem jsme měli dva syny, ale chtěli jsme ještě pomoci nějakému dítěti a já chtěla ideálně holčičku. Dopadlo to tak, že holčičku jsem dostala, ale už jsem žila sama, protože s partnerem jsme se rozešli. Mým synům bylo pět a necelých dvanáct let, když jsem dostala do péče nejstarší holčičku.
Lidé Českaseriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a zveřejňujeme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Jak dlouho úřady rozhodovaly o vaší žádosti?Přibližně rok.
Bylo náročné dítě získat?
Řekla bych, že jsem to měla složitější, jelikož jsem byla samožadatelka. Většinou o pěstounskou péči žádají páry. Navíc už jsem dvě děti měla.
To byl problém?
Úřady měly spíše strach, abych se o děti dokázala postarat, když jsem byla sama s dvěma dětmi. Nesmíte mít dluhy, nesmíte být samozřejmě trestně stíhaná, musíte projít náročnými psychologickými testy.
Po jakém časovém rozmezí jste dostala do péče další děti?
Vždycky po dvou letech. Byla jsem ráda, že děti přišly postupně, takže byl vždycky čas se jim věnovat.
Kolik dětem bylo, když jste si je vzala?
Přivezla jsem si všechny, když byly malé. První holčičce byl necelý rok, druhé bylo 14 měsíců a chlapečkovi 19 měsíců. Dnes jim je osm, deset a jedenáct let.
Jak k tomu přistupovali vaši synové? Přijali nové sourozence v klidu?
Zvládli to báječně. Věděli, že přijde malá holčička, a všichni jsme se těšili na příchod nového člena rodiny. Když o tom dnes mluvíme, řeknou mi, že si nedovedou představit, že by tu ti tři nebyli. Vzali je jako svoje sourozence se vším všudy. Nikdy mi neřekli, že jsem je o něco ochudila. A samozřejmě jsem je ochudila, protože těm malým musíte dát více času.
Mohla jste si děti sama vybrat?
Ne, to nemůžete. Přidělí vám je kraj.
Všechny jsou české národnosti?
Ano, jen chlapeček je napůl Maročan.
Oslovují vás „mami“?
Od začátku. Jakmile slyšely kluky, že na mě takhle volají, tak to přejaly. Samozřejmě všechny děti vám zpočátku říkají „teta“, to je jediné, co umí, ale za chvíli tam byla „máma“ a hotovo.
Naďa Pechová (47)Vyučila se na středním odborném učilišti v Praze, pracuje jako kadeřnice. Žije v Jarošově nad Nežárkou v Jihočeském kraji. Nejradši tráví čas se svou rodinou v přírodě. Má ráda jaro a starodávné kočárky. |
Jaká byla cesta od prvního dítěte ke třetímu?
Už u první holčičky, která byla můj mazlíček, jsem se naprosto zamilovala. A moje sociální pracovnice mě pak navedla k tomu, že pokud budu mít tři děti, mohlo by to být zároveň moje zaměstnání.
Přemýšlela jsem o tom, že byste si vzala ještě další dítě?
Teď ne, tohle byl můj limit. Ale až vyrostou, nebránila bych se tomu.
Jaké je finanční ohodnocení pěstounů?
Krátkodobý, nebo-li profesionální pěstoun má za jedno dítě dvacet tisíc korun hrubého. Já jsem měla osm tisíc za jedno dítě, za druhé čtyři. Dohromady mám nyní za tři děti měsíčně dvacet tisíc hrubého.
Je to asi i tím, že ti krátkodobí by měli mít dítě v péči rok a pak by se pro něj měla hledat náhradní dlouhodobá rodina, nebo se děti vracejí do ústavů. Když krátkodobí pěstouni přijdou na to, že by to už dál nezvládali, tak to mohou ukončit. Ale tady jste tím pěstounem nastálo.
A nemůžete s tím jen tak skončit.
Přesně. Z dlouhodobého pěstouna se ale může stát i krátkodobý. Pokud se ozvou biologičtí rodiče a projeví o dítě zájem, je mou povinností připravovat dítě na odchod zpátky do rodiny.
Dokážete si to představit?
Šla jsem do toho s tím, že se to může stát. Ale jak rodiče o děti zájem neprojevují, nijak je nekontaktují, tak už si to nepřipouštím. Ale taky jsem se dřív bála, že se jich budu muset vzdát, asi jako každý pěstoun. I když si stokrát říkáte, že se to může stát, tak k dětem citovou vazbu máte a tím, že je máte odmala, tak je vnímáte jako svoje a neděláte tam rozdíly.
Ani o jedno ze tří dětí neměli biologičtí rodiče zájem?
Zpočátku byl zájem u té nejstarší. Na začátku máte dítě svěřené do dočasné péče a asi po půl roce se dítě soudně svěří do dlouhodobé péče. S maminkou jednoho dítěte jsme se sešly právě u soudu, ale už předtím mi psala dopis, že se snaží upravit život, aby si ho mohla vzít zpět. Tak jsem jí řekla, jestli opravdu snahu má, ať se to řeší hned, ne za rok. Nakonec kontakt s ní ustal a dítě zůstalo v pěstounské péči.
Mně bylo jedno, jaké dítě bude
Věděla jste, co mají děti za sebou, než jste si je vzala?
Ano, byla jsem seznámena s anamnézou. Co o rodičích sociální pracovníci vědí, to vám řeknou.
Při žádosti můžete upřesnit, jakému dítěti dáte přednost? Že byste si třeba vzala i postižené dítě?
Můžete, ale jste pak i limitováni, pokud máte konkrétní přání. Když řeknete, že chcete bílé zdravé dítě, třeba co nejmenší holčičku, tak čekáte úplně nejdéle. Ale o tomhle pěstounská péče není. Jde o to pomoci jakémukoli dítěti. Mně bylo jedno, jaké dítě bude. Řekla jsem si, že zdravotní postižení mohou mít takové, abych ho zvládla s dvěma dětmi. Každé z těch tří dětí má více či méně problémy. Vezměte si, že jejich matky nežily klasicky jako ty, co se těší na miminko. Roli tam hrály drogy, alkohol. Hodně dětí v pěstounské péči si něco od svých rodičů nesou.
Takže moje první holčička má nemocné srdce, narodila se v šestém měsíci. Druhá z holčiček má lehkou mentální retardaci, chlapeček má ADHD poruchu. Ale já na ně takhle nekoukám. Pro mě je nejdůležitější vychovat je, aby z nich jednou byli slušní lidé a uměli se o sebe postarat. Víc od nich nečekám. Kladu na ně takové nároky, které vím, že mohou zvládnout. Beru je takové, jaké jsou.
Vědí všechny, že jsou v pěstounské péči a někde mají své biologické rodiče?
Samozřejmě. Od chvíle, kdy začnou vnímat, asi od třetího roku, jim vyprávíte formou pohádky, že byly v domečku a hodné tety jim pomohly vybrat novou maminku a tatínka.
Ptají se po rodičích? Chtějí o nich něco vědět?
My to máme nastavené tak, že se mohou kdykoli zeptat, ale děti nechtějí. Spíš až teď, jak už jsou starší, tak přijdou ze školy s tím, že jim někdo něco řekl, že slyšely třeba „tvoje máma není tvoje pravá, běž za svojí“ a podobně. Bylo jim to líto. Takže jsme si to vysvětlili, ale už jsem je naučila, že když jim někdo řekne, že nejsem jejich máma, ať odpoví „ale je, mám dvě mamky“. Důležité je, aby si s tím nedělaly hlavu a netrápily se tím.
Mají příjmení biologických rodičů?
Ano.
Žily děti nějaký čas se svými rodiči, nebo byly od narození v nějakých zařízeních?
Chlapeček byl v dětském centru, jedna z holčiček byla od začátku v Klokánku a ta druhá byla dva měsíce u matky, ale tam byla v ohrožení života.
Mohla jste se zpočátku s někým radit, jak k pěstounství přistupovat? Pomáhal vám někdo?
Měla jsem štěstí na lidi okolo, kteří byli k pěstounské péči příznivě nakloněni. Ať už to byla sociální pracovnice, nebo lidé pracující na kraji. Nezažila jsem nic špatného, všichni jednali v zájmu dětí.
Znala jste osobně nějakého pěstouna? Mohla jste si z někoho vzít příklad?
U nás ve vesnici paní, která mi to rozmlouvala. Měla chlapečka, který byl velmi problémový. Hodně se s ním natrápila a celou rodinu to rozbilo. Ale i to se stává.
Čemu se vaše děti nejraději věnují?
Moje holčičky jsou ještě hodně dětské, takže si klasicky rády hrají. Třeba té nejstarší nejde učení, ale je výborná v recitaci, obě chodí na vaření. Chlapeček je zase ohromně inteligentní, skvěle mu jde matematika, ale má v sobě tělesný neklid, výkyvy nálad, výbušnost. Ve škole má i asistentku. Řekla bych, že doma to zvládáme lépe než učitelé ve škole.
Jak trávíte všední dny, když se děti vrátí ze školy?
Týden je pro mě náročný, protože děti se snadno unaví. Já mám kadeřnictví, takže si to časově přizpůsobím sama sobě. Když přijdou ze školy, nají se a pohrají si, jdeme dělat úkoly. Se školou strávíme podstatnou část odpoledne. Holčičky mají všechno opravdu vydřené, učení jim moc nejde. Navíc jak je jedna z holčiček opravdu velmi drobná na svůj věk, přijde ze školy a jde na dvě až tři hodiny spát, protože je strašně unavená. Když máme volno, tak chodíme na procházky, někam se jedeme podívat, v létě jezdíme k moři. Snažíme se aktivně žít.
Jak přistupovalo vaše okolí k tomu, že jste se stala pěstounkou?
Většina mě podporovala, ale setkala jsem se i s přístupem, kdy mi ostatní říkali, že to dělám kvůli penězům. To mě mrzelo. Kdybych chtěla peníze, tak chodím osm hodin do práce, pak za sebou zavřu dveře a mám po zbytek dne klid. Ale tohle máte na celý život. Nemůžete děti hodit za hlavu, že je zrovna teď nechcete řešit. U první dcery byla před jedenácti lety odměna pěstouna 3 126 korun. To bylo všechno. Všem říkám, že mají možnost to zkusit, dětí je spousta.
Nikdy jsem nelitovala
Jak se díváte na krátkodobé pěstouny?
Jsou strašně potřební pro nejmenší děti. Každé malé dítě chce svoji mámu a když nemá biologickou, tak náhradní.
Není pro dítě i krátkodobého pěstouna těžké se po roce s dítětem loučit?
Určitě a neumím si to představit, proto bych ho nemohla dělat. Ale oni to vědí, dítě si nepřivlastňují, je to jako hlídaní dětí kamarádce. Ale chybí právě dlouhodobí pěstouni, ke kterým mohou děti od krátkodobých přejít, pokud se dítě nevrátí do vlastní rodiny nebo není adoptované.
Moje místo v Českuodpovídají všichni hosté seriálu Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše? Moje oblíbené místo je doma v Jarošově nad Nežárkou, kde trávím čas na zahradě, procházkami po okolí a jednou za měsíc s „babincem“ v naší krásné hospůdce Pod Kostelem. |
Co by se mělo změnit, aby jich bylo více?
Mělo by se o pěstounství mluvit, jde o úžasnou věc. Také by se měla sjednotit ministerstva, aby to nebylo tak roztříštěné, protože teď patříme pod tři z nich (ministerstvo zdravotnictví, školství, práce a sociálních věcí, pozn. red.). Vím, že to není atraktivní, ale každý den, který stráví děti v ústavu, je špatně. Děti do tří let tam opravdu nemají co dělat.
Probíhají u vás kontroly?
Stejně jako u všech pěstounů každý druhý měsíc. Za ty roky bych řekla, že se na paní ze sociálního odboru děti i těší. Ona si s nimi popovídá, berou ji jako tetu. Nechtěla jsem to dětem podávat tak, že přijede sociální pracovnice.
Co je pro vás jako pěstounku nejtěžší?
Když si moje děti myslí, že nejsem jejich máma. Bylo by dobré říkat dětem ve škole, že mezi dětmi mohou být takové, které vyrůstají v náhradních rodinách a není úplná samozřejmost mít biologického mámu a tátu. Aby na ně ostatní děti nenahlížely tak, že jsou jiní.
Děti ve škole to mají obvykle od svých rodičů, leccos doma zaslechnou a přinesou to do školy. Je důležité ostatní děti ve třídě upozornit, že některé mají druhou maminku a tatínka, kteří je milují a není to nic strašného. Aby pak nechodily a neříkaly pěstounským dětem „tohle není tvoje máma, ty máš jinou, měl bys jít za ní“, jako to slyšely moje děti, což je samozřejmě hodně mrzelo.
Přišla za mnou nejstarší dcera a přesně tohle mi řekla. Tak jsem se jí zeptala, kdo ji vychovává? A zná vůbec biologickou mámu? Všechny moje děti ví, že jsem jejich máma, my pěstouni si říkáme „levá máma“, ta od srdce, a vždycky tu pro ně budu.
Litovala jste někdy, že jste do toho šla?
Jsou chvíle, kdy je člověk unavený, je toho moc, stane se spousta věcí, ale pokaždé bych do toho šla znovu. Nikdy jsem nelitovala.
