Dítě by mělo znát biologickou rodinu. Má o ní vědět maximum informací. Své biologické rodiče nemusí pravidelně vídat, ale aspoň jednou.
Toto jsou zásady, které prosazuje nový přístup k výchově dětí v náhradních rodinách. Propagátoři takzvaného otevřeného osvojení tvrdí, že jedině tak dítě pochopí svoji identitu, z čeho vyšlo. V náhradní rodině by proto biologická rodina neměla být tabu. Dítě totiž potřebuje kvůli pochopení sebe sama vědět, po kom má zrzavé vlasy a libuje si v ovaru.
„Pro adoptivní rodiče je vpuštění biologické rodiny do života nesmírně těžké. Neskutečně. Mají konečně svoje dítě, na něhož čekali roky. O vlastní se neúspěšně snažili, chtějí ho mít pro sebe, vytvořit rodinu a na tu biologickou, kde mnohdy dítě nezažilo hezké věci, zapomenout. Bojí se o svůj status rodiče,“ říká Petra Pávková, která o takzvaném otevřeném osvojení promluvila na konferenci v Pardubicích, kterou pro odborníky i pracovníky a pracovnice OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) pořádala organizace Dobrá rodina.
Je ale pochopitelné, že dvojice, která získala v adopci dítě, jež dostane jejich příjmení a které uznali za vlastní, nechce slyšet, že by se o dítě měla dělit s biologickou.
Ano, vžijme se do nich, oni chtějí být vlastní a výhradní rodiče. A když už tady jsou oni, tak přece nemůže existovat biologický rodič. Zábrany jsou skutečně veliké, hodně jsou dány neopodstatněnými domněnkami, že si dítě zamiluje ty biologické a opustí ty adoptivní, což se nestává. Je za tím obrovská touha zažít vlastní rodičovství. Oni si taky prošli ztrátou, nemohou mít vlastní dítě.
Toto nebude lehká cesta.
Mám k tomu velký respekt, jsou to tak křehké nádoby. Adoptivní páry se nechtějí změnit, chtějí být běžnou rodinou.
Vy sama máte v osvojení dnes již dospělou dceru a její biologickou rodinu jste jí už před mnoha lety vyhledala. Nenechala jste se zviklat a uplatnit model my jsme tvoje rodina a nikdo jiný. Věděla jste, že bude nutné se na původní rodinu napojit?
Bylo mi jasné, že toto pro dceru musím kvůli ní vyhledat, i kdybych měla jít na Antarktidu.
Petra PávkováVystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově v Praze. Dlouhodobě pomáhá jako lektorka pěstounským a adoptivním rodinám. Specializuje se na kontakt dětí v náhradní péči s jejich biologickými příbuznými. Absolvovala výcvik dyadické vývojové psychoterapie (DDP), tedy metody, která pomáhá dětem, které strádaly trýznivým chováním svých rodičů, opuštěním, zanedbáváním, týráním či přesouváním z jedné rodiny do druhé. Má tři syny, do pěstounské péče si vzala 1,5letou dívku, olašskou Romku, která už je dospělá. Působí například v organizaci Dobrá rodina jako konzultantka asistovaných kontaktů a lektorka. |
Kdy se dcera chtěla dozvědět, kdo jsou její biologičtí rodiče?
V pěti letech, kdy mi řekla, že si myslí, že její biologická maminka je mrtvá. To mě vyděsilo, uvědomila jsem si, jak je pro ni důležité je poznat a začala jsem je hledat. To trvalo tři roky. V osmi letech se s maminkou dvakrát setkala. A pak přišla rychle puberta. Sama dcera mi řekla, že kdyby nepoznala svoje rodiče, že by její puberta byla mnohonásobně horší a měla by tendenci utíkat a hledat je. Takhle moc dobře věděla, kde je má a že k nim nechce. Proto říkám, že je lepší otevřít branku k biologické rodině ještě před pubertou.
Co dalo setkání vám?
Pochopila jsem, že je Eliška naprosto v pořádku. Víc jsem začala chápat její projevy. Ona žije okamžikem, minulost neřeší. Jak jsem poznala její rodinu, viděla jsem, že nemají plány, oni putovali, nestarali se, co bude. Učím se od dcery nežít v minulosti a netrápit se tolik budoucností.
Jak se vlastně adopce proměňuje?
Dříve jsme si mysleli, že adopce je báječné řešení. Je tu mamka, která se nemůže starat, tady je mamka, která se ráda postará, bezva dítě jde k ní a nastane situace win, win, win. Teď se ale ukazuje, že dítě tak zcela šťastné není, protože prožilo velké trauma, protože ho opustila mamka. Dítě je s ní spojeno devět měsíců a to miminko ji zná a nutně ji potřebuje a vnímá ji po všech stránkách. Zná její energii, vůni, jak ji tepe srdce. Když máma zmizí, je to pro něj strašně těžké. Přestože dítě v nové rodině prospívá, tak někdy v budoucnosti se tento hluboký vpich objeví.
Objeví se toto trauma z opuštění u každého takového dítěte?
Ano.
Vždycky?
Ne pokaždé. Ale primární zranění, opustila mě mamka, si v sobě tyto děti nesou. Je pro ně těžké přijmout novou maminku.
Může vůbec ta druhá nahradit biologickou?
Já už si dneska po svých zkušenostech myslím, že ne. My jako náhradní rodiče budeme vždycky jiní, protože máme jiné geny. Když se dítě narodí a ten první rok by s matkou mělo být spojené, jeho ego se vyvíjí v jejím egu. Když je pak dítě odloučené od matky a nastupuje ta náhradní, dítě přeskočí do takzvaného falešného já.
Co je to?
Dítě má tendenci vyhovět v rámci sebezáchrany nové mamce a měnit se k jejímu obrazu. Viděla jsem to na své dceři, která je olašská Romka. Temperamentní dívka se v naší rodině hodně změnila a když jsme pak našli její biologickou rodinu, říkala jsem si, že má toho temperamentu podstatně méně. Ona ho ale méně nemá, musela se zklidnit na to, aby přežila v naší rodině. Zároveň jsem si uvědomila, že je na ní všechno v pořádku, protože to, jak vykřikuje, jak jí lítají nálady, to je normální a vlastně i zdravé.
V čem poznání biologické rodiny vaší dceři nejvíc pomohlo?
Pochopila, že je normální, protože její rodina je temperamentní, veselá. Do té doby, než se setkala s biologickou rodinou, musela vyplňovat naši rodinu, proti některým věcem se však vzbouřila. Možností, jak se s novým domovem vyrovnat, je poctivě žít v adopci, být hodné a děkovat.
Sen adoptivních rodičů.
To je falešné já. Znám spoustu adoptovaných mladých žen vysokoškolaček, které vyrábí rodokmen rodiny, se kterou nemají nic společného. Dělají absurdní věci, protože žijí ve falešném já.
Dítě však také může to, že nevyrůstá v biologické rodině, brát jako svoje selhání.
Stává se to kolem šesti let věku, kdy dítě vnímá ztrátu mamky intenzivněji a začne mít pocit, moje mamka se o mě nechtěla starat, protože je na mně něco divného, jsem špatný. Vnitřně se cítí jako odpad – holka ze sekáče.
Že si ji někdo sundal z ramínka v dětském domově.
Ano, něco druhořadého.
Jak děti s takovou stopou vychovávat? Přistupovat k nim normálně?
Rodiče by měli volit takzvané terapeutické rodičovství, které pomáhá dítěti překonat to primární zranění – mě opustila matka. Jsou mnohem citlivější na jakékoli nebezpečí. Jsou jako porušený alarm, který na požár spíná pořád.
Máte takový případ?
Jednou můj exmanžel řekl Elišce při učení matematiky, která jí opravdu nešla, ty jsi snad úplně blbá. Skončila s ním. Půl roku na něj nepromluvila, tak byla zraněná. Kdyby to řekl vlastnímu synovi, ještě se po něm otočí se slovy po kom asi? Až teď mám pocit, že si nemusím dávat pozor na pusu. Vychovávat dítě v náhradní péči je vyšší level. Aby ho rodič nezraňoval, cítilo se v bezpečí, jisté a aby ho zároveň uzdravoval.
Co by tedy měli náhradní rodiče dělat?
Základ je naslouchat děcku a neřešit projev nějakého nestandardního chování, ale důvod, proč tak jedná.
Můžete to rozvést na příkladu?
Pomáhala jsem rodině, kde adoptovaná dcera nechtěla nechat rodiče samotné a pořád musela poslouchat, co si povídají. Společně jsme došli k tomu, že se necítí v bezpečí, když neví, o čem dospělí mluví. V předchozí rodině totiž zažívala časté změny a pořád bylo něco špatně. Proto byla pořád v pozoru, aby věděla, co se bude dít. To, že je neuslyší, bude znamenat, že se něco špatného stane nebo budou mluvit špatně o ní. V tu chvíli náhradní tatínek pochopil, proč se to děje a bylo možné pracovat na tom, jak jim všem pomoci.
Jak moc ovlivní ztráta biologické matky jejich budoucnost?
Hodně závisí na nových rodičích. My, jako lektoři, musíme náhradní rodiče učit, aby více vnímali své osvojené děti, nestylizovali je do formy rodiny, do které se musí nalít. Aby víc hledali, jaké jejich dítě je a měnili se oni. Když je rodina schopná umožnit dítěti žít jeho jinakost naplno, může z něj vyrůst zdravý sebevědomý člověk.
Zapomene dítě v dospělosti na svoje trauma, že není s biologickou matkou?
To si s sebou ponese celý život a bude to řešit. Narodí se mu vlastní dítě, nastartuje s ním vztah, bude přemýšlet, jak se asi cítila biologická matka.
Kdy to člověk nejvíc řeší?
V partnerských vztazích. Přichází to s obavou, že je zase někdo opustí. Mají fanatický strach, že to přijde zas. Bojí se, když se partner zmíní, že se mu ve vztahu s ním něco nelíbí a už přichází obava z opuštění. Pak radši volí tu variantu opustit, než aby znovu někdo opustil jeho.
Zvládá už společnost dívat se na jiné chápání adopce, tedy že dítě má vědět, kde jsou jeho kořeny a poznat biologickou matku?
Myslím, že ještě vůbec ne. O otevřené adopci se moc nemluví, i když do povědomí se zvolna dostává. Jsme tak dva kroky před základní čárou. Pro další vývoj a vnitřní zranění dítěte, že není se svou biologickou matkou, je setkání se svými kořeny, a tudíž i pochopení, kdo jsem, nezbytné.
