Spočítal byste, kolik lidských těl vám na pitevně prošlo rukama?
Mám odpitváno několik set zemřelých. Pitva je ale dnes už marginální součást mé práce, osobně jsem člověka nepitval několik let. Každý z nás se ale s péčí patologa, která se skrývá pod pojmem histologického vyšetření, setká několikrát v životě. Když si necháte například vyříznout znaménko, následně ho analyzuje patolog. O patolozích koluje řada mýtů. Jeden z nich je, že patolog nedělá nic jiného, než že pitvá.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Takže převážně analyzujete nálezy?
Většinou celý den sedíme u mikroskopu a prohlížíme preparáty, popřípadě odbíháme do laboratoří upřesňovat technické záležitosti.
Přesto ale říkáte, že máte odpitvány stovky těl. Vnímáte je ještě jako individuální zemřelé? Připouštíte si například, když jde o mladého člověka, nebo jsou pro vás těla už jen „kusy masa“?
Pořád si to uvědomuji. Když umře starý člověk, berete to jako přirozenou součást života. Když je to pacient mladý nebo dítě, tak je to samozřejmě náročnější, protože toho pacienta je vám líto. Nedá se tedy říct, že s přibývajícím počtem pitev se zvyšuje vaše rezistence vůči lidskému neštěstí.
Podobně to zřejmě platí u analýzy nádorů.
To je ještě horší. Děláte závažné diagnózy, které jsou konečné. Je velice obtížné psát diagnózu, která pacientovi naprosto radikálně změní život k horšímu. Víte, že se najednou změní z mladého a úspěšného na velmi těžce nemocného. Je to dost náročné, i když pacienta neznám, protože my pacientům diagnózy nesdělujeme. Máme jen zprávu, ale za ní toho pacienta vidíme.
Navíc na nás záleží, jak se pacient bude dál léčit. Vyšetření se někdy provádí pod časovým tlakem. Chirurgové třeba odstraní nádor a ještě během operace potřebují vědět, o co se jedná. Podle toho se totiž bude vyvíjet další postup při operaci. Takže během dvaceti minut musíme rozhodnout. Jsou kolegové, kteří toto nezvládnou, nejsou schopni unést tu tíži.
Kolik vzorků denně analyzujete?
To je různé. Jeden pacient může představovat třeba i sto a více skel. Ty tkáně se fixují, nakrájí na tenké plátky, pak dají na sklíčka a obarví se to. Z jednoho žaludku můžeme udělat i sto vzorků, takového pacienta zvládnete jen jednoho za den. Snažíme se, aby počet vzorků, které patolog za den dělá, nepřesáhl sto, protože pak se zvyšuje riziko chyby.
Když rozhodujete v časovém presu, váháte někdy?
To víte, že váhám. Pokud nejsem pevně rozhodnut, musím si uvědomit, co se s pacientem bude dít, když napíši horší a lepší variantu. Rozhoduji, co pacienta nepoškodí a je pro něho výhodnější. Jsou takové situace, kdy to není úplně jednoznačné.
Říkáte, že míváte jen zprávu. S pacienty tedy nepřicházíte do přímého styku nikdy?
Ne, znám jejich jméno a příjmení, ale nesetkám se s nimi. Vím o nich klinické informace. Čím více, tím je to lepší pro rozhodování. Ale nemůže to být úplně anonymní, kliničtí lékaři nám poskytují informace.
V úterý čtěte:Lidé Česka |
Z laického pohledu se zdá, že patologie má hodně společného s chirurgií.
Vždycky se v žertu říkalo, že patologie je studená chirurgie. V obou oborech musíte být manuálně zručný. Chirurg musí odvést příslušný výkon a člověk to musí přežít. To u nás není. Ale když člověk není zručný, tak se při pitvě zkrátka nedobere toho, co bylo chorobným stavem nebo co vedlo ke smrti.
Jak jste se k této profesi dostal?
Měl jsem skvělého učitele docenta Feita, který mě pro patologii tak nadchnul, že se mi to zalíbilo. Po absolvování lékařské fakulty jsem šel na Ústav patologie, kde zrovna měli místo.
Absolventů, kteří jdou na patologii, je obecně hrozně málo. Za rok máme tak jednoho nebo dva zájemce. Další mýtus o patologii totiž je, že na ni chodí lidé z trestu, že nezvládli nic jiného, nebo že jsou závislí na omamných látkách. Tak to ale vůbec není. Patologie je jeden z nejobtížnějších oborů. Je to královna medicíny, což si ovšem o svém oboru myslí každý lékař. Je to obtížný obor, někteří u něho vydrží, někteří ne. Když někoho přijímáme, tak se ho vždycky ptáme, co si představuje, že bude dělat, co ho k tomu vedlo. Patologii se člověk učí minimálně deset let, teprve poté může být dobrým patologem. Minimálně pět let mu trvá, než udělá druhou atestaci.
Zdeněk PavlovskýMUDr. Zdeněk Pavlovský se narodil v roce 1971 v Brně. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity, téhož roku nastoupil jako sekundární lékař na II. patologicko-anatomický ústav ve Fakultní dětské nemocnici (v roce 2001 byl ústav přesunut do Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích a dnes nese název Ústav patologie). V letech 2000 - 2003 pracoval jako sekundární lékař na Oddělení patologie Masarykova onkologického ústavu. Od roku 2003 je zpět na Ústavu patologie, posledních pět let působí na pozici primáře. Je zaměstnán rovněž jako odborný asistent na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a podílí se na výuce mediků. |
Neměl jste pro tento obor předpoklady už v dětství? Na vesnici dřív děti třeba běžně kuchaly králíky...
To vůbec ne. Když jsem byl malý kluk, tak jsem chtěl být Vladimírem Remkem v kosmu. Život je sled náhod. Kdybych nenosil brýle, byl bych pilot. Kdybych se nedostal na gymnázium a šel na průmyslovou školu, byl bych projektant. Kdybych nešel na medicínu, byl bych možná architekt. Nemůžu říct, že jsem k tomu v dětství směřoval, byla to náhoda. Zvíře jsem v životě nezabil.
Ani kapra o Vánocích?
Kapra si nechávám zabít, ale kuchám ho za asistence svých dětí. Pamatuji v dětství, jak tatínek kuchal kapra, a já jsem to se zájmem sledoval. Ale zabít živého tvora? To ne.
Co říkali rodiče, když jste si vybral patologii?
Nebyli nijak zhnuseni ani zklamaní z toho, že bych se měl věnovat nějakému jinému oboru. Spíš měli obavu, už když jsem šel na lékařskou fakultu, protože k tomu kuchání králíků jsem se nikdy nestavěl nijak aktivně. Ptali se mě, jestli snesu pohled na krev, jestli tam opravdu chci.
Vzpomínáte si na své první setkání s mrtvolou na pitevně?
Vzpomínám. To je nezapomenutelný zážitek. Bylo to na lékařské fakultě a už je to 25 let zpátky.
Jaké to bylo?
Překvapující. Protože s tím, jak vypadá člověk zevnitř, nemáte možnost se jinak setkat. Tenkrát nebyl internet, dnes je všechno možné dohledat a mít lepší představu, jak to uvnitř vypadá. Na lékařskou fakultu ale nejdou lidé, kteří by neměli k biologii vztah. Už na gymnáziu se zkouší pitvy volských očí a obojživelníků. Kdo by z toho byl příliš traumatizován, tak na medicínu vůbec nejde.
Někdy se mi dělá špatně
Jak se na vaší práci dívá vaše rodina?
Manželka je lékařka a věnuje se radiologii, takže ví, jaký je pravý význam patologie. Děti také dobře ví, že jsem patolog. Nemají s tím problém. K patologovi se nepřistupuje jako ke katovi, který musel vždy v hospodě sedět odděleně. Ale samozřejmě, když potkáte spolužáky z dětství a řeknete, že jste patolog, tak řeknou: „To ses nedostal někam jinam?“ Mají takové ty otázky, jak to můžeme dělat a jestli se tu fasují alkoholické nápoje.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté projektu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám žije v Česku? |
A fasují? Myslíte, že mezi patology je větší spotřeba alkoholu?
Rozhodně ne, to je další častý mýtus. Ten obor se velmi dynamicky rozvíjí. Patolog udělá atestaci a pak stále musí sledovat, jak se mění náhledy na choroby, způsob léčby. Představa, že se utápí v alkoholu, protože je jen se zemřelými, je nesmyslná.
Jak moc mrtvola páchne?
Jeden příměr říká, že tělo je jenom obal na bakterie. A činností bakterií samozřejmě vznikají metabolické produkty, které jsou cítit. Máme ochranné pomůcky, tedy roušku, ale že bychom měli něco, co nás pachu zbaví úplně, to ne.
Pitval jste už někdy tělo v určité fázi rozkladu?
Ne v tak vysokém stupni rozkladu, se kterým přichází do styku soudní lékaři po několika týdnech či měsících po smrti. Ale stane se, že zemřelí jsou skladováni v neoptimálních podmínkách s nedostatečným chlazením, v tom případě jsou v určitém rozkladu.
Nedělá se vám někdy špatně?
Dělá. Čichové buňky se ale brzy otupí a přestane se to vnímat. Ale jsou případy, kdy je to těžší.
Ve filmech na pitevně patologům k práci často hraje hudba. Co u vás?
Ne, to ne. Přeci jen je to zemřelý člověk. Sice už nevnímá, ale měli bychom k němu přistupovat s pietou, stejně jako na pohřbu. Takže na pitevně se ani nahlas nemluví. A když tam medici na sebe pokřikují, tak to ode mě většinou slíznou. Musíme se chovat se vší důstojností.
Takže žádný černý humor?
Ne. To by bylo za hranou, jsme profesionálové. Musíte si samozřejmě udržovat odstup. Cynismus a černý humor je patologům vlastní, ale ne na pitevně.
Rozhodování pro vás musí být psychicky náročné. Co děláte po práci?
Práce patologa je opravdu stresující. Mám malé děti, takže se jim snažím věnovat. S nimi najednou vidíte úplně jiný pohled na svět. Už od dětství jsem fanda do letectví. Věnuji se také leteckému modelářství. Někdy se mi postaví do cesty letecké muzeum nebo letiště. A když je příležitost, tak se rád proletím. To jsou fantastické zážitky.
Seriály z pitevny nesleduji. Rozčiluje mě zjednodušování
Sledujete seriály typu Kriminálka Las Vegas, kde se řada scén odehrává na pitevně?
Vůbec ne. Já jsem perfekcionista a rozčilují mě nesrovnalosti. Když vidím, co nad tím zemřelým tělem kriminalisté řeší, vadí mi to. Když projdou kolem zemřelého a během několika vteřin je jim naprosto jasné na co zemřel, co se dělo v okolí, kdo tam prošel, proletěl a v kolik to bylo přesně hodin... Realita je mnohem složitější. Toto zjednodušování v seriálech a filmech být musí, ale pro mě je nestravitelné.
Fotogalerie |
Máte nějaký oblíbený orgán?
Já se specializuji na gastrointestinální trakt, to znamená žaludek, střeva.
Jak se obor změnil za léta vaší praxe?
Úplně se změnila jeho charakteristika. Dříve platilo pravidlo, že pacient, který zemře v nemocnici, má být pitván. Ještě po druhé světové válce se patologie zabývala téměř výhradně pitvami. Postupně narůstal počet biopsií a ubývaly pitvy. V posledních dvaceti letech je úbytek pitev opravdu výrazný a naopak se extrémně zvyšuje počet biopsií a cytologií, což souvisí s pokrokem v medicíně.
Dříve to bylo tak, že když pacient zemřel, příčina se posuzovala podle toho, jaké byly příznaky a co zjistila pitva. Teď se pitvají jen ti, kteří zemřou náhle a u nichž se přesně neví na co, mají třeba komplikace po nějakém zákroku. Ze zákona se musí pitvat matky v souvislosti s porodem, potratem, děti do osmnácti let, pacienti po nějakých zákrocích. Pitva tak tvoří asi pět procent náplně práce, vše ostatní jsou vyšetření tkání, které se odebírají při intervenčních zákrocích z pacientů. Neřešíme také úmrtí způsobená násilným trestným činem, soudní lékaři jsou samostatně.
Dokáže vás v práci ještě něco překvapit?
Samozřejmě. Jsem překvapený téměř každý den, protože jsou nemoci, které vidíte vzácně. Nebo překvapí, když se určitá nemoc vyskytuje u pacienta, u něhož to není obvyklé.
Co máte na patologii rád?
Diagnóza je na vašem úsudku, doberete se k ní vlastním myšlenkovým postupem. Nikdo vám nic nevnucuje, žádný postup. Zajímavá je ta volnost a uspokojení z toho, že dojdete k výsledku. Naopak příliš vás neuspokojí, když je odebraný vzorek nereprezentativní a vy z něho nemůžete vyvodit diagnózu. Za vzorkem totiž vidíte pacienta, který musel trpět, když mu ho odebírali. Naopak, když dojdete k diagnóze, která zcela zapadne do klinických příznaků, tak máte dobrý pocit z dobře vykonané práce.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: |
