Jak vnímáte současnou napjatou situaci na Šluknovsku?
Jsem z toho dost omráčený, jako každý Rom v této zemi, protože se to může táhnout jako řetězová reakce. Už teď jsou avíza, že by něco podobného mělo být v Přerově. Copak to bude v každém městě? Další rozhodnutí vlády (recept na romská ghetta, pozn. autora) není rozhodně to, co se čeká. Premiér Nečas je slabý, nevyřešil jiné kauzy a obávám se, že nevyřeší ani tuto. Nemá ani chuť a vůli, protože co se týče romské otázky, našlápl vedle.
V čem vidíte hlavní příčiny napětí?
Dalo se to čekat. Pro mne to není nic, co by bylo tak úplně nové. Mne mrazí z toho, že už to je. Vzhledem k tomu, že v této zemi žiji a za těch dvacet let se toho hodně změnilo, změnili jsme se i my, a dali jsme k tomu dost velký důvod.
Myslíte Romy?
Ano, určitě. Viníci jsou na obou stranách. Nemůžu ale dnes říct, že viníkem je majorita a my jsme v tom nevinně. Ty doby už takové nejsou, to jsem mohl říkat v devadesátých letech. Dneska už ne, dneska se situace hodně změnila. A to, co někteří Romové předvádějí, na to nemám odpověď. Rumburk navíc znám, máme tam školu.
V čem je tedy problém?
Velká část Romů nemá práci. Nemůžu ale říct, že devadesát procent Romů je nezaměstnaných, není to tak. Někteří pracují na černo, nejsou zaměstnaní, berou dávky a zároveň chodí někam na brigády. Samozřejmě velká část je nezaměstnatelná. To je problém, tam vyrůstá celá generace. Není to ale jen Šluknovský výběžek. Děláme věci, které jsou na očích, jako například drogy, prostituce. Celé severní Čechy jsou tím promísené, prostě je to tak.
Vypadá to jako anarchie…
Je to tak. Z dobrých lidí se stali nepřizpůsobiví. Je samozřejmě skupina velmi dobrých Romů a já ty příklady znám, protože ke mně chodí do školy. Tam děti musí vydržet čtyři roky a kdo vydrží, má velkou podporu rodičů. Jsou to často velké oběti. Rodiče se informují, jak jejich děti studují, my zase chodíme do rodin. Taky ale znám skupiny Romů, s jejichž dětmi jsme se museli rozloučit, protože do školy nechodily nebo chodily málo a ještě se divily, proč by měly chodit každý den.
Jak se od změny režimu v roce 1989 změnilo postavení romské menšiny?
Máme nejhorší postavení, jaké jsme kdy mohli mít. V devadesátých letech statistiky říkaly, že nás 60 procent lidí nemusí, dnes je to devadesát procent. V devadesátých letech se ale veřejně lidé báli vystoupit a říct "cikán", to bylo něco, co se ve slušné společnosti neříkalo. Všichni se za těch pár let od revoluce naučili, že jsme Romové. Doma si mohli říkat "ti cikáni jedni prašiví", ale na veřejnosti si to nikdo nedovolil říct. Dneska nás takto jmenuje senátor, různí starostové. Už jsme zase cikáni, dostali jsme se před revoluci.
Emil ŠčukaJUDr. Emil Ščuka byl jednou z ústředních postav romské komunity v porevolučním Československu. Působil v Občanském fóru. Od roku 1990 do roku 2001 byl předsedou Romské občanské iniciativy (ROI), na funkci rezignoval v roce 2000, kdy byl zvolen prezidentem International Romani Union (IRU). Před revolucí byl prokurátorem v Sokolově, později v Praze. V současné době je ředitelem Střední odborné školy managementu a práva, která funguje v šesti městech. Vede také pražskou konzervatoř, kterou založil. |
Nechybí Romům lídr?
Dnes by lídr, který by neobjektivně hájil práva jen Romů, neměl šanci. Musí to být lídr, který umí ukázat i na chyby svého národa. Musí umět vystoupit na veřejnosti a říct, že chceme to či ono, ale zároveň, že to či ono zase děláme špatně. Co se společnosti nelíbí a co musíme napravit. A jestliže to my sami neuděláme, tak není důvod, proč by nás někdo v tomto státě chránil.
Co myslíte, že Romové za těch dvacet let udělali špatně?
Třeba špatně vychováváme děti. Přes množství akcí, přes množství sdružení, neziskových organizací, do kterých přiteklo v devadesátých letech velké množství peněz z nestátní sféry, jsme nevyřešili třeba otázku školství. V téměř každém městě, kde fungovalo nějaké sdružení, jsme vysvětlovali rodinám, jaké mají povinnosti ve vztahu k dětem. Co jsou to třeba zvláštní školy a že bez podpisu rodiče se tam dítě prostě nemůže dostat. Říkali jsme Romům, ať to nepodepisují, že tím dávají kříž nad své dítě. Ale oni to často chápali tak, že když tam chodí starší sourozenec, dají tam i mladšího. Je obrovská absence ve zvláštních i normálních základních školách. Vždyť do těch škol skoro nechodí a nad tím se nikdo nepozastaví. Umíme křičet, aby zvláštní nebo speciální školy zrušili, ale proč žádné sdružení neudělá statistiku, že děti většinou do školy nechodí? To nejhorší, co Romy postihlo, je absence politické vůle vládních garnitur pro Romy něco udělat.
Co by Romové měli udělat sami pro sebe?
Romové by měli slušně žít. Slušně vychovávat své děti tak, aby ostatní nemohli poukazovat, že jsou přítěží pro obyvatelstvo. Ono to je o něčem jiném. Nemusím být zaměstnán. Pokud skutečně hledám práci a nemůžu jí najít, tak prostě nebudu zaměstnán. Budu ale žít tak, aby na mne nemohl nikdo ukázat a říct, že žiju špatným způsobem. Budu žít tak, abych se dokázal postarat o děti, aby chodily do školy. Abych jim dal rodičovskou výchovu. Abych měl před domem čisto a ochránil děti před škodlivými vlivy. Pokud taková rodina bude někde v české ulici bydlet, byť bude nezaměstnaná, nebudou vůči ní sousedé nevraživí.
Jak je to s diskriminací Romů při hledání zaměstnání?
Stát se tváří, že nemůže vytvářet pracovní místa. Na nespočetných schůzích už v devadesátých létech jsme atakovali ministry, premiéry. Měli jsme koncepce a žádali, aby stát zakročil, aby se vytvořily pracovní podmínky pro Romy. Nikdy to neudělal. Od roku 1993 jsme upozorňovali, že nám berou práci Ukrajinci. Tehdejší ministr práce a sociálních věcí Vodička nám říkal, že neovlivní soukromé firmy, které najímají Ukrajince.
 |
Říkali jsme mu, že může zpřísnit pravidla pro dlouhodobý pobyt cizinců, kontroly odvodů zdravotního a sociálního pojištění, kontrolovat, zda za ně firmy platí. Po letech od jiných ministrů vyšlo najevo, že je v tom lobby; když chtějí, aby stavebnictví prosperovalo, přivírá stát oči nad neplacením daní a odvodů. Říkali jsme, že to je na náš úkor, protože do té doby byla lopata, krumpáč a kolečko naše. Bylo naše čtyřicet let. Od války tu nikoho neměli, než "Romáky" na těžkou práci. Naučili jsme se to a chtěli to dělat. Vybudovali jsme veškeré inženýrské sítě od Chebu až po Košice. Těžkou práci, kanalizace, elektrizace, to všechno dělali Romové. Dneska nás odstavili.
Stát se tomu bránil, nikdo to nechtěl řešit. Střídali se ministři, každý nás přijímal, podával ruce, ale to bylo všechno. Přitom stát je největším zadavatelem veřejných zakázek. V devadesátých letech stát proinvestoval 600 až 800 miliard korun. Chtěli jsme, aby stát v souladu se zákonem o veřejných zakázkách přijal klauzuli, že každý výherce veřejné státní zakázky má povinnost z pěti procent zaměstnávat Romy. Říkali, že je to pozitivní diskriminace a nejde to. Ano, je to pozitivní diskriminace, ale bez toho se v tomto státě neobejdeme. Jinak tu jednou bude občanská válka a už tehdy jsem říkal, že k tomu směřujeme. Velké firmy dostávaly miliardové zakázky a nám nedali pět procent. Přitom by se tím ušetřily peníze za sociální dávky, platily by se odvody, byly to pořád státní peníze. S tím jsme nikde neuspěli, až u Václava Klause.
Jak přesně?
V září 1997, kdy byla veliká vlna emigrace, nás v šestičlenné skupině přijal premiér Klaus. Vylíčili jsme mu, jak si to představujeme se státními zakázkami, a on nám na to řekl, že máme pravdu. Zavolal si vrchního ředitele Úřadu vlády a řekl mu: Poslechněte si pana Ščuku, jaký má návrh, šlo by to? Odpověď zněla, že to chce návrh zákona, ale šlo by to. Když se Klaus zeptal, proč to nebylo možné dřív, tak prý nikdo s podobným návrhem nepřišel. Klaus zároveň vytvořil takzvanou Bratinkovu skupinu a dal jí měsíc. Připravilo se usnesení vlády, díky němuž vznikla meziresortní komise, dnešní Rada vlády pro záležitosti romské komunity. Když se všechno připravilo, Klause odvolali. Byl to jediný člověk ve vládě, který slyšel na to, co je potřeba s Romy udělat. Nebyli to socialisté ani lidovci.
