Překonávali ho účastí v dalších úderných operacích: znovu a znovu se vydávali do drsných hor plnit riskantní bojové úkoly.
Až po úmorném několikatýdenním slídění v afghánských horách na ně výsadkáři konečně narazili. Krátce nato se mezi nimi a teroristy strhla přestřelka, při níž se protivníci stáhli neznámo kam.
Poručík Jan Strapek (jeho pravé jméno MF DNES kvůli bezpečnosti poručíka změnila) vytahuje mapu a odhaduje, že teroristé se ukryli v nedaleké vesnici, kterou Češi před nedávnem prošli.
Výsadkáři tehdy vesničanům pomohli s vykopáním studny, ošetřili několik nemocných a rozdali i brufen proti zánětům a bolestem. Mají se tedy dnes do vesnice vrátit šturmem, anebo přijít znovu bez střelby?
"Můžeme vlézt do léčky. Když ale na vesnici zaútočíme, ohrozím životy nevinných lidí... i dětí," zvažuje Strapek. Nakonec se rozhoduje pro kompromis, a také proto není pochod skupiny ani zdaleka tak rychlý jako teroristů. Místní se kromě toho v horách pohybují neuvěřitelně rychle.
Na mušce odstřelovače
Když je vesnice konečně na dohled, poručík rozesílá část mužů po okolních skalách, aby mu shora kryli záda, pokud bude napaden. Odstřelovači jej také při vstupu do vesnice do sluchátek informují o každém podezřelém pohybu.
"Bacha! Támhleten chlápek z chatrče na kraji vesnice schovává na břehu řeky pod vymleté kořeny stromu flintu i s patronami," varuje ze skály Strapka radiostanicí odstřelovač. Chlapíka má v zaměřovači dalekonosné snajperky jako na dlani. Jeho život v té chvíli visí na vlásku. "Dávej na něj zatím pozor - mrkneme se na něj," odpovídá poručík.
Pomalu se s výsadkáři blíží ke starostově domku a muž mu po krátkém přivítání sám ukazuje, kam se talibanové poschovávali. Místní mají jejich terorizování už po krk... zrovna nedávno jim teroristé před očima zastřelili učitele.
Muž, který schoval pušku do kořenů stromu, udiveně říká, že žádnou nemá. Zapírá i tehdy, když jej Strapek přivádí na břeh říčky. Výsadkáři vytahují pušku a ptají se po nábojích. "Nemám," tvrdí dál umíněně vesničan. Na světlo tedy k jeho ohromení putuje i munice.
"Pozor! Za vámi vybíhá od kamenné ohrady dítě - nereagujte," dostává Strapek od snajpra do sluchátek další užitečnou zprávu.
Postupně si tak výsadkáři přišli pro všechny teroristy, kteří je ten den přepadli. Jaký byl jejich osud? "Nevím, to už nebyl náš úkol," říká poručík. Fakt, že šli jeho vojákům ještě před několika hodinami po krku, nebral nikdo z nich osobně.
Kvečeru přivolali spojenecký vrtulník, teroristé v něm zmizeli a ráno se šlo dál. Každý nesl přes padesát kilo výstroje, jídla a hlavně vody. I jediný doušek z horského potůčku znamená pro Evropana těžký střevní katar.
Bez boje vypátrali o pár dnů později i jednoho z oblastních velitelů Talibanu, jehož přenechali americkým mariňákům. "Místní se zapřisáhli, že se schovává v usedlosti u ohybu řeky. Máme si jít pro něj?" ptá se Strapek rádiem důstojníka z řídícího centra operace. Rozkaz zněl: "Pokračujte dál. Jiní se už o něj postarají. Posíláme je tam," dozvídají se Češi.
Lék účinnější rakety
Strapek odmítá, že výsadkáři v Afghánistánu víc kurýrovali vesničany, než bojovali. "Když už se jednou rozhodneme udeřit, tak toho po nás moc nezbude - k tomu jsme vycvičeni i špičkově vyzbrojeni. Ale vždy je to až krajní řešení. Speciální operace nejsou o síle a řinčení zbraněmi, nýbrž o citu zvolit nejlepší řešení. Přizpůsobivost je často klíčem k úspěchu. V Afghánistánu bylo navíc prolito až příliš mnoho krve."
Proto si Strapek u nadřízených vymohl vrtulník, který odvezl do nemocnice chlapce s nedoléčenou otevřenou zlomeninou. "Těžko popsat vděk rodičů i místních. Po takové pomoci v nás přestávali vidět vetřelce i ti, co nám předtím nedůvěřovali... najednou nám sdělovali o teroristech informace, v něž jsme ani nedoufali," vysvětluje poručík část filozofie válčení českých speciálních sil.
Když proto jeho skupina procházela další vesnicí, ale nemohla se zdržet, Strapek nabídl starostovi, že jeho muži se mohou při návratu podívat na nemocné vesničany. Čekalo je přes padesát pacientů.
V "masce" tuláků
"Češi pronikli tam, kam se před nimi nikdo ze spojeneckých vojáků nedostal, a přinesli informace, o nichž jsme ani nesnili. Rozsáhlé oblasti afghánských hor už proto nejsou útočištěm Talibanu," ocenil vojáky prostějovských speciálních sil velitel spojeného velitelství speciálních sil Walter Herd.
Bylo toho ostatně víc, čím Prostějovští v Afghánistánu překvapili. Třeba svým zjevem: mužické plnovousy jako z nevolnických časů báťušky cara, místo kevlarových přileb plstěné afghánské čapky "masúdovky" a kolem krku arabské šátky kafia. "I to má svůj důvod. Muže bez plnovousu nebere v Afghánistánu nikdo vážně. Místní je považují za zženštilé a pohrdají jimi," vysvětluje Strapek.
Elitní vojáci české armády se tak při několikatýdenních misích v horách neodlišovali příliš od tuláků - až na vždy pečlivě ošetřené zbraně. Ještě tak vypracované svaly naznačovaly, že se asi jen těžko živí žebrotou.
Právě tulácký zjev "speciálů" usnadňoval splynutí s okolím. Pak se od místních dozvídali až udivující informace o teroristech, jichž si tak velmi cenili Američané. Českým lovcům bin Ládina se v Afghánistánu dařilo dokonce natolik, že jim velitelé amerických speciálních sil nechtěli zprvu věřit, že jsou v bojové akci vůbec poprvé.
"Není sporu o tom, že tato jednotka patří k nejlepším na světě," uznal s respektem i generál Eric Olson z velení protiteroristické operace Trvalá svoboda.
Nikdo to nevzdal
A jak může například vypadat ona drtivá síla, kterou české speciální síly v případě nutnosti využívají? Jejich velitel Ondrej Páleník se o tom nechce příliš šířit: "Vypátrali jsme v horách několik významných objektů Talibanu a Al-Kajdy a navedli na ně spojence." S jakým výsledkem a o jaké "významné cíle" šlo? Páleník se omlouvá a znovu mlčí.
"I když jsme toho měli někdy po návratu z hor plné zuby a v některých z nás dozníval snad i strach, velmi jsem na klucích oceňoval, že nikdo z nich neřekl, že končí," přiznal Strapek.
Z afghánských hor se výsadkáři vraceli vždy do svého kempu Mauer. Pojmenovali jej po kamarádovi Pavlu Mauerovi, jenž zahynul loni v Iráku. Z kempu Mauer si také mohli občas zavolat i domů.
Strapek říká, že jeho přítelkyně Hanka vždy vycítila, že se chystá do hor, ačkoliv o tom ani necekl. "Na tohle měly naše ženské čich snad to vycítily z loučení, že se ozveme někdy později. Hanka zpočátku jen stěží přemáhala slzy, ale pak si zvykla. Většinou mluvila jen ona. Já mlčel - její hlas byl balzám."
Strapek nepřipouští, že by ho boje v Afghánistánu změnily. "Fakt ale je, že věcmi, které mne dříve rozčilovaly, se dnes nezabývám. Jo - a žením se, což jsem léta odmítal."
I když je zkušeným vysokohorským horolezcem, jenž už leccos v horách viděl, považuje Afghánistán za čarokrásnou zemi. "I ve čtyřech tisícovkách, kde není nic než holá skála, vás najednou překvapí nádherně kvetoucí bílá růže."
 Cvičení prostějovských výsadkářů před plánovanou misí v Afghánistánu. (29. ledna 2004) |
