Námět cvičeníRepublika Sequena získala samostatnost rozpadem autoritářské federace. Její vůdčí země Oliveland a Orania se nikdy nesmířily se ztrátou vlivu a nelibě nesly sbližování Sequeny s demokratickými zeměmi na jihu, zejména s Montrenou, s níž Sequena ekonomicky i vojensky spolupracuje. Obyvatelstvo nejzápadnější části Sequeny ale tvoří z většiny etničtí Oranijci. Ti žádají autonomii, Orania začíná Seqeně vyhrožovat. Přisouvá k jejím hranicím vojska. Rada bezpečnosti OSN souhlasí s vojenskou pomocí Sequeně. |
Pro stát Sequena, zabírající na smyšlené mapě Evropy místo Česka a Slovenska, posledních pár let nebylo zrovna šťastných. Teď mu hrozí vyložený malér, válka se sousední vojensky silnou Oranií (viz box).
Česká 4. brigáda rychlého nasazení, která dosahuje po letech výstavby plné síly (vojáci tomu říkají „plné operační schopnosti“), podstupuje v tomto simulovaném konfliktu hodnocení podle standardů NATO. V námětu cvičení jí připadá role zálohy mechanizované divize, vyslané podpořit obranu Sequeny.
Eskalace přichází rychle: Orania posílá do útoku tanky a slabě vyzbrojení Sequeňané v prvním sledu obrany se neudrží dlouho. Pak jednotky oranijské motostřelecké divize prorážejí i linie dvou brigád naší divize. Čas pro Čechy, aby zachránili situaci. Ukázka začíná, pandury čtvrté brigády zaujímají pozice pár desítek metrů před námi.
Čtvrtá brigáda zpočátku ustupuje a provádí to, čemu se ve vojenské hantýrce říká boj na zdrženou. Pod jedním pandurem se utrhla krajnice a skončil na boku (více o nehodě zde). To je asi jediná viditelná neplánovaná součást celého dění. Po nácviku havárií v minulých dnech si teď vojáci alespoň jednu vyzkoušeli „naostro“.
Námětová situace cvičení Strong Campaigner 2014
Je to samozřejmě jen cvičení, takže se tahle válka na chvíli zastaví, dokud není jisté, že je posádka převrženého panduru v pořádku. Vojáci měli pásy, takže až na jeden naražený loket je vše dobré. Přesně podle scénáře se pak čtvrté brigádě daří útok protivníka zpomalit a postupně i zastavit.
Cvičení Strong Campaigner 2014
|
Do 40milionového rozpočtu se tak vejde i nácvik útoku. Ke slovu přicházejí salvy neřízených raket z bitevních vrtulníků Mi-24 (česká armáda je ale plánuje vyřadit), palba samohybných houfnic, útok bitevníků L-159 či ostrá střelba z tanků. Zlověstný svistot provází jednu českou premiéru - palbu moderních protitankových střel Spike z pandurů.
Scénář si dává záležet, aby každou chvíli byl v centru pozornosti někdo jiný. Protiletecké rakety ničí nepřátelský „vrtulník“, představovaný balonem v dáli nad obzorem. Z oblohy se na temeno kopce snášejí výsadkáři a jistí naše křídlo.
Bojová ukázka je efektní, ale přece jen trochu show, jejíž vítězný konec je pro čtvrtou brigádu předem daný. Celé cvičení ale trvalo deset dní, tohle byl jen závěr. To, že někteří hodnotitelé NATO řeknou, že za deset let své práce lepší vojáky neviděli, předem dané nebylo. A Češi si toho cení.
Novináři se teď shlukli kolem rotmistra Marka Waice, který jim přišel manévry popsat, a páčí z něj „něco titulkového“: V čem bylo cvičení neobvyklé? Co bylo nejtěžší? Dá vám to víc než běžný výcvik? „Takováhle cvičení se nedělají každý rok, tím množstvím druhů techniky je to určitě neobvyklé,“ vrací se Waic k pestré skladbě jednotek. „Neřekl bych asi, že nám to dá víc než běžný výcvik, je to zkrátka něco jiného. Navzájem se ty výcviky doplňují,“ reaguje na další otázku.
Předtucha Ukrajiny? Podle generála je podobnost náhodná
Do popsané námětové situace lze snadno napasovat východoevropské reálie: po rozpadu mocné říše (SSSR) má Sequena (Ukrajina), bývalý člen soustátí, problém s Transeinií (Krymem či Donbasem), kde žijí převážně etničtí Oranijci (Rusové). K podobnosti přispívá třeba i to, že motostřelecké jednotky, které byly tentokrát v roli útočníka, dodnes Rusko v armádě má.
„Cvičení s tímhle námětem jsme začali zpracovávat v roce 2012,“ oponuje ale ukrajinské paralele velitel pozemních sil Ján Gurník. Statný muž s generálskými hvězdami v mládí velel tankovému praporu, vypracoval se na velitele čtvrté brigády rychlého nasazení a dnes řídí nejen zdejší cvičení, ale celé pozemní síly české armády.
„Bývalé seskupení států se rozpadlo, část pokračuje v diktatuře, část zahájila demokratický vývoj. Národnostní menšina, pár ropných políček a konflikt je na světě,“ shrnuje lakonicky námět cvičení. A dodává, že krizí je na světě tolik, že prakticky jakýkoliv námět cvičení jde na nějakou napasovat.
„Návrat k tomu, co má armáda dělat“
Pro armádu mají manévry tohoto rozsahu i další rozměr: Je to výcvik klasické bojové činnosti s těžkou technikou, byť samozřejmě ve výrazně menších počtech, než se cvičilo v dobách vypjaté atmosféry studené války (např. cvičení Vltava 1966 se účastnilo na sto tisíc vojáků).
„Vnímáme to jako návrat k výcviku ve standardních vojenských činnostech,“ potvrzuje přítomný náčelník generálního štábu Petr Pavel (rozhovor najdete zde).
Pavel v poslední době opakuje, že budování expedičních kapacit armády není v rozporu s přípravou k obraně území. Vidět v tom opačné póly je poslední léta politickou módou - jak například u Václava Klause, tak u komunistů. V Česku, kde bezpečnostní otázky nejsou součástí veřejné diskuze, padá argument „k čemu nám je armáda do misí“ na úrodnou půdu.
Často ho nicméně říkají ti, kteří jedním dechem dodávají, že naše armáda nedokáže Česko jako celek stejně ubránit. S tím ale generálové ani politici nepočítají a ostatně se samostatnou obranou nepočítali ani ve 30. letech, kdy rostla hrozba ze strany nacistického Německa. Už tehdy věděli, že v případě malé země může být úspěšná jen obrana společná.
„S případnou alianční obranou začínáme minimálně na hranicích NATO (...). Pro naše úkolové uskupení, které by mohlo být nasazeno v rámci kolektivní obrany, je stejnou expedicí, ať už bude nasazené v Afghánistánu, nebo na hranicích Aliance v tom smyslu, že musíme dostat vojáky na velkou vzdálenost a tam je mít připravené k boji v cizím prostoru a prostředí,“ říká generál Pavel.
