SPECIÁL: Příběhy železné opony
Jan Anděl, v roce 1948 teprve sedmatřicetiletý, měl za sebou už bohatou minulost. Před nacisty uprchl do Polska a bojoval v zahraničních armádách ve Francii i Anglii.
Po válce se Anděl vrátil do Československa, byl vyznamenán druhým čs. válečným křížem a druhou medailí za chrabrost. Byl převelen do Plzně a tehdy se konečně setkal se svou rodinou, která o něm za války nevěděla.
"Táta žil na Slovensku až do roku 1939, kdy utekl za hranice, ve stejném roce se narodil bratr. Táta se ozval až v květnu 1945 matce z Plzně, kam za ním matka odjela. Mně bylo tehdy deset let," vypráví jeho dcera Blažena Baborová.
Poprvé převedl přes hranice služebnou
Jan Anděl se stal poprvé převaděčem vlastně už rok před komunistickým převratem. Němka, která vypomáhala v jeho domácnosti, měla být odsunuta do sovětské zóny Německa. Jan Anděl ji tedy převedl do americké zóny do Bavorska.
"Táta těžce nesl nástup komunistů k moci. Žili jsme po válce ve Františkových Lázních, v hotelu Biedermeier, který měl v národní správě. Ze dne na den mu bylo najednou oznámeno, že bude dělat domovníka v hotelu Savoy. Když přišla zpráva o smrti Jana Masaryka, rozhodl se utéct," vzpomíná Blažena Baborová.
Skupina se střetla s esenbáky
Stejně se rozhodla i většina Andělových kamarádů, kteří byli západními důstojníky a cítili se ohroženi. Jezdili za Andělem do hotelu a ten je převáděl za hranice.
V březnu 1948 ale skupina uprchlíků pod Andělovým vedením narazila na dvojici esenbáků. Oba odzbrojili. Jednoho příslušníka SNB zranili a druhého potupně vedli až na hranici s Německem a do americké zóny.
I když železná opona ještě nestála, na hranici začínalo být nebezpečno. Jan Anděl se proto rozhodl, že s poslední skupinou převede i svou rodinu. Akce byla naplánována na 11. dubna 1948.
Výstřely padly bez varování
Dceři Blaženě bylo tehdy třináct let. "Bylo nám řečeno, že půjdeme na ryby. Z řeči dospělých jsem ale vycítila, že se bude dít něco mimořádného. Bylo nás celkem 21, byli jsme rozděleni do tří skupin," vypráví Baborová.
Z Biedermeieru vyšli kolem desáté večer. "Než jsme vyšli, narazili jsme na člověka v kožeňáku a s kloboukem. Zaražená matka řekla otci, ať se vrátí. Otec však odpověděl, že je vše již domluveno a za hranicemi nás čekají. Tak jsme vyrazili."
U lesa se setkali s druhou skupinou. Malá Blažena se vedla za ruku s otcem. Když došli k silnici, poslal Jan Anděl dceru a manželku dozadu. Najednou se rozsvítily reflektory. Padl výstřel. Jan Anděl je zasažen do kotníku. Druhá rána. Kácí se k zemi. Je mrtev.
"Ty dva výstřely byly jediné, které jsem slyšela. Esenbáci byli v převaze, měli samopaly. Jediné, co mohla máma udělat, že otci sundala prsten. Pak pro nás přijelo zaplachtované vojenské auto. Odvezli nás zpět do Chebu," říká Blažena Baborová.
Dceru a syna zavedli k rakvi
Noc všichni strávili ve vojenské budově. Ráno zbytek Andělovy rodiny i ostatní zadržené eskortovali do vyšetřovací vazby. Šli pěšky jako zločinci přes celý Cheb.
"Všichni jsme museli stát čelem ke zdi se vztyčenýma rukama. Jedna z holčiček říkala se slzami v očích, že už nikdy nepůjde na ryby. Dospělé odvedli do vedlejších místností a děti do nedaleké školky. Pak přijeli estébáci a mne s bratrem odvezli na hřbitov k otcově rakvi. Dodnes jsem nepochopila proč," vypráví Andělova dcera.
Třináctiletá Blaženka se pokoušela dostat na návštěvu své matky, která byla ve vězení. Nepustili ji. Matka vyšla na svobodu až v červenci 1948.
Vyšetřování bylo odloženo
Jan Anděl získá pomník v Chebu spolu s dalšími oběťmi železné opony. Jeho dcera se však vyšetření tragické události nedočkala.
A to ani po roce 1989, kdy případ řešil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Řada dokumentů se totiž ztratila. A z dochovaných materiálů vyplývá, že smrtící střelba na Jana Anděla byla prý podle tehdejších zákonů oprávněná.
Případ "Anděl" tak byl v říjnu 2003 definitivně odložen. Andělovi příbuzní ale dodnes nedostali ani úmrtní list.
