Nejslavnější československý zpěvák se tehdy, tři roky po okupaci Československa sovětskými vojsky, nevrátil společně s muzikanty Ladislavem a Jiřím Štaidlovými ze západního Německa a vážně zvažoval emigraci. KSČ byla hodně nervózní. Nechtěla vidět, jak zpěvák zbožňovaný národem utíká ze socialistického "tábora míru".
"V roce 1969 a 1970 jsem se postavil se všemi svými spolupracovníky do řady těch, kteří si upřímně přáli normalizaci občanského i kulturního života v naší zemi, a tento postoj jsem jasně vyjádřil činy." To jsou slova z dopisu, který v úterý zveřejnil server Aktuálně.cz.
"Byl jsem cenzurován"
Gott se při jeho psaní cítil silný v kramflecích. V dopise nejmocnějšímu komunistovi si stěžoval na to, že úřady doma v Československu v posledních měsících kladou jeho tvorbě samé překážky, a dával si dokonce podmínky.
CHCEME SE VRÁTITÚryvky z Gottova dopisu Soudruhu Husáku, obracím se na vás spolu s mými nejbližšími spolupracovníky jako na nejvyššího státního představitele Československé republiky s žádostí, kterou jsem již jednou adresoval ministru kultury a která zůstala prakticky bez odpovědi (...) Přestože jsem se v roce 1969 a 1970 postavil se všemi svými spolupracovníky do řady těch, kteří si upřímně přáli normalizaci občanského a kulturního života v naší zemi, a tento postoj jsem jasně vyjádřil činy, setkával jsem se doma na každém kroku s nepřekonatelnými obtížemi. Byl jsem to já a můj orchestr, který jako první navštívil Sovětský svaz v době, kdy se takový čin označoval jako kolaborace. Byla to naše skupina, která odletěla na Kubu takřka bez nároku na honorář, a byl jsem to opět já, kdo podepsal s Pragokoncertem smlouvu na četná turné po socialistických zemích, ačkoli mně to nevyneslo příliš velkou popularitu mezi kolegy. Jako odpověď na tuto snahu – normalizovat kulturní vztahy mezi socialistickými zeměmi – jsme dostávali pouze zákazy. (...) Chceme se vrátit před naše publikum v případě, že se přesvědčíme, že zásahy, o kterých v dopise hovořím, byly pouze součástí složitého konsolidačního procesu. |
Zpěvák si stěžoval i přesto, že ve srovnání s režimu nepohodlnými umělci měl relativně velmi svobodnou možnost zpívat.
Gott včera na otázky MF DNES nereagoval. V rozhovoru pro Aktuálně.cz autentičnost dopisu nevyvrátil, tvrdí však, že se k dopisu možná jen "připodepsal". Dalšího signatáře, bývalého kapelníka Ladislava Štaidla, se redakci nepodařilo kontaktovat.
Jisté je, že Husák nakonec hrál při návratu populárních umělců z chvilkové emigrace klíčovou roli. Opuštění republiky bylo trestným činem a byl to právě on, kdo Gottovi slíbil beztrestnost.
"Husák nás vyzval. Ne dopisem, ale prostřednictvím obchodní mise ve Frankfurtu. Tam si nás pozvali a řekli nám, že je tu od nejvyššího šéfa taková nabídka, že dohadovat se přes telefony a dopisy není dobré. Tak že nám zaručuje, že se to vysvětlí a že nebudou žádné perzekuce, že nám nikdo neublíží," vzpomínal Gott.
Skoro čtyřicet let starý dopis jen dokládá Gottův komplikovaný vztah k totalitnímu režimu. Zpěvák na jedné straně pronesl v roce 1977 nechvalně známý prokomunistický projev při podpisu anticharty, na druhé straně StB zuřila, když se scházel s "pravicovými exponenty".
Hra na obě strany
"Jmenovaný (Karel Gott; pozn. red.) v důvěrných kruzích vystupuje proti politice naší strany. V těchto kruzích je také znám jako dobrý přítel Jana Wericha a manželky Dubčeka, kterou finančně podporuje," zapsal si například v březnu 1979 důstojník komunistické tajné policie.
Historik Petr Koura považuje za zlomový okamžik v Gottově kariéře srpnovou okupaci 1968. "Tehdy si Gott uvědomil, že má jen dvě možnosti: buď režimu sloužit, nebo emigrovat. On si vybral tu první," říká. "Na druhou stranu: předtím se Gott přátelil s mnoha pozdějšími disidenty, sám hrál třeba ve filmu avantgardního režiséra Jana Němce. Vystoupil také na koncertu protirežimního spolku K 231," vypočítává historik.
O tom, že to legendární zpěvák hrál na obě strany, svědčí i historka Mejly Hlavsy, lídra skupiny Plastic People of the Universe. Kapela blízká disidentovi Václavu Havlovi byla za komunismu symbolem protirežimního undergroundu.
"Jednou jsme se (s Gottem) náhodně setkali na chodbách v Paláci kultury. On říká: Pane Hlavsa, vaše osudy sleduji již 25 let. Já vím, že vám jde především o tu společenskou věc, a mně jde především o ten hlasový projev," vzpomněl dnes již zemřelý Hlavsa.
