Nedávno jsem takovou otázku dostala sama, tak ji položím i vám: Jak víte, že obětem můžete věřit?
Vzhledem k tomu, že drtivá většina z nich nechce, aby o nich někdo věděl, že se staly obětmi, proč by vám ze srandy psaly o strašných a traumatických záležitostech? Navíc z většiny se jedná o otevřené profily, vidíte, kdo dotyčný je. Proč by si to někdo vymýšlel? Je to stejné, jako když se bagatelizuje to, co prožily děti, slovy ‚děti toho navymýšlejí‘. Děti si ale většinou nevymýšlí sexuální útoky ani týrání.
Navíc by si musely dost věcí nastudovat, co se týká psychologie oběti, protože perfektně zapadají do těchto vzorců. Proč by někdo kvůli jedné zprávě vynaložil tak obrovské úsilí? Nedává to vůbec smysl. Navíc když se zeptáte jakékoli oběti znásilnění, týrání nebo zneužití, všechny se za to strašně stydí.
A myslíte si, že lidi nečtou diskuze? Čtou. A to je také důvod, proč je tak strašně vysoká latence. Osmdesát procent to nikde nenahlásí. Z té stovky příběhů, co jsme dostali, byl nahlášený jen jeden.
Kdyby na vás někdo začal řvát, že jste neschopná kráva, tak mu sbalíte kufry a dáte před dveře. Ale tyhle lidi v tom žijí každý den. Každý den slyší, jak jsou neschopné, hrozné...
Kolik lidí se vám denně ozývá?
Každý den kolem deseti, dvaceti. Většina nechce příběh publikovat, chce se hlavně vypovídat, zeptat, jestli je chování, které ze strany partnera zažívají, v pořádku. Když vám takto, jako cizímu člověku, někdo ze svého profilu píše, už cítíte, že to v pořádku nebude.
V 80 procentech případů jsme první kontakt, který to ví. Buďto jim nikdo nevěřil, nebo se o to ani nepokoušeli. Také mají strach, protože jim agresor často tvrdí, že jim beztak nikdo neuvěří... Ale když si přečtou, co zažili ostatní, dojde jim, že to, o čemž si mysleli, že není v pořádku, vážně v pořádku není. Často nám pak také říkají, že u sebe to tak nevnímali, ale kdyby jim to řekl někdo jiný, nebo když viděli svůj sepsaný příběh, došlo jim, jak moc intenzivní a složité to bylo. Mají tendenci bagatelizovat a normalizovat, když se to děje jim. Což je normální.
Michaela Studená
 Spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem Michaela Studená. |
Jak takový kontakt většinou probíhá? Bojí se dotyční svěřit, mají strach?
Někdy je to tak, že napíšou, jestli můžou pomoct, a pak se třeba svěří. Nebo pozdraví a ptají se, jestli můžou napsat svůj příběh. Někteří je rovnou i nahrávají. Jiní si založí anonymní profil. Další jsou s tím v pohodě, když je ujistím, že nezveřejníme jejich jména. Nikdy nikoho do zveřejnění nenutíme. Vždycky se ptáme – máte sílu, máte chuť to zveřejnit?
Přemýšlíme, jak příběhy co nejlépe publikovat tak, abychom nic nevynechali, ale na druhou stranu abychom neohrozili mravní výchovu mládeže. Některé příběhy však byly tak brutální, že jsme je zveřejnit nemohly.
Mám pocit, že na profilu vytváříme takovou komunitu, aby se tam všichni cítili bezpečně.
A funguje to? Nebo se objevují i projevy bagatelizace, nenávisti?
Pár nenávistných komentářů se objevilo na začátku. Většinou ale píšou spíš do zpráv. Nebo to zkouší do komentářů, ale tam se na ně ostatní vrhnou a snaží se jim problematiku vysvětlit. I já se snažím, nechci být sprostá ani arogantní, chci pochopit jejich pohnutky.
Možná se tak chovají kolikrát i proto, že něco podobného sami zažili, ale odmítají si to přiznat a snaží se to znormalizovat, protože s tím celý život bojují. Ono je strašně těžké i tohle nějakým způsobem odsoudit. Snažíme se to nedělat, a to je důvod, proč chceme do budoucna pracovat i s agresory. Zdůrazňuji, že to, co si zažili v dětství, je neomlouvá. Ale pokud chceme, aby se vrátili do společnosti, a ne aby si chladili žáhu na někom jiném, když se jedné oběti podaří z jejich spárů vyletět, musíme něco udělat.
Iniciativa Pod svícnem
|
Ten hodný kluk, který ví, co říct
Zachytila jste nějaký vzorec, který se stále opakuje?
V partnerských vztazích je to ten syndrom vařené žáby, jak o něm mluvila třeba Anička (rozhovor pro iDNES.cz si můžete přečíst zde). Partner ze začátku vypadá jako princ na bílém koni, který chápe potřeby a osobnost partnerky. Na druhou stranu se od začátku objevují červené vlajky – třeba postupná snaha o sociální izolaci nebo o to, aby partnerka byla čím dál víc citově závislá. Někde to eskaluje rychle, třeba už po několika měsících, po půl roce. Většinou se tam odehraje nějaký přelom, třeba narození dítěte nebo svatba...
Důležité je říct, že ty ženy, nebo samozřejmě i muži, si agresory nevybírají záměrně s tím, že je to ten „zlej týpek“. Naopak. Agresoři většinou vypadají jako ňoumové, jako kluci od vedle. Nejsou to žádní seladoni, co se zjeví ve dveřích. Jsou to ti hodní kluci, co vzbudí pocit, že se o ně postarají, protože jsou to ti správní, protože vědí, co říct.
Předpokládám, že se vám také objevují mechanismy, které jsou pro člověka, který o tématu tolik neví, často nepochopitelné. Třeba syndrom naučené bezmoci...
Ano, ten reálně vypadá tak, že oběti mají pocit, že bez násilníka nemohou žít dál. Nedokážou si vydělat, ani třeba uklidit, když na ně nebude řvát... Berme to tak, že všichni žijeme v plus mínus normálních vztazích. Kdyby na vás někdo začal řvát, že jste neschopná kráva, tak mu sbalíte kufry a dáte je před dveře. Ale tyhle oběti v tom žijí každý den. Každý den slyší, jak jsou neschopné, hrozné...
Drtivá většina obětí, které prožily násilí, vám řekne, že to fyzické se dá zvládnout. Že mnohem horší je to psychické, že tehdy mnohdy prosily na kolenou, ať toho agresor nechá. Protože čím déle slyšíte, že člověk, na jehož názoru vám nejvíc záleží, vámi opovrhuje, říká vám, že jste úplná nula, úplně neschopná, začnete tomu časem věřit. Zvlášť když si do toho nesete nějaké trauma z dětství.
Často se objevuje také bagatelizace. Přitom to zvnějšku vůbec nechápete – oběť znásilnili, zmlátili, a ona říká, že do ní strčil, že měl jen velkou sílu... Často se objevuje také snížená sebeúcta, sklony k sebepoškozování, sebevražedné sklony. A u dětí, které zažily zneužívání nebo týrání, se může objevovat zvýšená sexualita, tendence k tvrdým praktikám... Samozřejmě to není vždycky a všude, ale často se takový vzorec opakuje.
Manžel mě znásilnil dva týdny po porodu. Žaloba nemá smysl, říká Anna |
Jako kdyby chtěl, aby o dítě přišly
Co je pro vás na tom všem, co od obětí slýcháte, nejhorší?
Dost často, až mě to překvapuje, se setkáváme se sexuálním nátlakem nebo znásilněním v šestinedělí. Dokonce máme i několik obětí, které nám řekly, že partner vyžadoval extrémně tvrdé sexuální praktiky i během těhotenství. Jako kdyby chtěl, aby o dítě přišly.
Jaký příběh vás nejvíc zasáhl?
Všechny měly něco takového. Třeba jen to, jaký má dopad na dítě, když se rodiče hádají a mlátí. Nebo zneužití bratrem. Nejvíc ve mně zarezonoval příběh, kdy se žena až teprve v nemocnici dozvěděla, že není jedinou obětí svého manžela, ale že týral i obě děti...
Zároveň organizujete online podpůrné skupiny. Jak to funguje?
Aktuálně máme Prahu a Jihomoravský kraj, ale pracujeme i na dalších. Online skupiny jsou super, ale když jsme si dělali anketu, většina se shodla, že by chtěla také možnost sejít se offline. Když mluvíte s někým napřímo, kontakt je přece jenom hlubší, otevřenější.
Podpůrné skupiny budou také tajné na Facebooku, aby nebyly viditelné pro okolí. Bude tam možnost výměny zkušeností, takže podobně jako to, co poskytujeme na stránce. Tam to třeba tak docela anonymní není. Zároveň by tyto skupiny měli do budoucna moderovat odborníci, kteří se věnují práci s traumatem.
Jak se má správně chovat oběť? Je nějaký manuál správné oběti?
Zklameme vás. Oběti sexualizovaného násilí, které prožily v dětství často nepoznáte. Mohou vést silně promiskuitní život, mít problémy s návykovými látkami nebo se poškozovat. Více v grafice.
#domacinasili #sexualizovanenasili #agrese #deti
Domácí násilí je komplexní jako puzzle
Jak vůbec vznikl nápad iniciativu Pod svícnem založit?
Zhruba před třemi lety, kdy jsem byla těhotná. Na konci ledna nebo února došlo k utýrání malého chlapečka jeho matkou. Tehdy se mě to tak strašně dotklo, že jsem několik nocí nespala. Byla jsem z toho hodně špatná. Říkala jsem si, jak je možné, že si někdo, kdo porodí dítě a má k dispozici instituce jako Babybox nebo Klokánky či lidi, kteří čekají na adopci, nechává dítě jako boxovací pytel.
Řešila jsem to tenkrát s Bárou Urbanovou, tehdy aktivistkou a teď už poslankyní. Bavily jsme se o tom, co dělat, a přišly jsme na to, že by bylo dobré vztáhnout to na celé domácí násilí a dílky od sebe neoddělovat. Domácí násilí je jako komplexní obraz, jako puzzle. U nás ale není jeden zákon, naopak je to rozdrobené mezi jednotlivé zákony.
Naše premisa je taková, že i rozhodování by mělo být jednodušší. Poté, co byla Bára zvolena poslankyní, řekla, že nyní už má tu sílu něco dělat. Změnit svět, změnit českou legislativu. Já říkám, že já se starám o komunikaci a Bára se svým týmem dělá ty chytré věci, co jsou spíš v pozadí. Legislativní návrhy, změny, rešerše.
Vyšší výživné či volno navíc. Iniciativa chce zvýhodnění obětí domácího násilí |
Co na tom bylo organizačně nejtěžší?
Založit to nebylo až tak těžké. Spíš teď zjišťujeme, jak široká ta problematika je. Zjišťujeme, že ten problém je neuvěřitelně komplexní a nelze jednotlivé věci od sebe odtrhávat. Třeba když jsme komunikovali s Petrem Winklerem z Národního ústavu duševního zdraví, zjistili jsme, že je tady velký problém takzvaných prvních kontaktů s traumatem. Nejen tedy policisté, kteří už nějaké školení mají, ale také učitelé, zdravotníci nebo pracovníci Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Neví, jak správně a dobře komunikovat s obětí. Na jednu stranu chápeme, že sociální pracovníci jsou poddimenzovaní, mají málo peněz, jsou frustrovaní, ale na druhou stranu je pořád potřeba s obětmi komunikovat co nejcitlivěji. Nikdy vám na první dobrou neřeknou, co se jim vlastně děje.
Když se pracovník OSPODu před rodiči zeptá, jestli mu něco dělají, dítě nikdy neřekne ano. Stejně tak když se policista zeptá: ‚Paní, ubližuje vám manžel? To od něj máte tu modřinu?‘ také vám neřekne ano. Ví, že pak dostane naloženo. A to je jen střípek ledovce. Když chcete, aby se takoví lidé otevřeli, musíte k nim přistupovat citlivě.
Co byste vzkázala obětem?Nejste sami. My vám věříme. Nesoudíme vás. Jste lepší, než si myslíte, a máte na víc. Život, který jste vedli nebo vedete, může být vždycky lepší, a celý jeho zbytek máte před sebou. Vyhledejte odbornou pomoc, není to žádná ostuda. |
