Ivan však odešel po dlouhých letech. Až před dvaceti lety – 26. února 1990 – byla v Moskvě podepsána dohoda, která zpečetila odchod Sovětské armády z tehdy už svobodného porevolučního Československa.
Byla tak uzavřena jedna z vůbec nejdůležitějších mezinárodních smluv v historii českého národa. Představovala symbolické završení listopadové revoluce a obnovila v zemi suverenitu (i když „poslední Ivan“ odjel 30. června 1991).
Jen pro představu, jak velké pijavice se na naše území přisály. Na počátku odsunu zde bylo 73 500 sovětských vojáků a důstojníků plus jejich rodinní příslušníci. Dále 1 220 tanků, 2 505 bojových vozidel pěchoty a transportérů, 1 218 děl, 77 letadel a 146 bojových vrtulníků.
Součástí výzbroje bylo 50 až 60 raket typu země-země s krátkým a středním doletem. Hovořilo se i o tom, že tady měli okupanti jaderné hlavice.
Část sovětských politiků v Moskvě se však ani po podepsání dohody nesmířila s odchodem, protože jejich vojáci se museli najednou stahovat i z NDR či Maďarska.
Jak vzpomíná Michael Kocáb, tehdejší předseda parlamentní komise pro dohled nad odchodem vojsk, koncem roku 1990 dorazila do Prahy delegace poslanců Nejvyššího sovětu SSSR a žádala okamžité zastavení stahování a jeho prodloužení až na pět let.
„To bylo pro nás, kteří jsme po více než 40 letech opět získali svobodu, nepřijatelné. A oceňuji, že tehdejší velitel sovětských jednotek v Československu generál Eduard Vorobjov se vzepřel tomuto politickému tlaku a na schůzce prohlásil, že on dohody dodrží,“ řekl včera Kocáb MF DNES.
Když pak v létě 1991 poslední okupační voják opustil naše území, zdálo se, že suverenita byla definitivně obnovena a že po vstupu do NATO v březnu 1999 se pod ochranou spojenců nic na tom nemůže změnit.
Jenže vášnivá diskuse o suverenitě státu či jejím omezení neskončila dodnes. Občas je dokonce vážnější, než se to jeví veřejnosti.
Někteří lidé považovali za možné ohrožení suverenity České republiky umístění americké radarové základny v Brdech s argumentem, že „jsme lezli do zadku Rusům a teď bychom totéž dělali v případě Američanů“.
Jiní, například prezident Václav Klaus, argumentují v případě diskuse o suverenitě seriózněji. Poukazují na některé smlouvy související se vstupem do Evropské unie – od maastrichtské až po novou Lisabonskou.
Ano, ať jsou názory na Evropskou unii jakékoli, jako člen tohoto společenství jsme se části své suverenity vzdali a tento trend nadále pokračuje. Je otázkou, zda si to občané při referendu o vstupu do Unie v červnu 2003 vůbec uvědomovali. Jenže části suverenity jsme se nevzdali za pomoci brutálního násilí jako v srpnu 1968, když vojska Varšavské smlouvy vpadla do Československa.
V případě Evropské unie tak činíme dobrovolně. Zda to jsou správná rozhodnutí, se ukáže až za dlouhou dobu.
Takže není suverenita jako suverenita. Po dlouhá desetiletí ji Češi ve 20. století skutečně postrádali. Zlomem byla přesně před dvaceti lety dohoda o odchodu ruských okupačních vojsk. Tehdy jsme vykročili na zcela novou cestu. I na ní jsme narazili na zatáčky, které není lehké zvládnout. Zatím si však naštěstí o tom rozhodujeme sami.
