Vědci z Národního muzea, Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Geologického ústavu Akademie věd ČR, kteří se na objevu podíleli, zároveň tvrdí, že je důkazem toho, že tehdejší suchozemská flóra už byla schopna produkovat kyslík a musela mít tedy zelenou barvu. Vědci o tom informovali ve vědeckém časopise Nature Plants.
Objev je zajímavý hned z několika důvodů. V první řadě se jedná díky jejímu stáří 432 milionů let o nejstarší jednoznačný makroskopický zbytek suchozemské rostliny, zároveň však udivuje i svou velikostí. Doposud známé nejstarší rostlinné zbytky z Irska totiž byly jen několik milimetrů velké a ani další silurské nálezy z Velké Británie nebo z Brazílie nepřesahují 2,5 centimetru. Český nález má zhruba 6 centimetrů.
Zmíněná rostlina na svou příležitost „promluvit“ čekala v muzejních depozitářích celých 150 let. Nalezl ji totiž ve skalách u středočeských Loděnic už věhlasný francouzský paleontolog Joachim Barrande, s jehož sbírkou se později dostala do sbírek Vlasteneckého (dnešního Národního) muzea. Nikdo však fosílii nevěnoval pozornost. Nejspíše nebyla tak atraktivní jako prvohorní pozůstatky fauny včetně trilobitů. Exemplář byl určen jako fosilní řasa nejasného zařazení - Fucoides - a uložen do bedny ve sklepním depozitáři Národního muzea, kde zůstal zcela nepovšimnut.
Lidské ruce se jej dotkly znovu až v roce 2011, kdy paleontologové před rekonstrukcí historické budovy Národního muzea stěhovali sbírkové předměty do depozitářů v Horních Počernicích. Při jejich třídění paleontolog Vojtěch Turek v domnělé řase rozeznal suchozemskou fosilní rostlinu a předal ji k dalšímu zpracování kolegům specialistům. Ti se vydali na Barrandem označené místo nálezu, tzv. Barrandovy jámy u Loděnic, a našli množství dalších cooksonií (rod vyhynulých suchozemských vyšších rostlin). Žádná ale již nedosahovala kvality Barrandova nálezu.