„Marečku, pozdrav paní. Pojď, ukážeme jí, jak jsi šikovný. Vidíte, on už ví, že má nohy, a když ho chci posadit, tak mi pomáhá.“
Jana Petružálková trénovanými pohyby manipuluje se synem na polohovací posteli. Dvaatřicetiletý Marek obývá s rodiči byt ve čtvrtém patře jednoho ze znojemských paneláků. Na očích má brýle, protože je dřív nosil. Teď už jsou jen „na parádu“. Mladík totiž nevidí, nemluví ani nechodí. Už pátý rok.
„V první chvíli jsme si říkali, že by bylo pro všechny lepší, kdyby Marek nepřežil. Ale strašně se zlepšuje a jsme moc rádi, že tu s námi zůstal,“ usmívá se matka. Její manžel od sporáku souhlasně přikyvuje.
„Marečku, jak taťka vaří? Chutná ti, že?“ pokračuje v samomluvě žena. Pacient se zašklebí, možná se snaží o úsměv. Načež vydá několik nesrozumitelných zvuků.
„Zatím to není nic moc, ale cvičíme s ním podle instrukcí logopedky. Představte si, že už řekne máma,“ s pýchou podotkne žena.
Mnohého rodiče by při pohledu na nadosmrti zmrzačené dítě paralyzovala beznaděj. Pětapadesátiletá vyučená obuvnice však v sobě vydolovala nevídanou energii.
Pachatel stále uniká
Jedné noci před pěti lety se její syn s kamarádem vracel noční ulicí z restaurace. Potkali dvojici mužů a po slovní rozepři jeden z nich napadl Markova druha nožem. Mladý muž inkasoval sedm bodných ran.
Marek ho bránil a zřejmě mu i zachránil život. Ten jeho se ale ve vteřině změnil. Útočník ho nožem zasáhl do krku, ztratil tři litry krve. Mozek zůstal dlouho bez kyslíku.
Rodiče dostali tu nejhorší zprávu. „Ve dvě v noci nás probudil telefonát. Volal starší syn, ať rychle jedeme do nemocnice. První, co jsem uviděla, byl pytel zkrvavených šatů. Marka právě operovali. Doktor nám ale rovnou řekl, že mu nedává moc naděje na přežití,“ líčí Jana Petružálková.
Útočil Turek pracující v Rakousku. Pachateli se podařilo uprchnout. Eryilmazov Bülent byl souzen v nepřítomnosti a dostal 17 a půl roku. Byl na něj vydán evropský zatykač, ale slehla se po něm zem. Energická Jana Petružálková si dokonce najala právničku z Brna, která má akreditaci nahlížet do spisů v Rakousku, aby zkusila vypátrat jeho rodinu. Marně.
„Stop Turkům ve Znojmě“
Případ tehdy vyvolal ve Znojmě vlnu odporu vůči Turkům, kteří tam z Rakouska často jezdili za levnější zábavou. Dolní konec města blízko rakouských hranic je plný nočních podniků a heren. Pohybovat se tam v noci bývá o strach.
Lidé podepisovali petici, na železničním mostě se objevil transparent „Stop Turkům ve Znojmě“. Na demonstraci se v listopadu roku 2013 sešlo přes dva tisíce lidí. Ke shromáždění tehdy promluvil i Markův starší bratr Jiří.
Rodina oběti dokázala v kritické situaci neobyčejné. Když Petružálkovi dostali Marka z nemocnice domů, nevěděli o jeho stavu zhola nic. Od lékařů uslyšeli diagnózu „vigilní kóma“, což lze laicky přiblížit slovy – ani živý, ani mrtvý. Vyšetření na CT ukázalo těžce poškozený mozek. Vypadalo to na ústav. Rodiče si však osvojili veškeré pečovatelské úkony včetně krmení sondou do žaludku.
Ve znojemské nemocnici Markovi předepsali asi 12 druhů prášků. Když mu později jedna osvícená lékařka medikamenty výrazně zredukovala, pacientovi to prospělo.
Rodiče museli zařídit speciální výtah do patra, získali na něj stavební povolení a souhlas ostatních nájemníků. Ale nic z toho nešlo hned.
„První dva roky jsme Marka museli tahat po schodech, když potřeboval třeba k doktorovi. Při jedné takové cestě staršímu synovi, který je astmatik, praskla plíce. Od té doby jsou v invalidním důchodu oba,“ podotýká Jana Petružálková.
Mateřské srdce však nezastavila žádná překážka. Tři roky denně jezdila vydělávat za hranice do rakouského vinohradu, aby bylo na Markovy rehabilitační pobyty a na pomůcky. Dnes vozí syna do Piešťan na neurorehabilitace. Také do maďarské Šoproně. Jezdí s ním plavat, oslovuje nadace a shání další peníze.
A vyplácí se.
Marek, jehož stav lékaři označili za neměnný, dělá pokroky. Už ho například mohou normálně krmit.
V malé dcerce se syn viděl
Každé ráno tatínek Jiří Petružálek udělá pro všechny tři kafe. Jeho manželka Marka umyje, převleče. Snídaně, oběd, svačina. Během dne rodiče se synem cvičí, po večeři mu pustí film a v devět má večerku. Naštěstí jsou na něj dva, takže se za ty roky jen asi dvakrát stalo, že musel zůstat chvíli doma sám.
„Marek už projevuje emoce. Většinou má dobrou náladu, někdy je smutnej a brečí, ale to jen opravdu výjimečně,“ doplňuje třiašedesátiletý Jiří Petružálek.
Marek se původně vyučil malířem natěračem, poslední roky pracoval v keramičce. Na oslavě svých pětadvacátých narozenin se seznámil s pohlednou slečnou. Narodila se jim dcerka. V době neštěstí měla Dianka rok a půl. Stalo se to 14 dnů poté, co se mladí nastěhovali do podnájmu kousek od prarodičů.
„Marek měl malou hrozně rád, věčně byli spolu,“ vzpomíná matka.
Tragická událost totálně převrátila život všem. V té době žili oba synové se svými rodinami a Petružálkovi se zabíhali v roli prarodičů. Teď mají doma znovu dítě.
Přítelkyně Daniela Marka v nouzi neopustila. S dcerkou ho pravidelně navštěvují.
„Chtěla se o něj starat od samého počátku, ale přesvědčili jsme ji, že by to momentálně sama s malým dítětem nezvládla. Vnučka ví, že je taťka nemocný, ale říkáme jí, že se možná uzdraví,“ podotýká matka.
Je to rázná žena, srší vitalitou a vypadá to, že dokáže zařídit i nemožné. Jenže jak dlouho prarodičům ještě vydrží síly?
„Jsme důchodci a bůhví co s náma bude za deset let. Je nám moc těžko při pomyšlení, že by syn jednou skončil v ústavu,“ netají obavy z budoucnosti Jiří Petružálek.
Rodiče proto trochu sází na deklarovanou ochotu Markovy přítelkyně a pojali odvážný plán. Chtěli by mladým na svém pozemku na okraji města pořídit domek. Dokonce už mají projekt a v dubnu budou pokládat základovou desku.
Jana Petružálková neztrácí kuráž. „Třeba na to budeme střádat roky nebo pomůžou dobří lidé. Jsme sice všichni důchodci, ale nějak to jít musí. Vždyť je to moje děcko.“
Markovi mohou lidé pomoci i prostřednictvím Konta Bariéry, kde je zřízen speciální účet.
