Nejdřív se vraťme přesně o dvacet let zpátky. Tušila jste, že se schyluje k převratu?
Vůbec. Přesně před dvaceti lety jsem nanejvýš tušila, že se schyluje k mým sedmačtyřicátým narozeninám. Ty jsem měla 1. listopadu...
Nač se tehdy při oslavě připíjelo?
Na nic zvláštního. V podniku Výstavba sídlišť, kde jsem pracovala, jsme si dali šampíčko, ale rozhodně žádné přípitky na politickou změnu - tu jsem ve vzduchu necítila. Představte si třeba, že jsem pracovala přímo v centru a moje kancelář byla prosklená, takže jsem viděla východní Němce, jak vyndávají bágly ze svých trábošů a auta pak nechávají na zákazu stání, ale nevěděla jsem, že se právě chystají emigrovat. Já prostě seděla každý den od brzkého rána do pěti odpoledne v kanceláři. A pamatuju, že jsem občas svým kolegům říkala: „My chartisti se možná jednou dostaneme do čítanek, ale sami se toho nedožijeme.“
Teď už v čítankách jste, učí se o vás děti i v Japonsku. Legendární Marta Kubišová - hrdinka protikomunistického odboje... Byla jste hrdinka
Myslím, že ne. A už vůbec nejsem žádná politická vůdkyně, já jenom vždycky ochotně zaštítila cizí nápady svým jménem. Ale že bych něco sama vymýšlela? To ani náhodou. Nedovedu holt vymýšlet strategii ani slogany.
Zkuste říct bez přemýšlení - koho jste považovala za hrdinu?
Určitě profesora Patočku, ale bylo jich hodně.
Okamžitě jste vyhrkla jméno Jana Patočky. Proč vás napadl jako první
Už to byl starý člověk, který na takové šprýmy, jako jsou výslechy třikrát denně, neměl zdraví ani chuť. A přesto ty nepříjemnosti absolvoval rád, i když kvůli nevinné věci. Dovolil si poukázat na licoměrnost režimu, který sice tvrdil, že dodržuje lidská práva, ale přitom zavíral nevinné, až se z něj kouřilo.
Traduje se, že jste si od roku 1970 až do převratu nezazpívala. Jenže ona to není pravda, zpívala jste. Třeba hymnu na první povolené demonstraci v prosinci 1988...
Protože tehdy byl v Československu francouzský prezident Mitterrand, který tu akci na Škroupáku zaštítil svojí návštěvou. Přišel za mnou Václav Havel do kanceláře a řekl, že tam mám zpívat, a tak jsem se hned ptala: „Vašku, proč jste si vybrali ze všech stran sevřené náměstí, když se demonstrace stříkají vodními děly? Jestli mi někdo pokropí ten novej kožíšek, kterej mi dala maminka k Vánocům, tak budu naštvaná.“
A Havel?
Ten řekl: „Jestli se to stane, tak ti koupím novej...“ Ale máte pravdu, že v utajení jsem si občas zazpívala - třeba židovskou píseň ve filmu Fera Feniče nebo vokál v divadelních inscenacích Petra Lébla. Ale vůbec tam nebylo uvedeno moje jméno a jenom zasvěcenci se mohli dohadovat, jestli to náhodou nejsem já.
Zapněte teď všechny smysly - co se vám vybavuje, když si vzpomenete na revoluční listopadové dny?
Snad jenom obrovská zima. Na demonstrace jsem vždycky přiběhla rozhicovaná z práce, sundala si kazajku a vlítla na pódium ve svetru, ale po pár tónech mi došlo, jak mrzne. Pro zpěváka je důležitý dech a v mrazu se dýchá špatně, moc toho nenazpíváte... Vzpomínám, že třeba při demonstraci na Letné mě strčili do teplejší místnosti, kde se vyvářel čaj, já se tam orosila, a než jsem pak venku odzpívala hymnu, tak na mě zmrzlo všechno, včetně vlasů a řas. Připadala jsem si jako ledovec.
Nic jiného vám smysly nepřipomněly? Nějakou příjemnou vůni? Barvu?
Ne. Musím vám prozradit tajemství - já jsem vždycky už od října nakrknutá, protože tohle období, kdy začíná půlrok nesnesitelné zimy, nemám ráda. A tehdy mě štval listopad úplně stejně, jako mě bude štvát teď - všude jsou cítit chryzantémy, musí se na hřbitov, hrabete listí na chalupě, v zaměstnání začíná chaos... Na podzim bývám odjakživa otrávená.
Máte doma předmět, který by vám 17. listopad připomínal?
Kam já jsem ho jenom dala... Nevím. Ale měla jsem plakát s heslem Havel na Hrad. V prvních týdnech jsem ho pro jistotu opřela v ložnici o vitrínu, abych si ráno ověřila, že se mi to všechno jen nezdá.
Jak se vám tenkrát spalo?
Tak to vím přesně - na rozdíl ode dneška tvrdě. Demonstrace totiž jely jako na běžícím pásu, a já navíc musela ráno do práce, protože jsem tam měla na starosti i docházku. V 7:00 jsem dělala červenou čáru pod těma, kteří už dorazili do práce.
Vy jste si nevzala revoluční dovolenou?
Ne. Kolegové nabízeli: „Marto, my za tebe všechno uděláme, hlavně ať to vyhrajeme!“ Ale to jsem jim nemohla slíbit, a tak jsem do práce chodila.
Pracovala jste v podniku s nějakými komunisty?
Jistě, třeba můj šéf Olda byl komunista a zároveň rozkošnej člověk, který se ke mně vždycky choval výborně... Vzpomínám, že když jsem šla k nějakému výslechu, tak mi celá kancelář říkala: „Musíš nám pak vypravovat, co se tam dělo!“ A já se smála, že jim to na druhý den řeknu, ale pro jistotu jsem pak zašla za šéfem: „Oldo, kdybych náhodou nepřišla do práce, tak mě musíš začít hledat!“ Oni totiž nebyli všichni komunisti špatní. A v takových profesích, jako je stavebnictví, lidi uvažovali spíš prakticky než ideologicky.
Vzpomenete si, kdo vás pozval na demonstraci 17. listopadu?
Právě režisér Petr Lébl chtěl, abych tam zazpívala hymnu, což se ale nakonec nepovedlo.
Zase ten Lébl... Jak jste se vy dva seznámili?
Měl mě nějak rád. Moc se mu líbila píseň Lampa - však si taky přál, abych mu ji zazpívala na pohřbu. V listopadu se za mnou normálně stavil v práci, abych přišla na studentskou demonstraci.
Marta KubišováČeská zpěvačka, trojnásobná vítězka čtenářské ankety časopisu Mladý svět a Zlatý slavík a signatářka Charty 77 se narodila 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích. V roce 2017 dostala slavíka za osobnost jako poctu při ukončení její kariéry. |
Koukám, že do kanceláří podniku Výstavba sídlišť chodily zajímavé návštěvy.
To jo. Když třeba Václavu Havlovi strčili sirky do zámku od auta, tak mu to kluci od nás z autodopravy spravili a on si mezitím dal se mnou kafíčko.
Právě Havel vás pak 21. listopadu vyzval, abyste na balkoně budovy Melantrichu zazpívala Modlitbu pro Martu?
Poslal Ondřeje Vetchého, který mi měl dělat něco jako ochranku. Prorazit mi cestu z práce na Václavák.
Co vás napadá, když slyšíte záznam svého tehdejšího zpěvu?
Mám úplně stejně špatný pocit, jako jsem měla tenkrát. Prvně v životě jsem zpívala a cappella, od hotelu Šroubek se to odráželo a já si říkala, hergot, čeho se držet, ozvěny, anebo toho, co slyším v hlavě? Odzpívala jsem pár veršů a pak jsem se složila.
Myslíte, že jste tehdy Modlitbu zazpívala špatně?
Na ty hrozné podmínky to ještě šlo, intonovala jsem. Jenomže v písni je i mollová část, které jsem se hrozila; říkala jsem si, že ji v mém tehdejším podání lidi neskousnou.
Kde přesně je ten mollový moment?
Počkejte... (K úžasu okolních stolů začíná v restauraci zpívat) Z oblohy mrak zvolna odplouvá a každý sklízí setbu svou, modlitba má, ta ať promlouvá... Tak tady to je! Za tímhle slovem přichází moll, kterého jsem se bála, a radši jsem skončila dřív, abych se té pasáži ani nepřiblížila.
Kdy jste z revoluce vystřízlivěla?
Maminka celou dobu říkala, že revoluce bývá nádherná v červáncích, ale pak přijdou všední dny, které už tak krásné nejsou... A ty všední dny přišly brzy - najednou jsem zjistila, že mám se Supraphonem podepsanou smlouvu na vydání desky Songy a balady, a tak jsem si vzala dvouletou neplacenou dovolenou a pustila se do rozkrývání českého showbyznysu.
Tápala jste v něm?
Vlastně jo. Prvních sedm porevolučních let to byla divočina. Až pak mi přišla nabídka od Milana Heina, ať si udělám recitál v Divadle Ungelt, a tam jsem konečně našla svoji klidnou zátoku, kde jsem zůstala dodnes.
Album Songy a balady vyšlo po převratu v neuvěřitelném, půlmilionovém nákladu. Trochu se zdá, že jste nevyužila tuhle startovní pozici.
Nejste první, kdo to říká, ale já onu úžasnou pozici nějak nepostřehla. Nebo jsem nevěděla, kde mám začít. Anebo nemám pro pop-music nejvhodnější povahu.
Na to jste přišla jak?
Nikdy to pro mě nebylo nejdůležitější. Když se mě za normalizace někdo zeptal, jestli se mi po zpívání nestýská, tak jsem popravdě odpovídala, že vůbec. Pop, to je sport pro lidi do třiceti let, říkala jsem, kteří mají o všechno postaráno a je jim jedno, že se vrátí ze zájezdu ve dvě nebo ve čtyři ráno... Mně už po revoluci táhlo na padesát, doma jsem měla desetiletou dceru a zvířata. Takže to nějak nebylo ono. O Káťu se staraly placené chůvy, ale bydlely jsme v jedna plus jedna a já s chůvou nemohla spát v jedné posteli, takže jsem v noci přijela z koncertu a nejdřív ji musela odvézt domů, na druhý konec Prahy... Revoluce byla krásná, ale mně přinesla taky nervy a spoustu nových starostí.
Když se vaše desky prodávaly po statisících, zbohatla jste?
Nijak výrazně. Dali mi všechny ty peníze dohromady, asi 550 tisíc, ale z toho byly daně jako hrom, a já tou dobou neměla auto, pořádnou pračku ani věž - to všechno jsem si musela pořídit. A navíc mě sice revoluce zastihla ve stejném domě, kde bydlím dnes, ale v malém přízemním bytečku, a já musela zaplatit odstupné, abych se dostala do většího bytu v prvním patře... Takže to vypadalo, že jsem dostala horentní částku, ale opravdu to tak spíš jenom vypadalo.
Které osobnosti listopadového převratu vás později zklamaly?
Zklamal mě spíš celý ten vývoj. Dokud byl prezidentem Václav Havel, tak jsem ještě byla spokojená - pořád jsem si říkala, zaplaťpánbůh, že máme v čele státu filozofa, který je proti násilí a všechno chce řešit debatou, lidským tónem. Spousta lidí byla zpočátku pro lynč komunistů a já měla radost, že se Vašek postavil proti, protože i mně by to bylo odporný - než abych k nějakému lynčování zpívala, ať mír dál zůstává, to bych z toho balkonu na Václaváku spíš skočila.
Co se změnilo, když Havel odešel do důchodu?
Najednou jsem měla pocit, že se vývoj začíná ubírat špatným směrem... Já si například nikdy nemyslela, že se u nás bude tolik bazírovat na stranickosti, protože naše generace už byla ze socialismu stranickosti přejedená. Takže když dnes vidím zapálené straníky a jejich předvolební půtky, nějak se mi to nezdá.
Máte politika, kterému věříte?
Opravdu se mi líbí premiér Fischer - právě proto, že pracuje dobře, ale nadstranicky, nenechá se zviklat zleva ani zprava. A navíc jsem od něj dostala obrovskou kytici, když nedávno přišel s paní do divadla na benefiční koncert.
Vídáte se s Václavem Havlem, kmotrem vaší dcery?
Ten mě taky nezklamal. A ano - pořád mě někam tahá. Tuhle jsme šly s Káťou na zahájení Fóra 2000. Řekla jsem: Jdeme, kmotříček tě chce vidět.
No dobře, ale to je dost oficiální akce.
My se vídáme i neoficiálně. Seděli jsme třeba u Havlů na zahradě v Dělostřelecké ulici a můj kamarád Milan Hein z toho měl zajímavý dojem: „Když si vy dva povídáte, tak spolu kňučíte, co všechno vás bolí, ale jen do toho vstoupí Dáša, tak se hned Václav napřímí a debata o bolestech a nemocích končí...“ Asi to je pravda. Ale my dva s Václavem si nemusíme na nic hrát - on je ještě o šest let starší než já.
Na kterého kolegu jste se mohla spolehnout v každé životní etapě?
Na Vaška Neckáře. Ten se i za normalizace snažil, pořád mě chtěl dostat zpátky na jeviště. A já mu říkala: „Buď rád, že seš rád. Věř tomu, že až se někde objevím, zakážou i tobě všecko...“ A potom taky na Karla Gotta - od očitých svědků vím, že když se před revolucí setkal s papaláši, tak jim říkal: „Prosim vás, co je s tou Kubiškou, proč už ji nenecháte?“ Ale ani Kája tehdy nedostal uspokojivou odpověď.
Přejděme na tenký led - co Helena Vondráčková?
Ta se hodně zdržovala v NDR, ale i s ní jsem se roku 1988 setkala, protože její zahrada v Řitce sousedí se zahradou mého bývalého šéfa, toho Oldy. A ten to nějak vyjednal.
To jste si s bývalou nejbližší kolegyní povídaly přes plot?
Byla jsem vpuštěna dovnitř. Přinejmenším na své zahrádce v Řitce se Helena setkání rozhodně nebála.
Dnes po vás chtějí Helena Vondráčková s manželem skoro jeden a půl milionu korun. Prý jste jim ústně slíbila, že pojedete se skupinou Golden Kids koncertní turné, ale nakonec jste couvla.
Nezlobte se, ale k tomu vám neřeknu skoro nic. Kdybych mluvila, mohla by na mě buď Helena, nebo spíš její manžel podávat další žaloby. Takže si musím počkat do konce listopadu, kdy máme příští stání. Soudce snad nějak rozhodne a já pak uvidím, co dál.
Jenom mi naznačte - rozumíte té situaci? Já ji totiž nechápu... Proč skončí nedorozumění dvou kamarádek u soudu?
Taky si občas říkám, že snad žiju v blázinci, ale musela jsem vzít na vědomí, že v demokracii může jediný člověk rozdávat žaloby na všechny strany a soudy se tím musí zabývat.
Bojíte se, že nakonec budete platit?
Nevím, snad jsem žádnou chybu neudělala. Ale kdyby soud rozhodl jinak, bylo by to pro mě takřka likvidační.
Jste naštvaná?
Zlobím se, že k takové situaci vůbec došlo. Že to Helena s manželem včas nestopli.
Může se stát, že se s Helenou Vondráčkovou začnete ještě někdy normálně bavit?
Tak to, bohužel, nevím. Teď se zdá, že to už nepůjde. My dva s Vaškem Neckářem, který s námi zpíval v Golden Kids a dneska stojí při mně, přece nemůžeme přijít a říct: „Heleno, rozveď se, anebo aspoň nějak obejdi svého manžela...“ To nejde.
Co myslíte, že se vám v posledních dvaceti letech nejvíc povedlo?
Trochu jsem pomohla zvířecí říši... Vznikly útulky a snad se změnilo i mínění o těch nejopovrhovanějších; zatoulaných a vyhozených zvířatech. Přeci jenom pro ně vznikl nějaký řád.
Udělala jste větší chybu?
Sama si to neuvědomuju, ale třeba by mi někdo řekl, že jsem někde taktickou chybu udělala.
Když to vezmeme povrchně, tak pořád bydlíte v paneláku - na rozdíl od spousty kolegů jste si nevydělala na barák.
To mě nemrzí. Jsem ráda, že mám auto a že snad příští rok konečně půjdeme s bytem do privatizace, takže tu po mně něco zůstane. Když odkážete dítěti auto, je to jen kus plechu, ale takhle bude mít dcera aspoň byt.
Nechystejte se do hrobu!
To se nechystám, ale nechystám se ani na to, že budu ještě dlouho strašit na jevišti.
A já si zrovna říkal, v jaké jste kondici...
To jsem - přesně ty dvě hodiny na jevišti. Před nimi fňukám a po nich taky.
