S příjezdem do tábora Chrudimka, který se nachází v lese u Trhové Kamenice, se vracíme v čase o téměř čtyři desítky let zpět, konkrétně do roku 1982. Míjíme chatky, mezi kterými vlají sovětské vlajky, vidíme plakáty oslavující Sovětský svaz i portrét československého prezidenta Gustáva Husáka. Parkujeme vedle klubovny, na které visí nápis „Se Sovětským svazem na věčné časy“.
Na kurz přijíždíme dopoledne, kdy je na programu celoškolská slavnostní schůze Socialistického svazu mládeže, organizace, která za socialismu sdružovala mladé lidi a vychovávala je v duchu marxismu-leninismu. Uvnitř klubovny už sedí studenti na židlích vedle sebe, na krku mají červené šátky, na sobě červené trenky a bílá tílka nebo světlé košile, na nohou podkolenky.
„Čest práci soudružky a soudruzi, jsem rád, v jak hojném počtu jsme se zde dnes setkali,“ promlouvá k sálu jeden z pedagogů.
Nikdo ze 140 studentů třetího ročníku gymnázia, kteří se kurzu účastní, se nesměje, jak by se dalo očekávat. Možná také proto, že už si za těch pár dní zvykli. Jak se později dozvídám, oslovení „Čest práci, soudruhu“ je v kempu běžné, zdraví se tak děti se svými kantory i mezi sebou. Děti také nesmí mít oblečení, které by připomínalo moderní dobu, ani mobily nebo laptopy, aby vše bylo co nejvíc autentické.
Na schůzi se zpívají socialistické písně, vyznamenávají se nejlepší svazáci, oceňují se nejhezčí chatky, tedy takové, které svojí výzdobou nejvíc oslavují Sovětský svaz. Také se čtou závazky mládeže, kdy zástupci jednotlivých tříd před všemi odříkají závazky, které si jejich třída dala vůči Sovětskému svazu.
„Naše třída se soustředí na vztah se Sovětským svazem, protože to je nejlepší, co tady máme, a proto chceme vyzdobit chatky, aby odpovídaly tomu, co si Sovětský svaz zaslouží. Na příštím nástupu zazpíváme internacionálu, která oslavuje Sovětský svaz,“ říká jeden ze studentů.
„Je to hrozná ‚vymejvárna’ mozku. Když jsme měli o něčem hlasovat, ani jsme se nad tím nezamysleli, prostě jsme pro to zvedli ruku. Líbilo se mi to, rozhodně to bylo dost autentické,“ komentuje později schůzi jeden ze studentů Michael Šeda.
Nebyl čas, dějepis proto přesunuli ven
Kurz vznikl na královéhradeckém Gymnáziu J. K. Tyla před třinácti lety. Tehdejší dějepisář Pavel Mervart, který už na škole sice neučí, ale pořád kurz organizuje, přemýšlel spolu s kolegy, jak žáky učit soudobé dějiny.
„Na klasickou výuku problematiky socialismu se při běžné výuce nedostává příliš času, proto jsme přemýšleli, jak jinak děti seznámit s každodenním životem sedmdesátých, osmdesátých let, aby věděly, s čím se jejich rodiče museli každý den potýkat, že záleželo na jejich angažovanosti ve straně nebo povolání, že například o přijetí na školu nerozhodoval pouze výsledek testu, ale i z jaké rodiny uchazeč pochází,“ vysvětluje Mervart.
Příliš pravěku, málo novodobých dějin. Výuka dějepisu ve školách zamrzla |
Na kurzu se simulovaly nejrůznější reálné situace, jako problematika vycestování do zahraničí, přijímací řízení, prvomájový průvod, dětem se také vysílaly dobové dokumenty. Studenti si před příjezdem na kurz vylosovali, jaké povolání mají jejich rodiče a jestli jsou ve straně. Pokud jsou členy KSČ, dostaly za to děti pět bodů, které je zvýhodnily u přijímacího testu na vysokou školu. Za rodiče, kteří byli vyloučeni ze strany, dostaly naopak minus deset bodů.
„Vylosoval jsem si matku uklízečku a otce učitele, kteří nebyli ve straně. Chování bylo k tomu adekvátní, měl jsem nižší hodnocení u přijímaček,“ uvedl student Arťom Chrlenko.
„Nečekal jsem, že byl režim až tak přísný, že se na některých věcech tolik bazírovalo, že buzerace byla až tak velká. Překvapila mě úroveň osobních detailů, které se sbíraly o člověku, že se v přihlášce na vysokou zacházelo do takových detailů, jako kdo a kdy byl na vojně a podobně,“ sdělil jiný student, Michal Slach.
Do Vídně se dostala jen pětina studentů
Učitelé studentům ukázali také to, jak složité bylo kamkoliv vycestovat. „Děti si mohly zvolit, jestli pojedou do Německa na Rujánu nebo do Vídně. Kromě přihlášky na zájezd dostaly žádost o přidělení devizových prostředků a musely shánět různá doporučení, aby je dostaly,“ uvedl Mervart.
Na zájezd do Vídně byla nakonec vybrána jen pětina studentů, kdy opět záleželo na tom, z jaké jsou rodiny a jakým způsobem se angažují v KSČ.
Kromě toho učitelé simulovali přejezd přes hranice. „Na přechodu přes hranice proběhla podrobná kontrola, šacování, buzerace ze strany pohraničníků, dlouhé čekání, papírování,“ popsal Slach.
Coca-colu jedině za bony
Děti si vyzkoušely také nakupování za socialismu. Všichni mohli sice nakupovat v Jednotě za české koruny, jenže v nabídce byl jen omezený sortiment. Oproti tomu lepší věci byly k dostání stejně jako za socialismu v Tuzexu, obchodě s dovezeným zbožím, kde se prodávala Coca-cola nebo kvalitní čokoláda. Zde ale mohly nakupovat jen děti, které si vylosovaly, že jejich rodiče pracují v zahraničí, tudíž měly nárok na bonové poukázky.
Studenti se shodli na tom, že byl pro ně kurz poučný a že by v době, ve které vyrůstali jejich rodiče, žít nechtěli.
„Můžu být šťastná za to, v jaké době žiji. Překvapilo mě, že nebyla žádná svoboda, všechno se dělalo v kolektivu, úplně zanikl individualismus,“ sdělila studentka Viktorie Petrová.
„Pochopil jsem, že každý musel jít s davem, nemohl vybočovat, protože by byl vyřazen z režimu a tím pádem zavržen. Tato doba je mnohem lepší, nemusíme se stydět za svoje názory ani je nějak potlačovat,“ říká Chrlenko.
Kurz Gymnázia J. K. Tyla je výjimečný. Podle České školní inspekce totiž stále převažuje výuka dějepisu klasickou formou, tedy tak, že má učitel výklad před tabulí. Jenže odborníci se shodují na tom, že se děti učí nejvíc právě díky podobným inovativním metodám. Kurz proto může být pro ostatní školy inspirací.
