Jak učit moderní dějiny? Na rozdíl od dnešních učitelů v tom měli jejich kolegové před rokem 1989 jasno. Nebo spíš – neměli moc na výběr. Při hodinách dějepisu v deváté třídě všechny děti ve všech devátých třídách otevřely stejnou učebnici na stejné stránce. „Čtvrt roku se bral jeden sjezd komunistické strany za druhým,“ vzpomíná dnes už penzionovaná učitelka.
Socialistický režim si už od 50. let dával velký pozor, aby měl školství důsledně pod kontrolou. Nešlo jen o to, komu dovolil stát se učitelem. Odchylky se netolerovaly a pravidla, která se musela dodržovat, řídila život žáků i učitelů někdy až do kuriózních detailů.
Pravidla na všechno
Předepsáno například bylo, co má viset na nástěnce nebo jak mají vypadat zápisy ve školním sešitě. Celé třídy se povinně účastnily prvomájového průvodu. „Řešilo se, když žák nepřišel a neměl to omluvené od doktora, pamatuji si, že jsme zvali rodiče do školy,“ vzpomíná bývalá učitelka Jiřina Blahníková.
Předepsáno bylo dokonce i to, jakým směrem se mají proškrtávat okénka v třídní knize.
„Za to všechno byl učitel samozřejmě hodnocený, psalo se to do posudků,“ vzpomíná učitelka.
„Tenkrát jsem si ani tolik neuvědomovala, jak to všechno bylo kontrolované, patřilo to prostě k životu, ale když se podívám nazpátek, svobodu jsme ve škole neměli v podstatě žádnou. A nešlo jen o vyučování,“ uvažuje Blahníková.
Nějaké výhody to podle ní přece jen mělo. Tak například bylo jednodušší udržovat mezi dětmi kázeň. Nejen při vyučování nebo o přestávkách. „Například se po dětech běžně vyžadovalo, aby měly pořádek na lavici a pod lavicí. Na to se dnes tak nedbá,“ dodává Blahníková.
Výuka se do písmene držela osnov, které učitelům předepisovaly hodinu za hodinou, jakou látku mají s dětmi probrat. Používaly k tomu stejné učebnice, schválené stranou. Že se od osnov a učebnic neodchýlí, kontrolovala i školní inspekce.
S rudým šátkem na krku
Například učebnice ruštiny, která byla povinná od 5. třídy základní školy, jako by se nemohly rozhodnout, jestli se z nich děti mají učit mluvit cizím jazykem, nebo se seznamovat se sovětskými reáliemi a s příběhy ukazujícími velikost Sovětského svazu.
„Rusky jsem se učila sedm let, do třetího ročníku na gymnáziu. Když jsem v roce 1990 šla k maturitě, už sice ruština povinná nebyla, ale jiný cizí jazyk jsem neuměla. Neuměla jsem ani rusky, byla jsem schopná odzpívat několik lidových a budovatelských písní, ale to byla tak asi všechno,“ vzpomíná na svoje školní léta Katka Richtaříková.
Věci, které jsou dnes ve školách úplně jinak
|
Tak jako naprostá většina jejích spolužáků byla pionýrkou, během svátků s kamarádkami chodily držet čestnou stráž k místnímu pomníku padlých rudoarmějců.
„Byly to dvouhodinové služby, měli jsme při nich stát v pozoru, samozřejmě ve slavnostním modrém kroji a s rudým šátkem na krku,“ vzpomíná.
Věra nebyla ani v Pionýru a později ani v SSM (Socialistický svaz mládeže sdružoval mladé lidi ve věku od 15 do 35 let, byl považován za „přípravku“ pro členství v komunistické straně. – pozn. red.) „Chodili za mnou ve třídě, i za rodiči kvůli tomu byli, že mám vstoupit. A ne jednou,“ vypráví s tím, že to byl problém i pro její učitele a vedení organizace SSM, která na škole působila. „Skončilo to nakonec tak, že mi přinesli průkaz SSM s tím, že je můj. Ptala jsem se, jak je to možné, když jsem si nedala přihlášku a ani jsem nezaplatila členské příspěvky. Byl to nejspíš problém i pro ně, že jsem k nim nevstoupila,“ říká Věra.
To už bylo těsně před rokem 1989 a pro Věru rozhodnutí nevstoupit do SSM žádné důsledky nemělo. Jenže mohlo.
„Když děti odcházely na střední, psali jsme na ně posudky. Psaly se do nich běžné věci, prospěch nebo studijní předpoklady, ale také jestli byl v Pionýru nebo z jaké je rodiny,“ říká Blahníková. Špatný pocit z některých posudků na její žáky jí zůstal v paměti dodnes.
