SPECIÁL: Příběhy železné opony
Když po únorovém převratu komunisté uzavřeli hranice, bylo třeba hledat spojení mezi lidmi na Západě a těmi "uvnitř". Neprostupná železná opona ještě nestála a tak se nabízela nejjednodušší přes takzvanou zelenou hranici. Vydávali se na ni agenti-chodci.
Jedním z nich byl i Otakar Rambousek. Pocházel z pražské rodiny a jeho otec byl instalatér, živnostník, ale také náčelník Sokola a legionář. Instalatérem se vyučil i jeho syn. Když nacisté obsadili Československo, odvlekli schopné lidi na práci do říše. Mezi nimi i Rambouska. Domů se vrátil ze zdravotních důvodů v roce 1944.
Boj o rozhlas vyhráli
Na jaře 1945 se dvaadvacetiletý Rambousek přidal k ilegální odbojové skupině František. Jejich první akcí bylo sypání ocelových ježků na silnice u Prahy. To bylo 4. května 1945. "Hned druhý den vypuklo povstání. Volali a šli jsme na rozhlas. Mám pocit, že jsme na fotkách, jak lezeme na střechu budovy rozhlasu na Vinohradské," vzpomíná Rambousek.
"Bylo nás víc, naše skupina František i jiní. Vzali auto a jeli do Bartolomějské pro zbraně. Vrátili se za půl hodiny, dovezli 33 pušek, dva automaty, dvě plechové bedny granátů. Někdo dostal pušku, někdo ne. Ale já tam zůstal bez ničeho. Mezitím vypukla střelba a šlo se do baráku. Pak ten, který vypadal, že je nejvíc ostřílený, říká: ´Mám doma dva parchanty a jestli se něco stane, dostanu hovno.´ Tak to zbylo na nás. Já jsem s puškou lezl na střechu. Němci byli někde uprostřed, my jsme byli nahoře a dole byl kapitán s českými policajty. V půl páté odpoledne bylo hotovo, ti esesáci byli pryč a rozhlas byl osvobozen."
Po Únoru přišly vyhazovy
Po osvobození se roztáčí kolotoč událostí. Bojuje se o další osud republiky. Tam, kde se něco významného dělo, byl i zpravodajský filmový štáb. Jeho členem byl osvětlovač Otakar Rambousek. Jenže pro člena národně socialistické strany Otakara Rambouska všechno ukončil "Únor".
"Hned 25. února 1948 mi volal šéf, že jsem pro ztrátu důvěry okamžitě propuštěn. Ze zpravodajství nás vyhodili deset. Byl jsem bez práce. Zajímavé bylo, že tehdy vyhodili tolik lidí, že to ochromilo továrny a provoz. Komunisté tedy nařídili revizi čistek. Tak se stalo, že z těch deseti vzali dva zpět. Asistenta kamery a mne. Já byl ženatý, měl jsem 1,5 roku starého kluka. Ale přesto jsem se rozhodl odejít. Vypadalo to, že za pár měsíců bude třetí světová válka. Očekával jsem, že přijde třetí odboj a já nevím, proč bych u toho měl chybět," vypráví Rambousek.
Z uprchlíka agentem
25. června 1948 přechází Rambousek ještě se třemi studenty hranici do Německa mezi Tlumačovem a Mrákovem. Cestu jim ukáže převaděč. Skončili v "Goetheschulle" v Řezna, kde byli soustředěni čeští uprchlíci.
"Agentem chodcem se člověk nestane tak, že by se někde přihlásil. Oslovili mne jako uprchlíka v lágru, přišel velitel lágrové policie a já se s ním začal bavit. Říká: pojď k nám. Nenamítal jsem a on řekl, že se zeptá. Za hodinu přišel a říká, že jsem přijat," říká dnes Rambousek.
Agent Rambousek poprvé přešel hranici do Československa v dubnu 1949 na trase Waldsassen - Cheb. Byla to rychlá, ale ne úplně bezpečná cesta. "Po přechodu hranice jsem šel na první ranní vlak a jel až do Prahy. Měl jsem tu síť lidí, musel jsem někde spát. Rodinu jsem viděl jen jednou v lese za Prahou."
Rambousek zjistil, že montgomerák byl tehdy obvyklým oblečením tajných. Tak ho nosil. A na klopu si dával ještě odznak KSČ. V batohu měl balík amerických cigaret a dva páry nylonek na podplácení. A v kapse falešný průkaz na jméno František Damica.
Na agenta nalíčili past
"Ta poslední cesta se odehrála v říjnu 1949. Ona to měla být skutečně už poslední cesta. Byl už mezitím vypracován systém, jak posílat zprávy tajnou vlakovou poštou pomocí krabiček, které se magneticky přichytily na vagony. Aniž by tedy agenti museli nasazovat život. Takže jsem se vracel z Prahy a spal jsem u jistého Steinera v Černošíně. Netušil jsem, že se zřejmě jedná o zrádce, který musel pracovat na dvě strany. Takže zatýkací komando šlo najisto. Byla to pořádná přesila," vypráví bývalý agent.
"Zjistil jsem později, že dům byl obklíčen ze všech stran. Báli se, abych nestřílel, jenže já měl zbraň v kabátě na kanapi a už jsem se pro ni nestačil natáhnout. Pak mi u výslechu, který trval čtyřiapadesát hodin, říkali: ´Měl jsi, Oťasi, jedinou kliku, žes na nás nevystřelil. To bys měl provaz jistej.´
Rambousek byl tvrdě vyslýchán, putoval do vězení. Dostal doživotí, zachránilo ho, že nestřílel a že bojoval v pražském povstání proti nacistům. A také dělnický původ. Odseděl si patnáct let, z toho deset v Leopoldově. Když vyšel z vězení, psal se rok 1964.
Po druhém útěku skončil v USA
Když za čtyři roky začalo pražské jaro, nechtěl s ostatními reformovat komunismus. Věděl, že to nejde. Stal se předsedou dokumentační komise sdružení K-231 a shromažďoval dokumenty a svědectví o poměrech v komunistických vězeních.
Po srpnové okupaci dva kufry dokumentů jeho přátelé ukryli, zakopali, jenže prý později podlehly zkáze. On sám utíkal na Západ. Znovu. "Měli jsme v papírech napsáno, že cestujeme do bulharské Sofie. Ale dojeli jsme do Jugoslávie, do Mariboru a chtěli do Rakouska. Ale odtud nás vrátili. Tak jsme přešli hranice do Itálie nedaleko slovinské Gorice. Tam to bylo bez problémů."
Vnuk zahynul ve WTC
Rambousek se ohlásil u amerického vojenského atašé v Římě. Použil své staré krycí jméno František Damica. Za pár týdnů se už mohl přestěhovat do USA. Americký kongres totiž přijal tajný dodatek k imigračnímu zákonu, který říkal, že každý rok má na přistěhovalecké vízum nárok tři sta lidí, kteří nasazovali svůj život ve prospěch USA. Amerika se mu tedy odvděčila.
Ale Americe také zaplatil. Když 11. září 2001 zaútočili teroristé na New York, ve věžích WTC zahynul jeho sedmadvacetiletý vnuk Lukáš.
"Ano, takhle jsme zaplatili za život v Americe. Ale Amerika není důležitá. Nejvíc si cením toho, že jsem neuhnul. Myslím, že vždycky jsem měl dar rozeznat, co je dobré a špatné. Bohužel někdy to nebylo v můj prospěch. Je to ten masarykovský pocit, že jste stál na straně dobra, který činí člověka šťastným," končí své vyprávění Otakar Rambousek.
