Mnohá z těch jmen se stala symbolem „divokých devadesátek“. Ivan Jonák, který se projížděl po Václavském náměstí v kabrioletu s nahými striptérkami a v dubnu 1994 nechal zastřelit svou manželku Ludviku. Ivan Roubal žijící na jihočeské usedlosti Pohádka, kde choval prasata, kterým servíroval těla svých obětí.
Nebo Karel Kopáč, Ludvík Černý či Vladimír Kuna – orličtí vrahové, z nichž poslední jmenovaný dokonce plánoval vybudovat „automatickou linku“ na likvidaci zavražděných lidí.
Řadu porevolučních gaunerů, s nimiž se reportér Josef Klíma setkal, hovořil i točil, a také některé velké kauzy, například LTO (lehké topné oleje), připomíná nyní jeho kniha „Zločin, jak ho pamatuju.“
„Zpovídal jsem lidi i z té druhé strany – vyšetřovatele, státní zástupce, ministry – a najednou se mi to celé hezky rozklenulo. Jsou to dějiny našeho státu od roku 1989 viděné prostřednictvím zločinu, což u nás zatím nikdo nenapsal,“ řekl iDNES.tv Klíma.
VIDEO: Orličtí vrazi zabili v letech 1991 až 1993 pět lidí, oběti cpali do sudů:
„Tenkrát to bylo divoké, neorganizované, takový „Divoký západ“. Pak přišlo klientelisticko-korupční období, začalo se uplácet na ministerstvech a šlo to do politiky, a dnes je období oligarchické,“ odpovídá publicista na otázku, jak se podle něj měnil tuzemský zločin od počátku 90. let.
V knize se věnuje také uprchlému podvodníkovi Viktoru Koženému, který obral o peníze statisíce Čechů, „celebritě“ mezi zločinci Jiřímu Kajínkovi, vzpomíná na krutý Berdychův gang nebo zastřeleného mafiána Františka Mrázka.
V roce 1993 založili František Mrázek (vlevo) a Miroslav Provod (uprostřed) Nadaci Interpo. Karel Gott souhlasil, že bude dělat nadaci prezidenta.
„S tím jsem se setkal, když tenkrát zakládal s Karlem Gottem (a Miroslavem Provodem – pozn. red.) nadaci na podporu rodin policistů, kteří zemřeli v boji se zločinem. Což mi už tenkrát připadalo srandovní a také to vzbudilo patřičný ohlas. Karel Gott z toho nakonec vycouval, Provod si šel sednout a jak skončil Mrázek, to víme. Ty jeho deníky by asi dnes ještě byly zajímavé, ale už by nebyly tak výbušné, protože půlka těch lidí je mrtvá a druhá půlka ztratila moc,“ myslí si Klíma.
Radovan Krejčíř přichází k soudu v jihoafrické Pretorii. (13. 2. 2012)
Největším grázlem z těch, kterým se kniha věnuje, je podle něj Radovan Krejčíř. „Všichni, i ti mafiáni, se kterými jsem mluvil v podsvětí, nikdo si nepřeje, aby ho sem (z Jihoafrické republiky – pozn. red.) vrátili, protože se ho bojí. Tvrdili, že s těmi ostatními se dalo dohodnout, kdežto Krejčíř měl rád násilí. Ti ostatní přistupovali k násilí, když už to nešlo jinak, ale on ho měl rád,“ vysvětluje novinář.
V knize to dokládá vzpomínkami Krejčířova bodyguarda Miloše. „Šli jsme třeba do pákistánský čtvrti pro nějaký prachy, který nám Pákistánci sebrali,“ vyprávěl mi Miloš. „Všichni jsme byli podělaný strachy, báli jsme se, aby nedošlo na střílení. V rozhodujícím momentu ale začal střílet sám Radovan. Bez ohledu na to, v jaký jsou přesile a že tam odtud možná ani neodejdem. Dodnes si to pamatuju: Radek jen v květovanejch kraťasech a tričku, na nohách vietnamky, si to hasí s pistolí pákistánskou čtvrtí, celej nažhavenej. Doslova z něj stříkal adrenalin.“
VIDEO: Krejčíř utekl české policii v červnu 2005. Stihl se přitom i přezout a vzít si klíče (reportáž je z února 2016):
Klíma v knize nezapomíná ani na chvíle, kdy mu bylo při reportérské práci úzko, třeba když šel sám do hospody mezi fotbalové rowdies Baníku Ostrava.
Josef Klíma- narodil se v březnu 1951 - český novinář, spisovatel a televizní reportér - spoluzakládal týdeník Reflex a investigativní tv pořad Na vlastní oči (1994-2009) - v roce 2006 získal Novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky - napsal několik knih i scénářů, například k filmu Nahota na prodej  Josef Klíma v diskusním pořadu iDNES.cz Rozstřel |
A zmiňuje také incident z roku 2008, kdy skupina neonacistů napadla na Palmovce asi padesátiletého muže, který mu byl podobný. Až když tohoto člověka srazili na zem a prohlédli si jeho tvář zblízka, zjistili, že se spletli a že to není „ta svině z Novy“.
Přidává i historku z valdické věznice, kdy ho kaplan Aleš Jaluška nechal s odsouzenými vrahy na chvíli o samotě. Jen je požádal, aby pana redaktora nerozčtvrtili a nesežrali. „Já už jsem na znásilnění starej,“ zavtipkoval tehdy Klíma mezi nebezpečnými zločinci. „Tady ne,“ uzemnil ho vzápětí čísi temný hlas.
Podle Klímy dnes tuzemský autor na vydání knihy nic moc nevydělá. „Je to hobby. Podívejte se, kolik vychází titulů. Dopředu se na pulty dostanou většinou knihy zahraničních spisovatelů. Běžný autor tady nemá šanci, protože se jeho knížka krčí někde v rohu,“ dodává.
U stolku v pražském knihkupectví, kde svou publikaci podepisoval, se zastavovali nejen zájemci o autogram, ale i pamětníci. Svěřovali se mu třeba s tím, že stejně jako on kdysi mluvili s majitelem Discolandu Ivanem Jonákem.
