Vždyť úvodní označení v sobě obsahuje fakt, že Urban stihl publikovat i tituly slabší – a těm je cosi společné: autor příběh buď přímo zasadil do aktuální současnosti, anebo se jím chtěl k žité současnosti sice historizující či mytizující oklikou, nicméně rázně a pádně vyslovit.
Jenže současnost není tím, co Urbanovi jako předmět k přímému otisku nebo komentáři umělecky sedí. Jeho romantická nátura v konfrontaci s mnohovrstevnatým a také ovšem relativistickým a hédonickým dneškem ústí v gesta vyznívající plakátově a aktivisticky. Nemá povahu a trpělivost na zevrubnou analýzu doby postmoderní, byť Urbanovy romány bývají právě tímto přívlastkem nálepkovány. Ale za postmoderní jsou označovány proto, že v sobě spojují prvky kultury "nízké“ a "vysoké“, postupy dobrodružného čtiva a výsostně umělecké literatury.
Spisovatel jistého druhu
Miloš Urban je bytostný spisovatel, čímž zde míním to, že vše, co při četbě jeho knih promlouvá k nám současně a osobně, nevyplývá kupříkladu z toho, že by se v jeho vyprávění nacházela rovina esejistická nebo neskrývaně a drásavě autobiografická, i když se u něho nacházejí (včetně Lorda Morda) partie autobiografické – ovšem "jen" v tom smyslu, že vyslovují autorovy pocity, stavy a názory. Oním bytostným spisovatelstvím je u Urbana míněna schopnost vyslovovat se výhradně líčením (zhusta napínavého) děje a (sugestivními) popisy. Je-li Lord Mord "starým dobrým" Urbanem, je Urban - ve svých vrcholných dílech - "starým dobrým" spisovatelem, jenž reflektuje svět příběhem, nikoliv myšlenkovou analýzou a intelektuální modelovou konstrukcí.
o knize: Lord MordMiloš Urban: Lord Mord. Graficky upravil, ilustroval a sazbu provedl Ravel Růt. Argo, Praha 2008, 360 stran, doporučená cena 298 korun. Mimo běžné vydání vyšlo 33 nečíslovaných kusů doplněných originálním grafickým listem. |
Pochopitelně jsou to zde charakteristiky zobecňující a nutně zkratkovité: neznamená to snad, že by spisovatel neměl a nesměl myslet, nýbrž nám jde pouze a jen o zdůraznění toho spisovatelského typu, jímž Miloš Urban je. Typu, u něhož se myšlení prvořadě projevuje skrze příběh, přičemž v textu se mohou vyskytovat partie "bezúčelně" krásné, výsostně poetické. Lord Mord takové pasáže nabízí: například popisy šermířských zápasů, které podstupuje hlavní hrdina, se mohou jevit jako příliš profesní, nečitelné pro toho, kdo nemá přesnou představu, co jednotlivé šermířské termíny znamenají; jenže lze se poddat dynamicky vláčné rytmizaci oněch partií a rázem ten šermířský souboj proniká čtenářskou krustou.
My Prahu nedáme…
Vypravěčem Lorda Morda ustavil Miloš Urban třicetiletého šlechtice Arca, narozeného v roce 1867. Z rodičovské apanáže vede v Praze zahálčivý život. Souchotinami sužovaný Arco se pohybuje především v té části metropole, která byla v druhé polovině devadesátých let 19. století vystavena radikální asanaci, tedy na území tehdejšího židovského ghetta čili dnešního Josefova a části Starého Města (o asanaci základní fakta na http://cs.wikipedia.org/wiki/Pražská_asanace). Arcovým světem jsou sex, drogy a (místo ještě neexistujícího rokenrolu) vraždy – nikoliv že by šlechtic byl jejich pachatelem, nýbrž se mordy vyskytují v blízkostmi mu nebezpečné jak místně, tak souvislostmi.
miloš urban, lord mord a jakub SchikanederNa 144. straně románu Lord Mord využil Miloš Urban dojem ze Schikanederova obrazu Vražda v domě: Všichni se na ni dívali jako očarovaní, včetně malého děvčátka v modré blůze a s bílým šátkem na krku. Nějaký mladý muž s černým knírkem říkal ostatním, že před půlhodinou ještě žila, viděl ji přicházet. Jakási žena v bílé plachetce zalomila rukama, chtěla něco říct, ale nemohla." |
V ghettu úřaduje Kleinfleisch, Masíčko, strašidelný násilník, kterého Urban stvořil po způsobu londýnského Jacka Rozparovače. Děj vrcholí soubojem mezi Arcem a vyzyvatelem Meisterem, jenž je spřažen s kšefty, které s sebou asanace nese; ovšem souboj mezi dvěma muži končí krvavou lázní mezi skupinou lidí kolem Arca a okolo Meistera.
Dějové eskapády, jak naznačeno, napájejí dva základní zdroje: jedním je tradice krvavých románů, obecněji napínavého čtiva, druhým dobové politické a společenské reálie – sváry mezi českým, německy mluvícím a židovským živlem, ale zejména asanace, řízená pražským magistrátem. Je nahlížena Arcem, a zde můžeme bez velkého váhání napsat i Urbanem, jako čin násilnický, barbarský, protože plošný a necitlivý k jednotlivostem, byť se koná pod hlavičkou pokroku (hlavním argumentem radních byla zoufalá hygiena v ghettu).
Miloš Urban si pohrává s příjmeními nynějších pražských radních, parafrázuje projevy či výroky politiků a zastupitelů, které již můžeme znát z vlastní zkušenosti. Ale přiznávám, že nic z toho, co je Urbanem takto cíleno na dnešek, mě sice neuráží, ale ani příliš neoslovuje; beru to jako autorovu zavedenou metodu, jako hru, která k němu už patří. Hlavním hrdinou a tématem Lorda Morda je pro mě prostor a duch ghetta.
Musíme tam zas a znova
Jistě, jde o Urbanovu další variaci: v Sedmikostelí (1999) vykreslil Nové Město pražské, ve Stínu katedrály (2003) areál Pražského hradu, v nepražském Santiniho jazyku (2005) nakládal se stavbami tohoto architekta. Variací jsou ostatně též i ony mordy, vetknuté tentokrát již do titulu románu. Nicméně obraz ghetta v Urbanově podání zdá se mi být jedinečný. Podařilo se mu vytvořit dostředivý prostor, území, do něhož je čtenář vtahován stejně silně a neodbytně, jako je ghettem přitahován šlechtic Arco, muž odcházejících časů, hrdina bez budoucnosti. Miloš Urban přitom ghetto neidealizuje: je to území zakouřené, špinavé, potemnělé, přidušené, agresivní i bez těch ornamentálních vraždiček provedených monstrem jménem Masíčko.
O životním stylu a ruchu v Praze přelomu 19. a 20. století se pochopitelně můžeme dočíst v dostupné literatuře historické či v dobové tvorbě beletristické, ale Urban vystavěl území, v němž se – za prostředkovací "asistence" šlechtice Arca - pohybujeme tak, že životní styl a obtíže té doby a toho místa pociťujeme velmi naléhavě, uvědomujeme si pomalost a obtížnost tehdejší existence ve srovnání se servisem, jímž jsme obklopeni my dnes. Tento sociálně-psychologický vzkaz, autorem možná dokonce nezamýšlený, je daleko zajímavější a opravdovější než paralely vedené mezi pražským magistrátem před nějakými sto deseti roky a nyní.
Ještě trochu konkrétnosti, prosím
K již obligátním soudům vynášeným u příležitosti vydání "nového Urbana" patří chvála vizuálního pojetí jeho knihy v podání grafika Pavla Růta. Ne že by ta "mordýřská" podoba Urbanova třistašedesátistránkového vázaného špalíčku nebyla stylová, včetně řezu písma a kreseb na předsádce. Avšak Růtovy výtvarné kreace mi tentokráte přišly nedostačivé, pouze okrajově korespondující s tím, co považuji v tom románu za hlavní, totiž pražský místopis, jenž má přitom náboj "nadpražský", obecněji civilizační. Uvítal bych v téhle knize, zrovna třeba na předsádkách, dobové asanační fotografie a někde uvnitř svazku i skládanou mapu oněch ulic a náměstí, jimiž se vypravěč Lorda Morda pohyboval. Tato dějinná a místopisná konkrétnost by se s fabulací netloukla, naopak by byla jejím posilujícím doplňkem. Zažívám to u překladové literatury: když spatřím dobové snímky kupříkladu Lisabonu či Petrohradu, posiluje to můj dojem z četby třeba Pessoy či Dostojevského.
Račte si vybratV dosavadních recenzních Lorda Morda se vyskytují půvabné protichůdnosti a různosti. Zde některé z nich: Na nové Urbanově knize mne ovšem nejvíce baví, jak autor využívá archaických poloh českého jazyka. O sklonku devatenáctého století se tu totiž vypovídá stylem, jenž má k tomu dobovému psaní velmi blízko, a přece jím není. A oceňuji také obraznost Urbanova vyprávění, kterou patrně nejlépe přijme ten, kdo je schopen vnímat vizuální – bezmála filmový – rozměr jednotlivých popisů a slovních formulací. Snad jedinou výtkou, kterou lze Urbanově próze adresovat, je jistá jazyková nevyrovnanost, kdy v popisu scén a jednání postav spisovatel citlivě volí jazykové prostředky, ať už archaismy nebo argot, v dialozích však již tak důsledný není. V rozhovorech totiž zaznívá současná čeština, která narušuje předtím navozenou dobovou atmosféru. Připomínat znovu Urbanovo jazykové a stylistické umění zavání nošením dříví do lesa. Autor si osvojil neobyčejný vyjadřovací způsob spojující strohou expresivitu se zalíbením v archaizujících slovech, pod jeho perem však žijících zcela přirozeně. Volba muzeálního slovníku dodává kromě svérázné autenticity také velmi jemné předivo slovního humoru. Kniha má podtitul Pražský román a je situována na sklonek devatenáctého století. Šťastná volba. Pokud v předchozích dílech temného cyklu něco skřípalo, pak právě rozpor mezi autorovým jazykovým i emočním ubíháním do minulosti a reáliemi dneška. Rutina: to je dojem, který v souvislosti s Lordem Mordem vytane nejčastěji. Má svou pozitivní stránku - Urban se nepochybně "vypsal", román se čte hladce a vydržet se dají i popisné pasáže, v nichž se líčí výjevy, které autor okoukal na starých obrazech či ve filmových záznamech Prahy z konce devatenáctého století. Výrazně se zlepšuje v dialozích; špičkování hraběte Arca s milenkami, židovským přítelem Solim a především s bratrem Manim jsou nejlepší pasáže knihy. Také vraždění je o něco prozaičtější a uvěřitelnější. To vše může přispět k nadprůměrnému čtenářskému zájmu, ale nezakryje to, že Urbanově novince chybí jiskra a nadšení autorových prvních románů, jakkoli byly stylisticky i kompozičně nevyrovnané a oproti Lordu Mordu tak trochu neotesané. |
