Původní jméno Roberta Kinga Mertona - syna židovských uprchlíků z Ruska, narozeného 4. července 1910 - znělo Meyer Robert Schkolnick. Jako chlapec vylepšoval rodinný rozpočet předváděním kouzelnických triků svým vrstevníkům. I v chudinské čtvrti jižní Philadelphie měl blízko do škol, Carnegieho knihovny, na konzervatoř a do uměleckého muzea. Po bakalářském titulu na místní Temple University podnikal sociologické výzkumy a za drastické hospodářské krize jako milióny dalších nevěděl kudy kam. Naštěstí narazil na jinak obávaného, ale k němu dobře naloženého ruského sociologa (a bývalého vysokého činitele ruské Prozatímní vlády) Pitirima Sorokina - a ten jej pozval na Harvard.
Ve své disertační práci o vědě v 17. století v Anglii Merton zkoumal, co z její kultury a civilizace podnítilo zájem o vědy a technologie, který stál za technickými, hospodářskými i politickými úspěchy této země a brzy i anglosaských území v Americe. Jakoby souběžně se starším německým sociologem Maxem Weberem vyzvedává Merton puritánský étos soustavné a metodické práce a podporu racionálního myšlení i ze strany některých kazatelů. Všímá si, že většina vědců a inovátorů patřila k menším radikálně protestantským seskupením. Anglie jim poskytovala prostor a oni (a jimi obsazené vzdělávací systémy) stáli za vědeckým a posléze technickým rozvojem. Kdežto katolické ústavy kontinentu a do jisté míry i tradiční anglikánské univerzity v Oxfordu a Cambridgi se stále soustřeďovaly na klasická a teologická studia.
Rozhodující impulsy přišly, zmiňuje Merton, jednak díky pozdějšímu uskutečnění ideálu vědecké instituce od experimentátora Francise Bacona, jednak díky ustavení nové univerzity v Durhamu puritánem Cromwellem, ale také díky vytvoření několika vědeckých akademií – a ovšem i vlivu kontinentálních vzdělavatelů. Tedy hlavně českého exulanta Jana Amose Komenského z Jednoty bratrské a francouzského logika, humanisty Petra Ramuse (Pierre de la Ramée). Zatímco Komenskému se, jak známo, podařilo před pobělohorskými katany uprchnout a posléze zavítat i na anglickou půdu, Ramus zůstal ve vlasti, aby byl posléze s mnoha tisíci dalšími francouzskými protestanty za Bartolomějské noci roku 1572 usmrcen.
J.A. Komenský
Otevření možností
Po výzkumech na Harvardu Merton s vypětím našel učitelské místo na Tulane v New Orleans, ale po dvou letech zakotvil na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Mertonovi harvardští učitelé Sorokin a Parsons patřili mezi tvůrce velkých sociologických teorií. Ústředním problémem Parsonsova „funkcionalismu“ bylo i tváří v tvář expanzi komunismu zachování a stabilita sociálního systému. Vypracoval za tímto účelem několik schémat. Každá společnost, ať malá či velká, ke svému přežití musí splňovat čtyři funkční požadavky. Ty jsou: a) adaptovat se do prostředí a umět si opatřovat zdroje; b) jednotlivci i skupiny si musejí vytyčovat cíle a ty naplňovat; c) vztahy mezi jednotlivci dané skupiny se musí řídit dle jistých pravidel; d) jednotlivci i skupiny musejí být ochotni onu vnitřní strukturu i systém jako celek neustále udržovat, a to i kolektivními rituály.
Spojené státy, věřil Parsons v polovině minulého století, narušily tradice, vymezující každému předem určenou roli, do prozatím nejvyšší historické míry. Nadaným se zde již dlouho dostává oné kýžené svobody, příležitostí i prostoru a oni tuto důvěru společnosti splácejí poskytováním svých vynálezů, inovací, vědeckých objevů, uměleckých výtvorů. Adaptace byla umožněna vysokou produktivitou práce v důsledku technického rozvoje. Jednotlivec i kolektiv bývají v USA svého štěstí strůjcem, všichni občané se mohou na řízení země podílet a její společnost sice není prosta konfliktů, leč disponuje hodnotovým i právním rámcem, které je usměrňují.
Talcott Parsons (13. prosince 1902 – 8. května 1979), americký sociolog, čelní představitel strukturálního funkcionalismu.
Kde to vázne?
Jenže R. K. Merton se obával, že široké obecné teorie nedokážou zacílit na konkrétnější chyby systému, a přitom i ty mohou podvrátit celek. Varoval před omezováním sociologických pozorování na pozitivní příspěvky sociologických položek ke společenskému a kulturnímu systému i před přehlížením jejich alternativ. Je naivní zaměňovat či vydávat subjektivní pohnutky či motivy za objektivní kategorii funkce. Společnost totiž netvoří jen její uvědomělí budovatelé. Funkce jsou pozorované důsledky dějů, přispívající k adaptaci nebo k seřízení daného systému.
Existují však i dysfunkce působící opačným směrem – systém narušují a plodí odcizení. A také nefunkční důsledky, pro sledovaný systém nezávažné. Jedna položka může a často mívá v různé míře různé funkční i dysfunkční důsledky. Samotná funkce (i dysfunkce) může být nejen manifestní, to jest zamýšlená a uznávaná účastníky sociálního systému, ale i latentní, jejíž působení účastníci nezamýšlení, ba ani neuznávají.
Nepředvídané důsledky i nechtěné účinky sociálního jednání se dají klasifikovat: jejich zdrojem může být neznalost anebo omyl, vyhodnotí-li člověk situaci chybně, užije-li navyklé postupy, které za dané situace neplatí či tvrdošíjně odmítá vzít na zřetel určité součásti problému. Často jednající přehlíží vše mimo své úzce vymezené zájmy nebo světonázorovou či hodnotovou orientaci vlastní osoby, případně skupiny. Jiným typem nepředvídanosti či nechtěnosti je sebemařící proroctví: veřejné předpovědi budoucího sociálního vývoje často nejsou potvrzeny, neboť směr vývoje začne spoluurčovat samotná předpověď – hlavně tím, že se lidé jejímu naplnění snaží zabránit.
Citace a literaturaPoznámky autora ve formátu PDF pro zájemce o hlubší poznání díla R. K. Mertona |
Merton je tvůrcem pojmu teorie středního dosahu (middle-range theory). Takové teorie mají být stále dost obecné na to, aby dokázaly a pojmově navazovat na velké teorie, kterých prý již bylo dost, ale přitom natolik konkrétní, aby mohly tvořit dobrý teoretický rámec ke konkrétním výzkumům v terénu. Právě takové teorie, které se dají na rozdíl od konceptuálních schémat velkých teorií testovat, mají napříště přinést nejvíce poznatků a sociologii obohatit. Zpětně - díky vlivu na budoucí sociální badatele - se dají Mertonovy formulace dokonce označit za opak sebemařícího proroctví. Ostatně proces a pojem, který Merton objasnil, je sebenaplňující se proroctví.
Ať děláš, co děláš, nezavděčíš se
Lidé reagují nejen na objektivní charakteristiky situace, ale také – a někdy ještě více – na význam, který pro ně tato situace má. Na počátku je nesprávná definice situace, jež vyvolává nové chování, díky němuž se původní mylná představa stane pravdivou. Příklad: Jakmile dostatečné množství vkladatelů uvěří pověstem o nesolventnosti banky, pak jí nepomůže žádná poměrná likvidita jejích aktiv, dobré vedení ani poctivost a banka zkrachuje. Obdobně je tomu s nedůvěrou mezi státy, s etnickými a rasovými předsudky. Menšiny bývají vystavovány živelnému působení předsudků takovou měrou, že jsou omezeny možnosti jejich odbourání. Úspěchy se jim vytýkají tak dlouho, až ony samy začnou vlastní schopnosti a kvality popírat. Namísto toho, aby byl židovský doktor v národě, strádajícím nedostatkem lékařů, odměněn slušným přístupem a chválou za těžce nabyté vědomosti, dovednosti a společenskou užitečnost, stává se nežádoucím. Zkrátka: ať děláš, co děláš, lidem se stejně nezavděčíš.
Mertonovy spisy zaujímají menší objem než díla většiny jiných klasiků sociologie – velkou část času a energie zasvětil svým studentům. Stihl nicméně zkoumat i působení byrokracie, rozhlasové a filmové propagandy, průmyslového provozu a vědy na lidi, jejich vztahy a jednání. Jeho čtyři morální normy, které mají étos provozování vědy utvářet, najdeme pod jeho jménem i na české Wikipedii. Vytvořil pojem referenční skupiny, to jest takové, s níž se jednotlivci porovnávají a přitom do ní nemusejí patřit. Avšak další Mertonův pojem - vymizení začleněním (obliteration by incorporation) - postihuje i osud některých jeho vlastních pojmů: jsou přebírány jinými natolik, že je jejich autor zapomenut.
Cíle, prostředky a pochybnosti
Ve svém vlivném článku Sociální struktura a anomie osobně nekonfliktní Merton tvrdí, že prý polemizuje jen s freudovským schématem. Totiž že společnost musí disponovat aparátem sociální kontroly, aby byly nutkavé biologické pudy člověka ovládnuty a ten nemohl společnost a fungování jejích institucí rozvrátit. Tento jednoduchý model, připomíná Merton autorům velkých teorií, však nevysvětluje, proč se v různých společnostech a společenských strukturách vyskytují odlišné formy i rozdílná míra deviantního chování. Biologické sklony lidí různých skupin se přitom výrazně neliší a některé formy deviantního chování jsou dokonce psychologicky stejně normální jako chování konformní.
Různí lidé i odlišné skupiny mohou mít rozličný vztah ke vzorům, k dominantním kulturním cílům i vůči kulturním vzorcům, či spíše k předepsaným prostředkům, jak těchto cílů dosáhnout. Ve výdělečné činnosti je statisticky nejčastějším typem postoje zdravá konformita: jednotlivci i skupiny přijímají za své obojí: tedy jak kulturní cíle, tak prostředky. Tento řádný postoj přispívá k řádu a ke stabilitě ve společnosti.
Přijme-li někdo za svůj pouze onen kulturní cíl, aniž by byl ochoten řídit se oněmi normami, pak jeho účel světí prostředky a dotyčný se stává novátorem. Anebo spíše mazaným, prohnaným člověkem, překračujícím hranice zákona, který je v teorii odsuzován, avšak v praxi se stává předmětem skrytého obdivu. Kriminální jednání není způsobeno samotnou chudobou, ba ani příjmovou nerovností, jeho nezbytnou podmínkou je kulturní důraz na finanční úspěch. Také proto se v USA tolik překračuje zákon. Pokud jsou některým etnikům či skupinám (za Mertonova mládí to byli Italové a předtím Irové a Židé) ještě navíc uzavřeny legitimní cesty ke společenskému vzestupu, bohatství a uznání, není pak divu, upozorňuje Merton, že části těchto lidí zaimponují mafiánské způsoby.
Pokud člověk z onoho kulturního cíle sleví a nechce neustále riskovat, vysokých ambic se vzdá a bude se držet raději společenských norem, stane se ritualistou. Může jít jak o dělníka, dbajícího to, aby jeho práce plnila, leč nepřekračovala normu, tak třeba o ustrašeného zaměstnance či přizpůsobivého úředníka.
Řidčeji dochází i k odmítnutí kulturních cílů i prostředků zároveň. Vyskytuje se zpravidla tam, kde jednotlivec dosáhnout oněch cílů zavedenými postupy nedokázal, se svou situací se nevyrovnal, a stal se z něj psychotik, autista, vyděděnec, tulák, pobuda, vandrák, alkoholik, narkoman.
Panující kulturní cíle a prostředky odmítá i rebel; ten je však nahrazuje cíli a prostředky novými. Do revoluční skupiny obvykle organizují naštvané a vzpurné jedince příslušníci nikoliv nejvíce zbídačelé vrstvy, nýbrž paradoxně třídy, která je na vzestupu. Dnes si v této souvislosti můžeme připomenout osobnost mladého egyptského svolavatele demonstrací a revolucionáře Waela Ghonima (31), takto vedoucího marketingu Googlu pro Severní Afriku a Střední Východ.
Egyptský svolavatel demonstrací a revolucionář Wael Ghonim na káhirském náměstí Tahrír
Americká kultura, varoval Merton již koncem třicátých let, se vyznačuje silným důrazem na bohatství, či spíše na okázalé utrácení peněz, coby základní symbol úspěchu, aniž by kladla tomu odpovídající důraz na legitimní cesty k tomuto cíli. Pro společnost je blahodárné, když se v ní mimo peněžní úspěch nacházejí i alternativní kariérní vzorce, například v oblasti myšlenkových a kulturních výkonů. Soustředíme-li zájem pouze na výsledek a namísto kulturního důrazu na celou soutěž a její pravidla nastupuje výhradně kalkulace osobního úspěchu a strachu z trestů, nachází se společnost již na cestě k rozvratu.
