Krveprolití, při němž okupační vojáci zastřelili při průjezdu Prostějovem Martu Říhovskou, Ladislava Langa, Josefa Boháče a dalších devět lidí těžce zranili, komunistický režim na dlouhá léta ututlal. Nikdo kromě lidí z okolí Prostějova neměl tušení, že sovětská kolona obrněnců rozsévala v ulicích města při invazi vojsk Varšavské smlouvy smrt. Sovětští vojáci pálili doslova na vše, co se jen hnulo.
"Byl to rachot... Střelba jako hrom. Lidé před ní panicky utíkali, jiní byli naopak zvědaví. Volal jsem na ně, ať tam nechodí, že se tam přece střílí,“ vzpomíná na jeden z nejintenzivnějších srpnových konfliktů Zdeněk Kratochvíl.
MF DNES se podařilo po čtyřiceti letech složit mozaiku toho, co tehdy masakr v Prostějově vyprovokovalo. Jen viník zůstal neznámý.
Vůbec poprvé navíc promluvili velitelé 22. elitní výsadkové brigády z Prostějova, na něž v době bezhlavé střelby na civilisty mířily kanony sovětských tanků a raketometů. Na výsadkářích je dodnes patrné hluboké trauma z vědomí, že zatímco ve městě tekla krev civilistů, oni seděli v kasárnách – bez informací, bez rozkazů z velení armády. Vždyť se střílelo i na jejich manželky a děti.
. Co se stalo v ProstějověJak k prostějovskému masakru došlo, není dodnes zcela jasné. Podle pamětníků vojenská kolona ve městě zabloudila, neboť lidé zamalovali či přepsali ukazatele u silnic. Sovětští vojáci směřující k Brnu se v Prostějově zamotali, a když se začali vracet, střetli se s další kolonou. Nervózní vojáci zřejmě situaci nezvládli a po osmé hodině večer začali pálit. Nejdříve do vzduchu, pak kolem sebe. |
"Nechali nás smažit ve vlastní šťávě,“ říká tehdejší velitel výsadkové brigády František Mansfeld.
Proto si velitelé pohrávali smyšlenkou, že se na to už nemohou dívat a přejdou pod pláštěm noci i s dvěma tisíci prvotřídně vycvičených vojáků na partyzánský boj.
Když tedy Mansfeld volal na velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře generála Vasila Valo a ptal se ho na radu, generál mu vyhýbavě odpověděl, aby jednal podle svého uvážení.
"I na mne tu míří kanony a kulomety,“ ukončil telefonický rozhovor Valo.
Osudný první výstřel
Není příliš známo, jak velmi se Sověti při invazi obávali vojenského konfliktu. A dvojnásob to platilo o Prostějově.
Sověti měli totiž detailní informace o schopnostech výsadkářů vycvičených k boji v týlu protivníka. Na jejich kasárna zamířili nejen každou hlaveň, kterou měli po ruce. Ze vzduchu hlídali navíc Čechoslováky z nízko přelétajících stíhaček.
"Zkušenost z krvavého potlačení maďarské revoluce v Sovětech stále doznívala. Jakmile něco třesklo, ihned sahali po zbrani,“ vysvětluje Mansfeld. K nervozitě okupačních vojáků přispěli i lidé, kteří změnili silniční ukazatele. Kolona obrněnců směřujících na Brno se tak nemohla z Prostějova vymotat. Vojáci v transportérech a na korbách náklaďáků byli stále nervóznější – nevěděli už, odkud přijeli a kam vlastně jedou.
A když jeden ze sovětských samopalníků zmáčkl nechtěně spoušť nabité a nezajištěné zbraně, vystresovaní Sověti podlehli dojmu, že jsou napadení. Odezva byla zběsilá.
Tati – raketky venku létají!
"Nejdříve začali střílet vojáci z čela kolony a pak se k nim postupně přidávali další a další. První výstřel tedy zazněl někde u hřbitova a postupně to došlo jako lavina až na náměstí. Brali to hlava nehlava,“ vzpomíná tehdejší náčelník štábu výsadkové brigády Miloslav Juříček.
On sám si tehdy na chvíli odskočil k rodině, aby se ujistil, že je v pořádku. Jeho dva malí synové začali z okna nadšeně volat: "Raketky létají!“ "Povedené ‚raketky‘! Šlo o svítící náboje z desítek kulometů a samopalů. Byl to smrtelný ohňostroj táhnoucí málem přes celý Prostějov. Na to nejde ani po čtyřiceti letech zapomenout,“ přiznává Juříček. Okamžitě své kluky strhl k zemi a nařídil manželce, aby tak s nimi zůstala, dokud zběsilá palba neutichne. A pak jako o život utíkal do kasáren. Tehdy šestnáctiletá Alice Bezrouková sice vojenský výcvik neměla, ale zachovala se i s rodiči podobně. V nevyzpytatelné palbě se instinktivně schovali v koupelně. "Byla to jediná místnost bez oken,“ vzpomíná. Ještě dlouho potom se bála vyjít ven.
. Oběti zběsilé střelbyRusové v Prostějově zabili tři lidi: důchodce Ladislava Langa (člena KSČ), sedmadvacetiletou Martu Říhovskou a dvaadvacetiletého Josefa Boháče. Říhovská byla zastřelena přes zavřené vchodové dveře, smrtící kulka jimi pronikla. Dalších devět občanů bylo vážně zraněno. |
Lidé se podle Dagmar Kratochvílové ocitli v roli lovné zvěře: "Prošli jsme kolem dveří, kde jen krátkou chvíli poté zastřelili Martu Říhovskou poté, co vešla do domu. Zastřelili ji přes dveře. Minuli jsme to místo jen o pár minut.“ Sověti zuřili, nemohli se dostat ven z Prostějova, obrněná kolona jezdila stále dokola, takže to podle svědků působilo, jako by se chtěli ze vzteku prostřílet. "Pálili střídavě do všech světových stran. Kudy projeli, zůstala spoušť,“ vrací se k tragédii paní Kratochvílová.
Chceš vystřelit z tanku?
Někdejším prostějovským výsadkářům se ani dnes neodpovídá lehce na otázku proč zůstali v kasárnách, zatímco ve městě se střílelo.
"Myslíte si, že jsme měli na Sověty vlítnout? Možná bych byl dnes hrdina – nevím, zda živý – kdybych k tomu dal rozkaz. Ale co by následovalo potom? Sověti věděli moc dobře, koho mají proti sobě. Jen před bránu našich kasáren postavili tři tanky s trojicí obrněných transportérů. Své rozkazy brali smrtelně vážně. Dali nám jasně najevo, že při sebemenším odporu spustí palbu – z kanonů, raketometů i velkorážních kulometů. Hlavou se mi mohlo honit cokoliv, ale musel jsem vnímat realitu. Na mém jediném slově závisely životy dvou tisícovek výsadkářů,“ popisuje postavení výsadkářů jejich tehdejší velitel František Mansfeld.
. Další osudová místaCelkem si okupace Československa do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných. Nejvíce obětí, 36, bylo v Praze a Středočeském kraji. Devět lidí padlo v Liberci, sedm v Košicích, šest v Bratislavě, tři v Brně, dva v Jičíně. |
Jeho muži byli vycvičeni k záškodnickým akcím. Pokud by jim Mansfeld rozkaz vydal, bez váhání by poslechli. Trápila ho ale myšlenka na to, co nastane potom. A nedělal si nejmenší iluze o reakci Sovětů, kterou by nepochybně odnesli – a v mnohem větší míře – i civilisté v Prostějově.
Zůstává trauma z bezmoci
Výsadkáři se podle Miloslava Juříčka připravovali léta na válku se vším všudy a při srpnové okupaci si zpočátku mysleli, že nastává třetí světová válka. Jejich rozhořčení pak prý narostlo do té míry, že byli odhodlaní ke všemu. Přesto si bývalý výsadkář myslí, že pokud by jeho vojáci prorazili sovětské obklíčení a vyrazili prostějovským občanům na pomoc, rozpoutalo by to nedozírný masakr.
„Zůstává tak v nás jen trauma ze zrady spojenců i naší bezmoci, když Sověti stříleli na bezbranné civilisty, naše přátele, sousedy, rodiny,“ dodává Juříček.
"Když na mne ale jeden ze sovětských velitelů vyhrkl, že mohou začít i střílet, oplatil jsem mu stejně: Na nádvoří mám připraveny bezzákluzové kanony a po ruce desítky pancéřovek. Tak to zkuste!
Sovět si rychle uvědomil, že to přehnal, a začal nás konečně respektovat – i jemu šlo koneckonců o krk. Kdyby nesplnil rozkaz, dostal by od svých kulku, a pokud by to přehnal, schytal by to zase od nás,“ vysvětluje František Mansfeld.
. Nejkritičtějším místem byla PrahaPřestože se v srpnu 1968 střílelo a umíralo na mnoha místech tehdejšího Československa, nejkritičtějším místem byla samozřejmě Praha. "Její obsazení bylo pro úspěch operace stěžejní,“ říká historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů. Kolik lidí v Praze zemřelo? V Praze byly v první den okupace zaznamenány nejvyšší ztráty, téměř 20 mrtvých, desítky zraněných. Později přibyli další, podařilo se zdokumentovat, že do konce roku v Praze zemřelo 26 našich občanů. Kde byla další kritická místa? Vedle Prahy se v první den invaze nejvíce umíralo především v Liberci, kde při průjezdu vojenských kolon začali nenadále sovětští vojáci střílet do okolních davů. Smrtelná zranění utrpělo šest lidí a 24 bylo zraněno. Později na stejném náměstí narazil tank do podloubí a část domů se zřítila. Padající zdivo usmrtilo jednoho muže, další zemřel později v nemocnici. V nastalém zmatku řidič projíždějící sovětské cisterny smrtelně zranil dalšího muže. Celkem v Liberci zemřelo devět lidí, osm bylo zraněno těžce. Na co se nejvíc umíralo? V prvních dnech invaze to byla zejména nevyprovokovaná a nenadálá střelba do davů. Nervózní vojáci ve stavu bojové pohotovosti očekávali pod vlivem falešných informací střet s ozbrojenými nepřátelskými kontrarevolucionáři, nebo dokonce americkými či západoněmeckými vojáky. A na druhé straně čekali lidi, kteří je budou vítat květinami. Místo toho se střetli s pasivním odporem davů. V pozdějších týdnech a měsících se jednalo především o oběti dopravních nehod způsobených bezohlednou jízdou a hrubým porušováním pravidel silničního provozu ze strany sovětských řidičů. Ví se o případech vytlačení aut ze silnice či přejetí chodců. Někteří občané se demonstrativně postavili do cesty tankům a byli jimi usmrceni. Svědci také hovořili o úmyslném najetí těžké vojenské techniky do chodců. Jak byli okupanti trestáni? Příslušné československé orgány se zejména v prvních dnech snažily dohledat viníky trestných činů a potrestat je. Sovětské orgány však v naprosté většině případů pachatele kryly, spolupracovat odmítaly s tím, že věc vyšetří samy a samy také potrestají pachatele. O výsledcích ani neinformovaly. Podařilo se dohledat pouze čtyři vojáky z řad okupačních vojsk, kteří byli za usmrcení občanů na českém území potrestáni. Ve třech případech to byli sovětští vojáci a tresty se pohybovaly mezi třemi a čtyřmi roky vězení. Čtvrtým odsouzeným byl voják polské lidové armády, který byl za usmrcení dvou občanů v Jičíně a zranění dalších odsouzen k trestu smrti. Ten mu ale byl změněn na doživotí a nakonec z vězení vyšel po patnácti letech. Který případ vámi nejvíc otřásl? Každé z těchto úmrtí je tragické. Jedním z málo známých případů je tragédie z 21. srpna z Desné u Jablonce nad Nisou. Při sjezdu z prudkého kopce sovětské cisterně selhaly brzdy a v levotočivé zatáčce vrazila do budovy Jabloneckých skláren. Z rozbité cisterny vytekl benzin, který se vznítil a vybuchl. Cisterna z vleku vylétla do vzduchu a dopadla opodál. Vzduchem létaly hořící kanystry a sudy, které byly upevněny po stranách auta. Od požáru vzplála i budova továrny, hořela silnice politá benzinem, z kanálů šlehaly plameny. Tlaková vlna a žár zasáhly i lidi okolo. Při požáru zahynula Marie Vodáková s osmiletou vnučkou Dagmar Škavovou, které v té době šly po chodníku z nákupu. Mohlo být obětí ještě daleko víc? Samozřejmě. Stačil mnohdy nepatrný podnět či výstřel a nervózní vojáci zahájili střelbu do okolí. Později se velitelé snažili často vymluvit, že první výstřely zazněly z československé strany, což se však nikdy nepodařilo dokázat. |
