V Nejistém plameni se snažíte naznačit řešení nedostatku levných energií, ale i dalších nerostných zdrojů. Jako jeden ze scénářů uvádíte přechod k ekonomice založené na znalostech, která není tak surovinově náročná. Ale přitom "znalostní“ společnosti jsou zatím těmi, kdo pro svůj komfort zároveň spotřebují nejvíc energetických zdrojů...
Je jasné, že když se zabýváte službami nebo bankovnictvím, spotřebujete méně ropy a energií, než když provozujete železné hutě. Proto jste schopen vydělávat i v éře rapidně vzrůstajících cen energií. Ale znalostní společnost je tváří v tvář hrozícímu kolapsu zranitelná. Například Angličané jasně dospěli do postindustriální fáze, protože sami nevyrábějí skoro nic. I Američané již ve srovnání s minulostí vyrábějí málo. Namísto toho se zabývají bankovními službami, ekonomickým poradenstvím a činnostmi souhrnně označovanými jako systémová analýza. Jenže v okamžiku, kdy čelíte rozsáhlé společenské transformaci provázené rostoucími cenami zdrojů a vysokou ekonomickou nestabilitou, se tyto služby nabízejí těžce a klíčové sektory postindustriální společnosti jsou ohroženy. Takže mám rád spíše společnosti, jež si v globalizovaném světě udržují určitou míru soběstačnosti ve výrobě energií, vody a potravin. I když ona soběstačnost nemůže být stoprocentní, a jde tedy trochu o utopii, sázím spíše na deglobalizaci - na význam menších, částečně soběstačných regionů. Pokud v dnešní situaci vypukne globální otřes, dá zabrat celému světu s výjimkou několika izolovaných koutů planety typu Zimbabwe. Jestliže se na tuto situaci připravíme a pokusíme se o určitou energetickou a potravinou soběstačnost a nezávislost, budeme blížícím se otřesům lépe čelit.
Současná ekonomická globalizace stojí mimo jiné na levných přepravních nákladech. Jenže ty se stávají, jak ukazuje nejnovější vývoj, věcí minulosti. Nakolik drahé energie globalizaci ohrožují?
To je skutečně velká otázka a na její zodpovězení je nutné znát, kolika procenty se podílejí přepravní náklady na celkových nákladech nadnárodních korporací. Nyní jde řádově o jednotková procenta, podstatně nižší než třeba obchodní marže. Takže stávající prudký růst cen ropy prozatím vede jen k nedramatickému zvýšení nákladů celoplanetárního transportu. Jiná situace může být u cen přepravy lidí, zejména na leteckých tratích s malou konkurencí, kde ceny letenek mohou růst až trojnásobně.
Rostoucí ceny energií - a s tím související nárůst cen potravin - mohou způsobit, že celé společenské skupiny nebudou mít prostředky k uspokojení nejzákladnějších potřeb. A demokracie se může globálně ocitnout ve smrtelném ohrožení. Existují však i hlasy tvrdící, že demokracii ohrožují spíše ekologové a jejich varovné prognózy. Jak na to nahlížíte?
Ceny většiny nerostných komodit, s nimiž se obchoduje na mezinárodních trzích, za posledních pět let vzrostly o stovky procent. Například, když po několik měsíců stabilně stoupají ceny manganu, investiční fondy si toho všímají a do manganu investují třeba jen promile svých prostředků. Ale protože takových fondů je značné množství, ceny manganu rostou stále více, až dojde k jejich "přestřelení". Ceny pak sice padají dolů, avšak stabilizují se na vyšší úrovni, než byly předtím. A tohle je historicky nová situace. Zatímco ještě nedávno se ceny surovin pohybovaly jako vlny na hladině oceánu – jednou dole a jednou nahoře – nyní postupují nahoru, pak se mírně propadnou dolů, ale ne na původní stav: chvíli oscilují a následuje další vzestup.
. Václav Cílek (1955)
Patří k předním českým geologům, klimatologům, esejistům a popularizátorům vědy, avšak s četnými interdisciplinárními přesahy do společenskovědních oborů. Střední školu studoval také v Tanzanii, k největším zážitkům z průmyslovky v Příbrami patří hornická praxe, kdy se starými horníky fáral na Dole Vojtěch do velkých hloubek, a zažil tak ještě dolování, jak vypadalo v 19. století. Od roku 1990 pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, od roku 2004 je jeho ředitelem. V letech 1994 až 2001 na částečný úvazek působil také v Centru teoretických studií Univerzity Karlovy. Publikoval asi 300 odborných článků, kolem 400 esejů a podílel se zhruba na třiceti knižních titulech. Za knihu Krajiny vnitřní a vnější (2002) a za následující titul Makom: kniha míst (2004) získal Cenu Toma Stopparda za rok 2004 udělovanou Nadací Charty 77. Z dalších knih: Tsunami je stále s námi: eseje o klimatu, společnosti a katastrofách (2006), Borgesův svět (2007). Díky promýšlení témat, jako jsou globální změny klimatu či blížící se "ropný zlom", Cílek obdržel v červnu 2007 Cenu ministra životního prostředí "za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie" a v listopadu 2007 pak převzal prestižní ocenění Česká hlava za přínos vědě a její popularizaci. |
A jak to souvisí s úrovní demokracie?
Podstatné je, že tento trend budou sledovat pravděpodobně i zemědělské komodity, neboť cena potravin se rovná cena energií krát nějaký koeficient. Během několika málo let může snadno dojít k situaci, kdy budeme ze svých mezd hradit především základní chod domácnosti – světlo, teplo, vodu a nejnutnější potraviny. Spoustě lidí nebudou zbývat peníze na kulturu, vzdělávání, cestování. Nadstandardní či luxusní průmyslová odvětví začnou krachovat. To situaci ještě zhorší. Někteří hovoří o "věku úpadku", jiní o příchodu éry úspor s důrazem na recyklaci, efektivitu využívání zdrojů a skromnost. Taková konstelace je vodě na mlýn nejrůznějším populistickým a extremistickým hnutím, která budou lidem slibovat jednoduchá řešení jejich zhoršující se životní úrovně.
Navíc vždy v historii, když začal být nedostatek nějakého zdroje, jako je energie, potraviny či voda, vytvořila se úzká skupinka lidí, která na tom zbohatla. V dobách nedostatku vzniká tlak na centrální rozdělování, které může být zneužíváno příbuzenskými vztahy či mafiánskými praktikami. "Obchodníkům s nedostatkem" se nebývale dařilo například koncem první a druhé světové války; dnes lze nalézt spoustu příkladů v Latinské Americe.
Takže stabilní liberálně-demokratické zřízení je z energetického hlediska dost náročný "podnik"?
Někteří historici a analytici, například Thomas Homer-Dixon nebo původně český energetik Václav Smil, ukazují, že společnosti s tendencí k demokracii a ochraně individuálních práv se rozvíjejí v obdobích dostatku energie. Taková situace nastala například v druhé polovině 13. století, v Holandsku po roce 1500 nebo v Anglii koncem 18. století. Běžně vnímáme energii pouze jako něco, co způsobuje rozdílné ceny, avšak dostupnost energie je ve skutečnosti klíčová ingredience ovlivňující mezilidskou slušnost, demokracii a lidská práva. Jakmile se tedy něco děje s cenami energií, děje se něco i s celou společností.
Politolog Fareed Zakaria naopak tvrdí, že velké surovinové bohatství teď vede spíše k zaostalosti, k porušování lidských práv a k existenci autoritářských režimů. Nejkřiklavějšími příklady jsou Nigérie a ropou "nasáklý" arabský svět. Vy tady souvislost nevidíte?
Určitě není náhoda, že v zemích, kde leží značné nerostné bohatství – a to jsou veškeré ropné státy, ale také oblast bývalého Konga a dalších států – obvykle vládnou jedny z nejhorších režimů. A naopak, ve státech, jako je Dánsko, které v podstatě nemá žádné suroviny, vládnou dosti rozumné vlády. Působí tady dva tlaky. Když je někde velké bohatství, tak se je nějaká skupina pokouší za každou cenu získat, to je příklad bývalého Konga. Ropné státy naopak výnosy z těžby ropy korumpují své poddané, v podstatě je podplácejí, a tím blokují změny. Takové režimy se stávají obětí vlastní korupce a k odkládaným změnám v nich pak dochází revolučním způsobem.
Ve své knize uvádíte, že kartel OPEC, sdružující hlavní vývozce ropy, do budoucna zvažuje zavést "přídělový“ systém pro hlavní dovozce tak, aby se odvrátil jejich střet. Je v nejbližších desetiletích pravděpodobný vojenský konflikt velmocí typu Číny či USA o zdroje?
Ropa na příděl je téma, o němž se sice přemýšlí, ale nehovoří, protože jde proti fungování a ideologii volného trhu. Říká se, že každá generace má za úkol vyřešit nějaký problém. Dnes už to není boj za mír či za demokracii, nýbrž nalezení způsobu, jak společně s dalšími lidmi a s přírodou žít na této planetě. Třetí světová válka nejspíš nabude podoby kombinace dopadů výrazné klimatické změny a rostoucích cen energií. Nemusí to být nutně střet krvavý, jenom transformační.
Dnes už je stárnoucí Západ hodně líný na to, aby vedl velkou válku. Navíc si uvědomuje, kolik ta stojí peněz a přináší potíží. Proto se bude maximálně snažit přímému konfliktu vyhnout. V naší části světa bude v ozbrojených konfliktech umírat méně lidí, ale zároveň se bude muset rostoucí napětí někde uvolnit, takže nejspíš bude přibývat stávek a sociálních otřesů. Změní se tedy sociální distribuce společenského napětí. Zdražování energií a potravin v kombinaci s degradací životního prostředí nejspíš vyústí v "neklidnou společnost“.
Za dominantní hodnoty současné společnosti označujete hédonismus a adoraci ekonomického růstu. Tyto hodnoty jsou v rozporu se sociálně a ekologicky trvale udržitelným rozvojem společnosti. Co si má škola za této rozpolcenosti počít?
Hodnotové formování je vždy ideologické a v tom vězí jeho ožehavost. Pokud budu podporovat hodnotu neomezeného růstu, zároveň podporuji ekonomický koncept, který je za tím. Pokud budu podporovat šetrnost k životnímu prostředí a dobrovolnou skromnost, můžu zase spadnout do "ekologizující“ výchovy. Obojí je ve vyhrocené podobě špatně.
Lze se tomu vyhnout?
Například v učebnicích pro nepálské děti jsem viděl kapitolu, jak zacházet s reklamou. Dětem napsali, co je cílem reklamy a jaké jsou její základní triky. Díky tomu si děti uvědomí, jak reklama funguje; důležité je, že se děti naučí kriticky uvažovat. Jedině potom jsou schopny podívat se na věci neideologicky a s nadhledem. Třeba u reklamy, která říká, že osm z deseti žen kupuje ten a ten prášek, žákyně kriticky namítne, že je to vlastně nesprávná reklama, poněvadž sugeruje, že tradiční role ženy je umývat nádobí. A ptá se, proč reklama neříká, že osm z deseti mužů používá tento prášek? Proč reklama - i když třeba nezáměrně - podporuje takovéto genderové stereotypy? A teď horší příklad, z domácích poměrů. Paní učitelka chtěla udělat počítačovou hru pro děti, která by simulovala procházku po lese, kde by si třeba žák kliknul na veverku a ukázaly by se mu o ní příslušné údaje. Dostala na to i grant. Jenže takový program svou atraktivitou nemůže ani zdaleka konkurovat komerčním hrám. Ale především je to bezvadný způsob, jak dětem zabránit chodit do přírody. Největším problémem totiž je, že u dětí klesá reálná znalost světa, života a přírody. Proto ideální environmentální výchova pro mě je chodit s dětmi do přírody, žít třeba týden na statku a kouknout se, jak slepice snáší vajíčka a co žerou krávy. To je přesně to, co nejvíce chybí - kontakt s realitou, nikoliv suché údaje.
Když si s něčím nevíme rady, tak se už od éry osvícenství spoléháme, že to časem vyřeší výchova a vzdělávání, které na nové výzvy adekvátně zareagují. Jak by měla vypadat škola pro "nejisté“ 21. století, pro nastupující "neklidnou společnost“?
To je velmi podstatná otázka už jenom z toho důvodu, že když žák prochází základní školou a vzděláváním, tak do praktického života vstupuje o nějakých deset až dvacet let později. Protože svět se velmi rychle mění, nastává zrádná situace: dáme lidem vzdělání, jež se stane neadekvátním ještě dříve, než žáci opustí lavice a posluchárny. Tento problém nelze nechat jen na škole a učitelích. Učitelé nemají energii ani čas na to, aby se snažili postihnout nové trendy a změny a přizpůsobovali tomu výuku. Zejména pokud mají třicet žáků ve třídě, z nichž každý zná dobře svá práva, přitom však nechce nic slyšet o svých povinnostech. V této souvislosti expanduje trend, kdy se žáci snaží aktivně vzdorovat vzdělávání, nechtějí si nic pamatovat a nic se naučit. Hlavním argumentem je, že si to mohou najít na internetu.
Dovedu si představit ideálního učitele, který je inovativní, charizmatickou osobností. Ale co by dnes takoví lidé dělali ve školství? Schopní lidé jdou jinam. Hlavní problém tkví asi v tom, že společnost včetně rodičů žáků často vnímá učitele jako "odpad společnosti“. Když se s tímto pojetím děti v rodinách dnes a denně setkávají, je učitel ve třídě bez autority a šance. Souvisí to s dalším smutným trendem: rodiče podporují děti proti učitelům. Když například žák ve škole zlobí a učitel na to upozorní rodiče, maminky a tatínkové často reagují agresivně: Co si to dovolujete?! Přesto tu naděje je a tou jsou výběrové střední školy pro žáky, kteří se něco chtějí naučit, a pro učitele, které to baví. Bohužel to povede jako skoro všude na světě k vytváření elitních skupin, které do vzdělání chtějí investovat.
Co tedy ze školy vlastně zůstává? V čem tkví její nezastupitelnost?
Pro mě je nejpodstatnější, aby škola fungovala jako jednotící místo komunity. Dnes už se lidé pravidelně nesetkávají v kostele. Možnosti setkávání se omezily na minimum jiných míst a jedním z nich je právě škola. Takže bych byl rád, aby zůstaly zachované všechny malé venkovské školy, aby byl vytvářen model sociální pospolitosti, která drží při sobě i díky škole. To je pro mě daleko důležitější než technická otázka technického vybavení "školy budoucnosti“.
