Její útlá knížka je doposud nejsilnější výpovědí o poměrech v československých komunistických ženských věznicích. Jmenuje se Byly jsme tam taky a napsala ji Dagmar Šimková, která v nich utopila celé své mládí. Státní bezpečnost ji zatkla, když jí bylo třiadvacet, z vězení vyšla v sedmatřiceti. Dnes je to přesně osmdesát let, kdy se tato po všech stránkách pozoruhodná žena narodila.
Krásky z písecké vily Marta
"V případě sester Šimkových musely být sudičky ‚nametené pod obraz‘. Přitom skoupé rozhodně nebyly. Daly jim přitažlivý zevnějšek, ušlechtilou povahu, smysl pro humor, vysokou inteligenci a vložily je do zlaté kolébky v přepychovém sídle bankéře. Plavovlásku Martu v červnu 1921, černovlásku Dášu v květnu 1929. Jenže jim k žití přidělily dobu absolutně nevhodnou pro honosné vily, zlaté kolébky a ušlechtilé charaktery,“ začíná svou vzpomínku na sestry Šimkovy Blažena Seifertová, která s nimi prožila dětství. Vtahuje nás tak do příběhu, který by vydal na velkofilm.
Otcem Marty a Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Ve dvacátých letech postavil v Písku vilu. Vybral pro ni mimořádně krásné místo na okraji města, obklopené stromy a loukami. Dům byl situován do svahu, přicházelo se k němu po kamenném schodišti, které zdobili baculatí andílci, a jak tehdy bývalo zvykem, dostal jméno. Z úcty k ženě nechal nad vchodovými dveřmi umístit půlkruhový nápis Villa Marta. V zahradě pak postavil ještě skleník s orchidejemi a také hřebčinec, neboť koně byli láskou jak jeho, tak především starší dcery Marty. Šimkovi se osobně znali s naší žokejskou legendou Karlem Havelkou. Jezdil jim v Chuchli koně.
Zatímco Marta trávila většinu času v koňském sedle, o osm let mladší Dáša propadla tanci a stepu. Blažena Seifertová vzpomíná, jak střevíčky s plíšky nosily všude s sebou a stepovaly, kde se dalo. A ještě jednu věc Dáša milovala, na tom se shodují všichni pamětníci (včetně Jaroslava Šedivého, diplomata a bývalého ministra zahraničí, který byl jejím spolužákem z píseckého gymnázia) – plovárnu u Otavy. Měla to na ni z domova kousek, a jakmile začalo hřát slunce, trávila na ní dlouhé hodiny. Bývala dočerna opálená a s dlouhými tmavými vlasy – a nezbytnou cigaretou – až exoticky krásná.
Konec nylonového věku
Na konci druhé světové války bankéř Šimek v Písku tragicky zemřel. Dáše, které v té době bylo šestnáct, lékaři doporučili, aby změnila prostředí. Maminka se rozhodla poslat ji do nedaleké Štěkně. Zde, v budově barokního zámku obklopeného parkem, vedl řád anglických panen Ústav moderních řečí. Měly z něj vycházet mladé sebevědomé dámy s vynikající znalostí světových jazyků, všeobecným kulturním přehledem a vybraným chováním. Dáša zde pobyla necelé dva roky. Ve školním roce 1948/1949 se zapsala na pražskou filozofickou fakultu. Zvolila si dějiny umění a anglistiku.
Život celé rodiny se však po komunistickém převratu zcela změnil. Martě, Dášině sestře, se podařilo v roce 1950 uprchnout; nový domov našla v Austrálii. Dáša s maminkou zůstaly v Písku. Ze své vily se sice vystěhovat nemusely, ale byl jim v ní vyčleněn jen jeden pokoj; kuchyň měly společnou s dalšími nájemníky, kteří sem byli nastěhováni. Jako dcera bankéře měla Dáša z hlediska nového režimu naprosto nepřijatelný "buržoazní“ původ. Na studia mohla zapomenout. Nejprve pracovala v písecké textilce, pak se živila jako kreslířka, nakonec získala práci v nemocnici. Stále ještě chodila tančit do písecké kavárny Bílá růže, ale jak píše ve své knížce, "hudba tam už byla prachšpatná“. Jazz i latinskoamerické tance příliš zaváněly Západem.
"Už jsme nemohli sledovat nové směry v tanci, nebyla k tomu muzika. Také naše sestava se změnila. Někteří studenti, zapojeni do socialistické přestavby, vřadili se mezi olympijské bohy. Když přijížděli na prázdniny domů, chodívali po ulicích se skleněnýma, nevidoucíma očima. Strana navelela, aby se vyhýbali rozvratníkům.
Ještě však se dalo vycházet s filozofy a kumštýři. Filozofové vedli tajně kroničku Čtverák, kam zapisovali s komentáři výroky ze stranických schůzí, a měli talent skládat nové texty na zprotivený folklor. Kumštýřům jsme záviděli, jak se uměli vyhnout brigádám na amerického brouka i stavbám mládeže. Se skicářem v podpaží chodili brigádničit do továren a malovat akty údernic pod sprchou, s montérkami ostentativně zavěšenými v pozadí. Někteří šťastní odešli za hranice a my nadšeně šířili jejich zprávy ze zemí nefalšovaného dixíku.“
V jejím spise se dochovaly letáky, které psala, rozmnožovala a roznášela po Písku. Není divu, že si rozuměla se zmíněnými "Čtveráky“. Ani jí smysl pro recesi nechyběl, jak vidíme například z tohoto letáku: "Výzva občanům! Varujeme všechny soudruhy a soudružky, aby nekladli odpor americké armádě, která pravděpodobně začátkem příštího měsíce obsadí území ČSR. Při obsazování bude použito nejlepší zbraně – uspávacího prášku. Všichni občané ČSR budou uspáni a tím bude americké armádě umožněn rychlý postup. Nezneklidňujte se, buďte připraveni. Dobrou noc a dobré jitro v nové republice!“ Namalovala také několik plakátů, které zesměšňovaly Gottwalda a Zápotockého a vylepila je na písecké nástěnky.
Státní bezpečnost smysl pro humor neprojevila. Konstatovala, že letáky "vyzývaly k hromadné akci proti lidově demokratické vládě“. Bylo jí třiadvacet, když si pro ni přišli. "Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,“ pronesl mladý estébák, když ji odváděli z domova, a ona se otočila a zamávala mamince. Obviněna byla nejen z toho, že rozšiřovala letáky a malovala posměšné plakáty, nýbrž také – a to bylo mnohem horší – z toho, že na půdě jejich bývalého hřebčince s vědomím maminky poskytla úkryt dvěma kamarádům „vyakčněným“ ze studií a poslaným na vojnu, z níž zběhli; chtěli se dostat na Západ. Odsouzena byla k patnácti letům vězení. Maminka ji brzy následovala, dostala jedenáct let. Veškerý majetek jim byl zabaven.
Věznění
"Víte, zažila jsem řádění rudých gard těsně po válce. A často jsem si říkala, že ti, co to nestihli, se dali k StB a stali se vyšetřovateli. Byli sotva vyučení, ale nechávali se od nás oslovovat ‚doktore‘. Vyžívali se v tom, že nás ponižovali,“ vzpomíná Irena Šimonová, vrstevnice a spoluvězeňkyně Dagmar Šimkové. Obě prošly několika věznicemi, mnohokrát okusily neblaze proslulou korekci, temnou plesnivou kobku, kam byly zavírány úplně nahé a kam dostávaly minimum jídla. Podmínky, ve kterých tehdy ženy ve věznicích žily, byly hrozivé.
Nedostávaly například žádné hygienické potřeby ani menstruační vložky. Krev jim stékala po nohou, dozorci se jim smáli. Když bylo nejhůř, roztrhaly prostěradlo a hadříky použily místo vložek, za což však okamžitě následoval trest.
Dášu v roce 1955 poslali do slovenských Želiezovců, jednoho z nejdrsnějších lágrů. Z tohoto pekla se jí podařilo utéct. Běžela, pak padla na mez, válela se ve voňavé mateřídoušce. Opojný pocit svobody. Trval necelé dva dny. Pak ji našli na poli, spící, zavrtanou v panáku slámy. Vedli ji potupně vesnicí, lidé se křižovali – vedení tábora totiž rozhlásilo, že utekla nebezpečná vražednice. Dosavadní trest jí byl navýšen o další tři roky. Přežít 14 let vězeňského života, nesplnitelné pracovní normy, mizernou stravu, odpírání zdravotní péče a hlavě surovost a tupou buzeraci dozorců jí pomáhaly některé spoluvězeňkyně, například profesorka Růžena Vacková. Ta jí i dalším ženám vyprávěla o umění, učila je jazyky a také se společně modlily.
Dáša nebyla kvůli svému hrdému chování propuštěna ani na velkou amnestii v květnu 1960. V posudcích, které se dochovaly v jejím vězeňském spise, o ní bachaři opakovaně píší: "má drzé chování k příslušníkům“, "do pracovního soutěžení se nikdy nezapojila, je inteligentní a sebevědomého vystupování“, "účel převýchovy není plněn, neboť odsouzená zůstává krajně zaujata vůči lidově demokratickému zřízení a tímto postojem se netají“. Z vězení vyšla až v roce 1966. Vrátila se do Písku.
Figurína v panoptiku Madame Tussaud
"Jsem tedy v Písku a dobře mi tak, to mám za to, že mě nic nenapravilo, že jsem zůstala Donem Quijotem. Mohla jsem se dostat do Prahy, ale já jsem celá léta snila o Písku, Otavě, uličkách pod skálou, chtěla jsem vidět, zda ještě je stará lípa u hřbitova a voňavý vítr v Putimské bráně. Teď zjišťuji, že to všechno je tak, ale ti lidé! Jsem jako ubohá figurína v londýnském panoptiku Madame Tussaud. Každý mne okukuje, porovnává s minulostí a navíc i pomlouvá,“ napsala Blaženě Seifertové po svém propuštění. S maminkou a psem Lumpíkem, kterého se ujala, bydleli v nuzném bytě, vlastně jedné místnosti, která však měla něco, co obě ženy po létech věznění tolik ocenily – vanu!
"Pracuji v sodovkárně v podmínkách Ivana Denisoviče, ale ani mi to nějak nevadí, člověk si prostě zvykne. Našla jsem si únik, učím se, mám dělat v květnu státnici z angličtiny.“ Žila velice skromně, měla obestavený plat, ministerstvo vnitra jí strhávalo výdaje za její soud!
V roce 1968 spoluzakládala v Písku s ostatními politickými vězni K 231. Po srpnové invazi s maminkou už na nic nečekaly. Odjely do Austrálie.
Nový domov
V listopadu 1968 přiletěly do Sydney. A vyrazily do buše. Martin manžel byl totiž stavební inženýr a právě pracoval na zakázce v západní Austrálii. S ním zde pobývala i jeho žena a oba synové. "Úředníci na letišti mi vysvětlili, že podnikáme nesmyslné dobrodružství, že tam bílé ženy vůbec žít nemohou. Z Darwinu už s námi letělo jen pět lidí. Z toho bylo tři černoši a jeden páter, takže předpovědi ze Sydney jsem začínala věřit,“ líčí Dáša své první dny na australské půdě v jednom z dopisů. „Po přivítání s rodinou jsme vyrazili autem dalších osmdesát mílí po silnici, která byla dokončena pět týdnů před naším příjezdem. Až do té doby tam nebylo vskutku zhola nic, jen nekonečná buš a řeka plná krokodýlů.“ Ale Dáše se v té exotice líbilo.
Až po čase přesídlili všichni do Perthu, kde pak žila do konce života. Maminka jí zemřela na jaře 1970. Dáša vystudovala dvě vysoké školy – dějiny umění a sociální práci. Během studií pracovala v domě pro přestárlé. Zapsala se i do kurzu pro manekýnky a kaskadéry. Naučila se vytvářet smaltované obrazy, zúčastnila se takřka padesáti výstav. Dlouhodobě pak pracovala jako terapeutka ve věznici. Spolupracovníci dodnes vzpomínají, že měla respekt i u vězňů, kteří jinak odpírali autoritu – jenže Dáša jim se svou vězeňskou zkušeností rozuměla.
Název vymyslel Josef Škvorecký
V Austrálii napsala knížku. Bez patosu v ní vypráví, co během svého věznění zažila. Čte se jedním dechem. "Neměla název, tak jsem jí ho vymyslel,“ říká Josef Škvorecký, kterému její rukopis poslala do Kanady. Nazval ji Byly jsme tam taky a společně s jeho ženou Zdenou ji vydali ve svém nakladatelství Sixty Eight Publishers. Irena Šimonová, která po propuštění z vězení také odešla do exilu, do Holandska, ji dovezla do Mnichova, do redakce Svobodné Evropy, kde ji četli s velkým úspěchem na pokračování. A zařídila také její překlad do holandštiny. Po revoluci vyšla i u nás.
Dáša po roce 1989 několikrát přijela i do své staré vlasti. Setkala se s několika "děvčaty“, s nimiž prožila roky v kriminále, dočkala se rehabilitace. Píseckou vilu našla v dezolátním stavu. Onemocněla rakovinou, umírala těžce, ale statečně. Zemřela 24. února 1995. Její popel byl rozprášen, tak jak si přála, v jednom z perthských parků.
o autorcePavlína Formánková je historička. O Dagmar Šimkové připravuje výstavu, která bude zahájena v píseckém Prácheňském muzeu letos v září a píše o ní knihu. |
