Zajímavá zpráva, která nikoho nezajímá: Amerika právě posílá k břehům Koreje atomovou letadlovou loď George Washington.
Abyste pochopili, že po potopení jihokorejské válečné lodi ponorkou ze severu je Korejský poloostrov hořlavý jako auto v německém policejním seriálu, poslyšte příběh o tom, co se stalo, když tam Američané kdysi chtěli prořezat jediný topol. Stálo to dva lidské životy, desítky milionů dolarů a statisíce vojáků čekaly, že každou chvíli začne válka.
Viděl jsem to místo několikrát, protože v demilitarizované zóně, která dělí sever a jih, je to velká atrakce. Po topolu tam dlouho zůstával pahýl. Původně vojáci chtěli jen uřezat větve, aby dobře viděli na druhou stranu, jestli na ně Severokorejci třeba něco nešijí.
Vojenské cvičení Jihokorejců ve Žlutém moři (27. května 2010)
Šili. Přišli, přepadli Američany, sebrali jim sekery a ubili jimi pár vojáků k smrti. A tak se Američané rozhodli, že porazí skoro celý strom, aby bylo jasné, že facku umějí vrátit. Přijelo pár mužů s pilami, které zblízka chránilo šedesát příslušníků speciálních sil a zdálky pluky pěšáků a tankistů. Nad nimi létalo sedmadvacet bojových vrtulníků. Ještě výš kroužily strategické bombardéry B-52 v doprovodu stíhaček. Další desítky stíhačů seděly ve strojích na letištích. Po moři plula letadlová loď Midway. Všichni vojáci v Jižní Koreji byli v nejvyšší bojové pohotovosti, zbraně ostře nabité. Američané dokonce narychlo přivezli 12 000 dalších mužů. Ve střehu byly letecké útvary v celém Pacifiku, a dokonce v Idahu v hloubi Ameriky... Když tohle všechno bylo kvůli jedinému stromu, co se asi děje kvůli potopené lodi?
Zatímco pro nás byly nejdůležitějšími událostmi posledních dnů volby a závěrečné slovo kurva v polském prezidentském letadle, svět řešil, jestli v Koreji nemá po šedesáti letech na krku opravdový průšvih. Pokud tím myslíte válku, kterou dodělávající kimovský režim naposledy kopne dřív než se stačí zhroutit, jste hodně blízko, ale ne v černém. Ti, kdo tomu rozumějí, se víc než války bojí toho, že se KLDR prostě zhroutí. Silácká gesta seveřanů vypovídají především o stabilitě režimu. Když se chová neurvale jako pralesní muž, znamená to, žemá vyražený dech.
Pravidelné zděšení nad raketovými testy a všemi provokacemi ze strany KLDR zastírá skutečnou hrozbu: vyhlídku na katastrofický kolaps téhle šílené země. Cynicky řečeno, zhroucení režimu může být nebezpečnější než jeho přežívání.
Severokorejské torpédo, které 26. března potopilo jihokorejskou loď Čchonan.
Odložená posvátná kráva
Zdá se to tak jasné, že by to pochopila i nafukovací ryba: v KLDR jedí lidé kůru ze stromů, tak už tu agonii neprotahujme a pomozme tomu koncentráku, aby se sám složil.
Ale přesně toho se všichni bojí. Když před dvaceti lety skončila studená válka a spojovalo se Německo, kdekdo si myslel, že do deseti let bude i korejská ruka v rukávu. Jihokorejci však sen o sjednocení, svoji mantru a posvátnou krávu, dávno odložili na neurčito.
Je tady totiž problém. Když Jižní Korea důkladně sledovala, jak se spojuje Německo, protože se chtěla vyvarovat jeho chyb, přehlédla, že se právě sjednocoval i severní a jižní Jemen. Kdyby to v Soulu zaregistrovali, snad by je trklo, že jejich spojení s KLDR by bylo jako spojení západního Německa s jižním Jemenem. Jih a sever Koreje sice odděluje jen demilitarizovaná zóna, ale ve skutečnosti je dělí celé galaxie. Jeden Čech působící v jihokorejském Soulumi řekl, že jeho tamní asistentka má potíže přeložit texty ze severu, protože ta slova jí nedávají smysl.
Jihokorejská korveta Čchonan, kterou potopilo torpédo KLDR (20. května 2010)
Ale to pořád není to hlavní. Řečeno dnešní počítačovou řečí, Korejci už nejsou kompatibilní. Před časem jsem strávil pár dnů na severu a pak jsem přeletěl na jih. Na severu byl skanzen 50. let, na jihu zuřilo 21. století. Na severu lidé bez výrazu, orwellovské lidské ovce, které cupitají, kam ovčák ukáže. Na jihu jeden z nejtvrdších kapitalismů na světě, člověk se tam má co ohánět.
Na jihu žije asi dvacet tisíc uprchlíků ze severu. Většina z nich neuspěla. Je to pro ně planeta opic naruby. Jsou často ztraceni v zemi téměř neomezené svobody, zmateni peněžními automaty i nutností rozhodovat sami za sebe. Netuší, jak funguje reálný svět. Nejsou zvyklí na konkurenci v práci, protože doma je řídili jako volské spřežení. Mnozí pak přijdou o zaměstnání, protože jsou pro ostatní přítěží.
Na severu jsem v Pchjongjangu hovořil s třináctiletým Pak Song-čorem. Působil inteligentně, ale jakmile se dostal na neznámou půdu, byl ztracen. Naučili ho papouškovat. Ne samostatně uvažovat. Do jaké země by se rád podíval? Odpovědí bylo mlčení. Nikdy ho nic takového nenapadlo. Neměl představu.
Na jihu žije Džong Su-ban Uprchlík z roku 2000. Napsal několik scénářů pro pornografické filmy. Tvrdil, že do toho šel, protože nevěděl přesně, co to pornografie je. Uprchlíci jsou zkouškou nanečisto. Jižní Koreji už došlo, že sjednocení by nebylo jen v tom, postavit na severu dálnice a nemocnice. Propojit lidi by bylo mnohem obtížnější.
A pak je tady ještě katastrofický scénář: na pochod se dávají miliony hladových lidí. "Představte si ten chaos, jak tady budou tábořit u řeky," řekl mi jeden muž v Soulu.
Tohle však není úplně pravděpodobné, protože na hranici jsou obrovská minová pole. Zato čínská hranice je otevřená. Proto Čína pumpuje do KLDR peníze, aby režim pořád nějak žil jako na umělé výživě.
KLDR známe my v Evropě jako příšernou diktaturu, která z obyvatel udělala otroky, sousedům pravidelně hrozí zbraněmi hromadného ničení nyní včetně jaderných bomb. Přesto si rychlý kolaps KLDR nikdo v okolí vlastně nepřeje. Proč?
Obraz "Časné ráno" na výstavě severokorejské propagandy ve Vídni
Všichni si myslí, že lepší než režim sfouknout je postupně ho umrtvovat. Příklad: před několika dny prohrála vládní strana v Jižní Koreji drtivě místní volby. Vysvětlení: po potopení jihokorejské válečné lodi lidé vládu potrestali za to, že se začala chovat vůči KLDR tvrdě a omezila "politiku slunečního svitu", tedy sbližování. Vox populi: lepší cesta by byl úplatek jako dosud, ať to stojí, co to stojí.
Páchne to appeasementem na sto honů, ale logiku to má. Když jižané do KLDR valili pomoc třeba i bez podmínek, drolili nenápadně režim. Jenže tvrdý kurz znamená i snížení možnosti nahlodávání "ideologické neochvějnosti" režimu.
Dobrá, ale jak to má vlastně celé jednou skončit? Důležitá otázka i proto, že způsob, jakým KLDR odejde do márnice historie, přepíše na desítky let rovnováhu sil v Asii. Prognóza: pravděpodobným vítězem je Čína.
Model Věže Čučche na výstavě severokorejské propagandy ve Vídni
Tyranie na umělé výživě
Představme si, že se KLDR zhroutila přes noc. Třiadvacet milionů napůl hladových lidí, za něž včera nesl ještě zodpovědnost režim, by najednou měli na krku... Ale kdo vlastně? Pokud KLDR jako první neobsadí z jihu Jihokorejci a Američané, udělají to Číňané ze severu.
Ať tak či tak, byla by to největší stabilizační operace od druhé světové války. Ale také by z toho koukalo nebezpečné závodění při zabírání území a rychlém zajištění Kimových atomovek. Někde by muselo dojít k "setkání na Labi", a to by bylo hodně rizikové.
Nikdo po tom netouží. Mnohem praktičtější se jeví postupné odumírání a současná kultivace KLDR, třeba v průběhu mnoha let. "Je dobré mít na zřeteli, že uskutečnění zásadních změn je běh na dlouho trať," píše ve vycházejícím čísle časopisu Mezinárodní politika jeden z nejuznávanějších znalců obou Korejí, Brit Jim Hoare.
Má to háček: takové snahy jsou tady už víc než deset let, výsledkem je, že se KLDR stále chová jako neandertálec. Paradox je, že pokud jde o další vývoj, Jihokorejci fandí spíš Číně než Americe. Mluví z nich jejich peněženky. Amerika by totiž ráda, kdyby se z KLDR stala lusknutím prstů demokracie. Ale to by bylo strašlivě drahé a zaplatili by to Jihokorejci ze svých kapes. Nijak se jim do toho nechce.
Obraz "Vůdče, jste blízko frontové linie" na výstavě severokorejské propagandy ve Vídni
Čína má zřejmě jiné představy. Protože má u režimu v Pchjongjangu jako jediná vlivné slovo, mohla by postupně utvářet tuhle tyranii k obrazu svému a nahradit ji něčím snesitelnějším. Číňané by jako cenu získali nový loutkový stát. Opět to má jeden háček. Otázka zní, do jaké míry je pravda, že Číňané mají pořád v Pchjongjangu vliv. Jak se Čína stává ekonomicky "kapitalistickou" zemí, mizí generace, která je schopná domluvit se se soudruhy z KLDR hezky po soudružsku. Možná, že Kim Číně sice naslouchá jako vždy, ale už ji neposlouchá. Třeba je to dobře vidět na případu potopené lodě. Kdyby Čína měla pořád vliv, nestalo by se to, protože z toho nemá nic než komplikace.
Jenže ono se to stalo. Pak to znamená, že v lepším případě má Peking vliv jen na část vedení KLDR. V horším případě už ho nemá vůbec.
Kdybych žil v okolí, dodal bych "a pak nám pomáhej Bůh".
Obraz "Díky Generálovi začal na planině Hantura nový život" na výstavě severokorejské propagandy ve Vídni
