„Po osvobození města v květnu 1945 byla na Baťovy závody uvalena národní správa, později byla znárodněna a do jejího čela se postavil Ivan Holý, čerstvý komunista, který ve firmě pracoval od konce 30. let. Byl to člověk zevnitř, ale nepatřil do vrcholového managementu,“ říká historik Václav Kaška, spoluautor knihy Dějiny města Zlína 2. Moderní město, do níž napsal kapitoly o turbulentním vývoji města v letech 1945 až 1960.
Co k tomu komunisty vedlo?
Uvědomovali si, že tak velký podnik, který byl klíčový nejen pro československý spotřební průmysl, nelze řídit úplně diletantsky, a i proto část dřívějších elit z éry Bati na svých pozicích prozatím zůstala. Zároveň skrz média a veřejný prostor probíhala „kulturní válka“ o způsob výkladu baťovského dědictví, jejímž výsledkem bylo i zmíněné znárodnění. Gottwald a spol. hodlali ukázat, že dokážou řídit globálně úspěšný koncern lépe než velkokapitalista Jan Antonín Baťa.
Proto byl u vstupu do fabriky už v květnu 1945 obřími písmeny namalovaný nápis „Smrt batismu, zlínskému fašismu“?
Komunisté tvrdili, že dělníci byli ve Zlíně před válkou upláceni a zároveň zotročováni tvrdou dřinou. „Batismus“ vykládali jako vrcholné stadium kapitalismu, tedy fašismus. Tento názor na veřejnosti silně prosazoval zejména Josef Kijonka, vedle Holého druhý klíčový muž Baťovky. Po válce se v mocenské hierarchii rychle dostal nahoru, byl předsedou podnikové rady, odborářským bossem a „tribunem lidu“, který měl hlavní slovo při demonstracích a manifestacích. Zlín tak měl být podle nich v květnu 1945 osvobozen hned dvakrát: od okupantů i rodiny Baťů.
Komunisté se však od Bati také inspirovali. Pozdější prezident Antonín Zápotocký v roce 1946 řekl: „Byli bychom blázni, tupci a nenapravitelní hlupáci, kdybychom se chtěli domnívat, že vše, co bylo u Bati, bylo špatné, odsouzeníhodné a že to musíme šmahem zavrhnout, sepsout a zahodit. Ne, soudruzi a přátelé, jak je nutno organizovat moderní výrobu, v tom se můžeme a budeme od Bati mnohému učit.“ Jak se to projevovalo v praxi?
Uznávali produktivitu a velké modernizační úspěchy továrny pod vedením Bati, ale zdůrazňovali, že to bylo díky vykořisťování, tvrdému tlaku na výkon a uplácení dělníků, kterým teď naopak chtěli nabídnout volnější tempo a vliv na chod továrny. A co hlavně, z výkladní skříně kapitalismu se Zlín měl stát vzorovým městem československé varianty moderního socialismu. Objevovalo se i spojení „Amerika plus socialismus“.
Poválečné zlínské komunistické elity hodlaly dál pěstovat zlínskou exkluzivitu. Proto se zde plánovalo první televizní vysílání, konal se filmový festival pracujících, vznikly první jesle v Československu a stavěly se obytné bloky s vysokým standardem bydlení – jako Morýsovy domy či čtvrť Obeciny, které reprezentují baťovskou architekturu posunutou ke kolektivismu. Ambiciózní plány však uťal vrcholný stalinismus počátku 50. let.
Vraťme se ještě do poválečného Zlína. Jak to v něm vypadalo před únorovými událostmi?
Rozpory mezi komunistickým a nekomunistickým táborem se prohlubovaly a předehrou k únoru 1948 byla na přelomu ledna a února takzvaná textiliáda. Ve zkratce: textil byl tehdy na příděl a jeho ceny byly úředně stanovené tak, že sotva pokryly náklady soukromníků a malovýrobců, proto se často prodával pod pultem. Od roku 1947 však platil zákon o stíhání černého obchodu a šmeliny.
Ve zlínské firmě Karla Žaludka zabavili kontroloři skrývané textilie a hodlali je rozdělit lidem, jenže komunisté začali s populistickým obviňováním nekomunistického bloku, že tento textil si chtěli nechat pro sebe a své stoupence. Ve Zlíně to vedlo k pouličním nepokojům a veřejným schůzím, kde KSČ burcovala proti „asociální reakci“, která brzdí společenský pokrok a měla by být odstraněna.
A komunisté si v praxi vyzkoušeli, jak s pomocí rozlíceného davu a demonstrací tlačit na zvolené politiky a vedení Zlína, že?
Jenže zjistili, že cestou standardního hlasování neuspějí. V radě ONV (okresní národní výbor) většinu neměli. Zároveň však platilo, že každý pátý občan Zlína a každý třetí zaměstnanec národního podniku Baťa čítajícího 30 tisíc lidí byl členem KSČ, strana se tedy měla v ulicích o koho opřít. Klíčovou roli sehrál Kijonka, který na 11. února svolal demonstraci v továrně, kde požadoval znárodnit velkoobchod a menší závody. Týden poté hřímal na nádvoří závodu: „Jsme připraveni za každé situace a proti komukoliv zajistit vítězství naší revoluce.“ Ve vypjaté atmosféře únorových dnů sršel aktivitou a patřil k hlavním tvářím strany ve městě.
V pátek 20. února podali nekomunističtí ministři demisi a KSČ vyzvala k zakládání akčních výborů Národní fronty. Co se dělo ve Zlíně?
Místní komunisté napjali veškeré síly k úplnému ovládnutí radnice a podniku. Nehodlali už s nikým vyjednávat, chtěli být sami pány. A pomohlo jim i počasí.
Počasí?
O víkendu na celé Moravě hustě sněžilo, řada silnic byla nesjízdných. Komunisté však byli v neděli schopní uspořádat okresní konferenci strany, kde prezentovali svoje vize a další postup. Kijonka byl v ten den v Praze na sjezdu závodních rad, kam přijelo osm tisíc delegátů, ale jen pětadvacet z nich tam mohlo veřejně promluvit a diskutovat. A Kijonka byl jedním z nich, což byl doklad jeho pozice.
Gottwald už den předtím vyzval k očistě veřejného prostoru pomocí takzvaných akčních výborů Národní fronty a v Baťovce začal intenzivně „vyakčňovat“ právě až po návratu Kijonky z metropole. Národní socialisté v čele s poslancem a bývalým parašutistou Antonínem Bartošem zaspali a ocitli se v defenzivě. Vyzvali sice své členy, aby do akčních výborů nevstupovali, ale někteří tak stejně učinili a komunisté měli vývoj dění pevně ve svých rukách.
Jak vypadal 24. únor, kdy byla vyhlášena hodinová generální stávka a Gottwald a spol. v Praze stupňovali tlak?
Na nádvoří Baťových závodů se shromáždily desítky tisíc lidí a Kijonka jim oznámil jména vedoucích zaměstnanců, kteří byli již dopoledne posláni domů jako nepohodlní. Vystoupil i Holý a další přední členové strany, zpívala se Internacionála. Druhé shromáždění se konalo na hlavním náměstí, kde odborář Kodovský vyzval zaměstnance závodů do 50 lidí, aby poslali jejich majitele domů a převzali je.
Bezprostředně po osvobození bylo vedení Baťových závodů, loajální k Janu A. Baťovi, vyhozeno a na jejich místo nastoupil národní správce Ivan Holý (na snímku vpravo). Ten později udělal v družině Klementa Gottwalda rychlou kariéru, koncem roku 1948 se pak iniciativně podílel na přejmenování Zlína na Gottwaldov a Baťovky na Svit. I Holý však nakonec skončil v komunistickém žaláři.
Jak se to promítlo do dění na zlínské radnici?
Nutno předeslat, že funkci předsedy MNV (místního národního výboru), dnes bychom řekli primátora, vykonával už od léta 1945 celkem úspěšně Vilém Morýs, který stejně jako Holý za války pracoval v Baťovce (v prosinci 1948 tragicky zemřel při dopravní nehodě – pozn. red.). Únorové čistky postihly více než polovinu členů rady MNV – většina nekomunistů, kteří mohli zůstat, byla ke KSČ loajální nebo natolik ve městě populární, že nemohli být hned vyhozeni. V případě ONV dopadlo „vyakčnění“ nejprve na hlavní odpůrce komunistů během textiliády.
Tři radní byli za účasti dělníků vyvedeni z kanceláří s pohrůžkou, že už se nesmí vydávat za členy ONV. Na jejich námitky, že mají mandát z demokratických voleb, nebyl brán zřetel – šlo prostě o revoluční svévoli. Mimochodem, bezpečnostním referentem se stal předválečný komunista Vincenc Červinka (pozdější poslanec KSČ a starosta Zlína v letech 1952–54 a 1960–64 – pozn. red.), do jehož agendy patřila kontrola odletů z otrokovického letiště a vydávání pasů. Komunisté chtěli mít od začátku pod kontrolou emigraci lidí, kteří s novým režimem nesouhlasili.
Dostáváme se k 25. únoru, kdy krizové události vyvrcholily a Gottwald vpodvečer nadšeně oznamoval davům na Václavském náměstí, že prezident Beneš přijal demisi ministrů a podepsal doplnění vlády podle návrhů KSČ.
Ten den bylo ve Zlíně z továrny fyzicky vyvedeno 113 zaměstnanců, později potkal vyhazov či sesazení zhruba čtyři sta pracovníků. Dalších asi tři sta odborníků bylo posláno – jako schopní manažeři – do zkonfiskovaných malých podniků po celé zemi, jež měli vést. Přímé čistky se tedy dotkly zlomku obyvatel města a zaměstnanců závodu, šlo v první řadě o politicky či v Baťově éře exponované osoby – některým, v první řadě Dominiku Čiperovi, se podařilo emigrovat. Komunisté tyto změny vnímali jako dovršení poválečné očisty Zlína od rodiny Baťů a jejích spolupracovníků.
Jak to brali lidé ve městě, kde zůstala řada baťováků?
I běžní obyvatelé brzy poznali, co je čeká. Od léta byl v republice zaváděn šestidenní pracovní týden, lidem stále častěji chyběly základní výrobky a potraviny, které od války zůstávaly na příděl, v očekávání třetí světové války byly investice směřovány do těžkého průmyslu. Lidé si přitom pamatovali, jak dobře se měli u Bati, a srovnávali to se současnou situací, což komunistům na oblibě nepřidávalo.
Stejně jako nový název Gottwaldov, který město neslo od 1. ledna 1949. Jak velký význam tomu přikládáte?
Mělo jít o symbolické potvrzení vítězství socialismu, což bylo o to důležitější, že Zlín byl během první republiky synonymem kapitalistického úspěchu. Holý změnu veřejně rámoval tak, že v Sovětském svazu mají Stalingrad, my v Československu tedy budeme mít Gottwaldov. K tomu nesáhl ani Baťa, který nová města či jejich části nechal pojmenovat po sobě, ale městu Zlín název ponechal. Komunisté to navíc vysvětlovali tak, že jde údajně o přání lidí ve městě a zaměstnanců fabriky. I ta změnila název na Svit, což bylo znamení úsvitu nových časů, jež údajně právě přicházely.
Příjezd do bývalého Zlína tři dny po přejmenování na Gottwaldov (3. ledna 1949)
Vrátím se ještě ke klíčovým postavám komunistické strany ve městě. Hlavně Holý byl prvotřídní darebák, že? V roce 1946 se stal i poslancem, ale v 50. letech byl souzen pro kolaboraci s nacisty a skončil ve vězení.
Navenek si držel image úspěšného socialistického manažera. Restrukturalizoval výrobu v továrně, která již koncem roku 1947 dokonce předběhla předválečný výkon a rostl i počet zaměstnanců. Jako jeden z kapitánů znárodněného průmyslu si vybudoval kontakty na stranické špičky včetně Gottwalda. Závody vedl až do roku 1949, kdy odešel do Prahy na místo ministerského náměstka. Osudným se mu stalo hledání vnitrostranických nepřátel a politické procesy na začátku 50. let. Projevila se i jeho minulost konfidenta gestapa za druhé světové války, dříve se o ní nemluvilo, ale během stalinistických čistek ji vyšetřovatelé začali rádi připomínat.
Jak říkal Klement Gottwald v podání Jiřího Vyorálka v televizním cyklu České století: „Třídní boj je úplné hovno oproti soudružským vztahům.“
Během politických procesů bylo třeba najít nepřátele, na něž lze svalit společenské a ekonomické problémy, a Holý byl jedním z reprezentantů manažerské a národně-hospodářské linky. Jeho jméno zaznívalo i během monstrprocesu s Rudolfem Slánským a spol. v listopadu 1952. Bývalý zástupce Slánského Josef Frank vylíčil Holého jako „starého odchovance baťovského vykořisťovatelského systému, konfidenta gestapa, jehož bratr se po okupaci oběsil z obavy před potrestáním za kolaborační činnost“ (podle podnikové kartotéky měl Holý pouze starší sestru Ludmilu – pozn. red.). Holý byl odsouzen k 18 letům vězení až v roce 1954, během procesu se Slánským ale vystoupil jako svědek a tvrdil, že si ho Slánský zavázal ke spiklenecké spolupráci předložením důkazů o jeho minulosti konfidenta gestapa.
A co odborový předák Kijonka, malý muž, který byl typický svým energickým vystupováním a špatnou češtinou?
Do firmy přišel před válkou z Ostravska a po ní se z něj stal výrazný předseda odborové organizace. Stejně jako Holý se koncem 40. let přesunul do Prahy na pozici ministerského náměstka a vládnoucí moc ve Zlíně po nich převzala nová garnitura. Jako by přejmenování Zlína bylo symbolickou tečkou za poválečnou dynamickou érou spojenou se jmény Ivan Holý, Josef Kijonka a Vilém Morýs. Tyto poměrně charismatické politiky nahradili Pastyřík, mladí Miloš Jakeš či Alois Indra a další noví lidé, kteří vedli město a kraj v 50. letech, kdy už jeho význam pro režim začal upadat. Během stalinismu byly hlavní investice přesměrovány do těžkého průmyslu, Zlín, tehdy už pod názvem Gottwaldov, se nemohl rovnat například Ostravsku, a v roce 1960 po jedenácti letech přestal být krajským městem.
