Vilda Jakš: Pěsti ve tmě (1986)
V Paříži roku 1935 sice před dvaceti tisícovkami diváků na titul šampiona nedosáhl, proti legendárnímu Marcelu Thilemu však vydržel téměř plných čtrnáct kol, francouzský tisk o něm psal jako o "lvovi s obdivuhodným srdcem" a kompliment mu vyseknul i samotný soupeř. Vildovi Jakšovi bylo v té době pouhých pětadvacet a prohře předcházelo osmadvacet zápasů, po nich odešel z ringu neporažený.
Mladík, který s boxem začínal v sokolovně v Bratčicích u Brna, měl před sebou navzdory pařížské porážce skvělou budoucnost, vše ale bylo jinak. Po okupaci odešel do Anglie, kde nastoupil do RAF. V roce 1943 se protiponorkový bombardér, v němž letěl do bitvy, ze své mise nevrátil.
Vildou Jakšem se nechal inspirovat snímek Pěsti ve tmě režiséra Jaroslava Soukupa, který navázal na nacistický motiv, který pro skutečného Jakše znamenal nejprve konec boxerské kariéry, poté i konec života. Film v hlavní roli s Markem Vašutem popisuje přípravy zápasu mezi českým rohovníkem Vildou Jakubem a Němcem Kurtem Challerem. Souboj je z propagandistických důvodů pro nacisty prestižním duelem, a proto si neváhají zajistit vítězství i špinavými praktikami.
Charles "Kid" McCoy: Brutální vítězství (1989)
New York, konec první světové války, špinavé ulice East Endu jsou plné krutosti, násilí a chudoby. Jsou školou života i Kidovi, právě na nich však potká boxerského agenta, který v něm rozpozná budoucího šampiona. Neplete se, uvnitř ringu seřeže Kid každého stejně jako mimo něj. Snímek režiséra Koose Roetse skvěle líčí mizerné pracovní podmínky, které světu amerického profesionálního boxu ve dvacátých letech vládly, i úskalí a rozpory boxerské cesty za slávou.
Předlohou se stal filmu život boxera Charlese "Kida" McCoye, legendy, která do boxu přinesla úder s přetáčenou pěstí. Boxer úder údajně vymyslel, když v baru sledoval kočku, jak si hraje s míčem, a pokusil se její pohyb imitovat. Tomu úderu pak vděčil za to, že pětapadesát svých soubojů ukončil KO a že se svými třiasedmdesáti kilogramy skládal k zemi i mnohem těžší soupeře.
Nepřehlédnutelný byl i mimo ring, rád se vybraně oblékal, vystupoval na divadelních představeních i ve filmech, byl desetkrát ženatý. Zapletl se se zákonem, v roce byl odsouzen za vraždu bohaté milenky a proces s celebritou strhl pozornost médií tím spíše, že šampion se při něm s advokátem váleli v imitaci rvačky po podlaze soudní síně – McCoy totiž tvrdil, že se jeho přítelkyně chtěla zabít nožem a on jí v tom zabránil. Poté se prý sama zastřelila, dál si prý nic nepamatuje. Ani to, že dalšího dne vyloupil starožitnictví, okradl přítomné zákazníky, držel je jako rukojmí a jednoho z nich postřelil. Z vězení vyšel po osmi letech, v roce 1940 spáchal sebevraždu.
Rubin Carter: Hurikán v ringu (1999)
Psal se rok 1966, Amerikou zmítaly rasové tenze. Do jednoho z barů v americkém Patersonu vešli dva muži a mlčky spustili palbu: dva lidi zabili na místě, další podlehl zraněním později. Svědci z místa činu hlásili, že střelci byli černoši. Policie dva Afroameričany skutečně zadržela v autě jinde ve městě.
Jedním z nich byl Rubin Carter, úspěšný boxer ve střední váze, jemuž jeho agresivní styl a pádné rány vynesly od publika přezdívku Hurikán. Oné noci však jeho kariéra skončila a začal dlouhý pochod peklem. Carter i jeho známý John Artis byli ve velmi sporném procesu, navzdory alibi a zpochybněným svědectvím, odsouzeni k doživotním trestům. A pak odvolacími soudy znovu a znovu. Z vězení vyšli až po dlouhé soudní bitvě a masivní podpůrné kampani, do níž se zapojil i Bob Dylan či Muhammad Ali. Artis byl omilostněn v roce 1976, Carter o dalších devět let později.
Jeho příběh vypráví snímek režiséra Normana Jewisona. Pyšní se výtečným Denzelem Washingtonem v hlavní roli a silným poselstvím, které protestuje proti slepotě spravedlnosti a státnímu rasismu, podle mnohých kritiků však poodstupuje příliš daleko od reálné linky.
Zaprvé uvádí jako zachránce na scénu jakousi kanadskou komunu, která případ rozplete, a naprosto mlčí o klíčovém právním boji spoluobžalovaného Artise, zadruhé opomíjí Carterovu minulost – ani on sám se netajil tím, že nebyl žádný andílek a rád se zúčastňoval barových rvaček. Ale předně, Carterovo nespravedlivé odsouzení prezentuje jako výsledek honu, který proti němu od jeho jedenácti let vedl detektiv, který jím byl posedlý. To je kruté falšování, namítá článek v listu The New York Times, ze soudních důkazů vyplývá, že ve skutečnosti nešlo o šikanu jednoho osamělého policisty, ale že se na případ dívala skrze rasistické brýle celá síť od detektivů přes vyšetřovatele až po soudce, kteří tolerovali zatajování důkazů svědčících ve prospěch obžalovaných. Carterovi přitom rozhodně nepomohlo, že se angažoval na poli občanských práv.
Joe Louis a Max Schmeling: Souboj o vše (2002)
Je příkladem sportovce, jehož jména a renomé se proti jeho vůli zmocnila propaganda. Max Schmeling nebyl nacista, přesto ho tak svět vnímal. Poprvé k tomu přispělo, když proti němu nastoupil v Americe Max Baer v trenýrkách se židovskou hvězdou – Schmeling, který stál v opačném rohu, se rázem stal ztělesněním nacistických rasových předsudků.
Podruhé dojem podtrhlo jeho vítězství proti Afroameričanovi Joe Louisovi v roce 1936. (Mimochodem, Němec si tehdy, a tenkrát to nebylo vůbec obvyklé, nastudoval filmové záznamy soubojů svého soka, všiml si několika nedostatků v Louisově technice a v ringu jich dokázal beze zbytku využít.) Vyhrál, znamenalo to však zároveň prohru, v Německu byl oslavován jako důkaz árijské nadřazenosti, setkával se s Hitlerem a stal se celebritou nacistických médií.
Nacisté na něj pozapomněli, až když v odvetě s Louisem selhal. "Když se ohlížím zpátky, jsem skoro rád, že jsem onen souboj prohrál," uvedl v roce 1975, "Představte si, co by se stalo, kdybych přivezl do Německa vítězství. S nacisty jsem neměl nic, ale dali by mi medaili. A po válce bych byl možná odsouzen jako válečný zločinec."
Musel nastoupit do nacistické armády, po zranění jej však propustili. Kromě toho však osobně zachránil život dvou židovských dětí, které za války schovával u sebe doma, a snažil se prosadit zlepšení podmínek v táborech amerických válečných zajatců.
Snímek Souboj o vše se zaměřuje na rozdíly a podobnosti v osudech Schmelinga a Louise. Z jejich odvety přijel domů Schmeling poražen, doma jej však přivítala milující žena, česká herečka Anna Sophie Ondráková, zatímco Louis o svou ženu přichází. Oba jsou využíváni nacionální propagandou svých zemí, Schmeling je prezentován jako výkladní skříň nacismu, Louis je dáván za vzor vlastenectví v zemi, kde se mu ještě před pár měsíci bílí fanoušci posmívali kvůli barvě pleti. Jejich osudy jsou paradoxní i po válce, zatímco Schmeling dostane lukrativní reklamní zakázku od americké Coca-Coly, Louis se ocitl na mizině.
Jejich osudy, a v tom film souzní s realitou, přitom nebyly spojeny jen slavnými duely. Pojilo je přátelství – Schmeling po válce Louise finančně podporoval.
