Měla široký nos, býčí šíji, krátce střižené černé vlasy učesané na patku. Ramena jako kovář, podsaditou, robustní postavu. Často trochu povýšený pohled pařížského hejska, v koutku úst jí ležérně téměř na každé fotografii visí nezbytná cigareta. Pánský oblek, polobotky, kalhoty, kravata, sako.
Její motto "Cokoli dokáže muž, zvládne i Violette" znělo víc než uvěřitelně. Dýchalo z každého póru její osobnosti.
A Violette Morrisová toho na jeden lidský život zvládla více než dost. Na jejím osudu je toho hodně, čím se inspirovat i co odmítnout.
Violette všestranná
Narodila se v roce 1893 jako nejmladší ze šesti sester. A samozřejmě, příběh říká, že otec toužil po synovi. A že se k Violette jako k synovi choval.
Tak či tak se vydala na sportovní dráhu, kterou si vykolíkovala velmi rozšafně a která víc než často zabrousila i do prostoru, který byl dominantně mužský. Je to velmi dlouhý seznam. Na kontě má dvě stě fotbalových zápasů, hrála za dva pařížské kluby i národní tým. Dodnes je jedinou ženou, která se dostala do mužského národního družstva vodního póla. Dvacet titulů získala na atletickém poli, v roce 1922 získala na pařížské olympiádě zlaté medaile ve vrhu koulí a hodu oštěpem, ovšem házela též diskem.
Dařilo se jí však i v ještě silovějších disciplínách. Vzpírala, věnovala se řecko-římskému zápasu. Stala se francouzskou šampiónkou v ženském boxu, ale to vůbec neznamenalo, že by se vyhýbala vyzváním od mužských rohovníků. A že by je nevyhrávala.
Violette závodnice
Z renesančního rozsahu jejích sportovních aktivit jedna přece jen vyniká: mimořádnou slabost měla pro motorismus. K rychlé jízdě se dostala za první světové války. Její boxerský klub se po jejím vypuknutí změnil v základnu Červeného kříže, Morrisová se proto vydala válce vstříc. Jako řidičce armádní sanitky se jí dostalo toho nejdrsnějšího tréninku. Mezi šrapnely, minami a kulkami kličkovala v bitvě u Verdunu, která za sebou nechala po deseti měsících podle některých odhadů až 970 tisíc mrtvých.
Po francouzském vítězství přesedlala na motocykl a jako kurýr rozvážela povely a zprávy mezi jednotkami v krvavé bitvě na Sommě.
Své zkušenosti se závody na život a na smrt po válce zužitkovala. V roce 1922 sedí za volantem vozu Benjamin Type B na startu svého prvního motoristického podniku, náročného čtyřiadvacetihodinového Bol d'Or. Vysekla rekord závodního kola a dojela čtvrtá.
Do mužského světa vyjela na plný plyn a bez jakéhokoli respektu, rozhodně nedávala přednost v jízdě. Jen čtrnáct dní po Bol d'Or nechala všechny pány za sebou a zvítězila v tvrdém závodě Paříž - Pyreneje - Paříž. O rok později vyhrála ve své třídě na trati Paříž - Nice - Paříž. V roce 1927 dojela jako první v Bol d'Or, celkem závod vyhrála třikrát. Kvůli motoristické vášni dokonce neváhala nadvakrát podstoupit mastektomii, prsa si nechala odstranit proto, aby se pohodlněji vešla do těsné kabiny závodních vozů. Kromě rychlých aut závodila i na motorce, na kole, na koni, dokonce v letadle.
Violette neskladná a odmítaná
Neznamená to však, že by pro vůni nafty zapomínala na jiné sporty. Navzdory tomu, že své plíce denně prověřovala třemi krabičkami cigaret, se dál věnovala atletice i fotbalu či boxu. Ale občas zapomněla, že není v ringu, a pěsti se nerozpakovala použít ani při kopané.
Tím se dostáváme k dalšímu rysu jejího života, Morrisová totiž nebyla známá jen svými sportovními úspěchy. Byla rovněž svá, silná a sebevědomá. Nestyděla se za to, že je jiná, a odmítala se přizpůsobovat jen kvůli genderovým stereotypům a moralistickým konvencím. K genderu, který jí přisuzovaly pohlavní znaky jejího těla, přistupovala stejně ledabyle jako k vlastním prsům: ačkoli žila i s muži, neskrývala svou preferenci žen. Po rozchodu to potvrdil a několik šťavnatých historek o jejích milenkách tisku vyzradil i její milenec atlet Raoul Paoli. Další historky o intimnostech ze sportovních šaten přidaly další zlé jazyky.
Její životní styl představám Francie dvacátých let minulého století o ženách vůbec neodpovídal. Bylo známo, že klela jako námořník, kromě kouření holdovala i pití a občas si zazpívala v pařížských nočních klubech, dokonce se slavnou Josephine Bakerovou.
Stačilo jen to, že chodila výhradně v mužském. Doba měla tmářské klapky na očích a veřejné mínění žádalo trest. Přišel v roce 1927, kdy ji ženská atletická federace odmítla prodloužit licenci. Kvůli špatné morálce. Rok nato jí nedovolila odjet na letní olympiádu do Amsterodamu. A vše dochutil tisk pomlouvačnou kampaní.
Morrisová si nejprve otevřela obchod s auty. Když kvůli ekonomické recesi zkolaboval, živila se jako lektorka tenisu a vyučovala jízdu autem. A pomalu se v osobní zahořklosti vůči Francii rodilo to, co za německé okupace dostane přízvisko Gestapácká hyena.
Violette monstrum
Na počátku bylo na první pohled nevinné setkání dvou bývalých soupeřek. Z někdejší automobilové závodnice a novinářky Gertrudy Hanneckerové se však vyklubala německá agentka. Svou práci zřejmě odvedla dobře, pronacistická propaganda Morrisovou oslovila. V roce 1936 odjíždí na osobní Hitlerovo pozvání na olympiádu do Berlína, kde je, na rozdíl od nevděčné Francie, přijata se vší pompou.
Violette Morrisová v roce 1938, to již byla v nacistických službách.
Dostává VIP statut a medaili německého sportovního svazu za zásluhy. Odhodlání, odvahu, houževnatost a úspěchy, které Francie přehlédla kvůli mužským kalhotám, někdo konečně uznal a ocenil.
A Morrisová gesto vrátila. Francie by podle ní měla "překonat dekadentní buržoazní parlamentarismus a spolu s Říší vytvořit blok pokroku a naděje pro mladé lidi, založený na přátelství a dlouhodobém míru".
Nezůstala ovšem jen u gest, začala pracovat pro německou tajnou službu Sicherheitsdienst. Využila svých kontaktů, získala a nacistům předala částečné plány Maginotovy linie, detailní plány strategických bodů Paříže či plány francouzského tanku Somua S35.
Po roce 1939 mění tenisové lekce za výnosnější byznys. Vrhla se na černý trh a obchodovala se šunkou a vínem. Při operacích v podsvětí dokázala podle svého životopisce Raymonda Ruffina plně využít svých sportovních kvalifikací jak z motoristických závodů, tak z ringu. Dramatických honiček absolvovala bezpočet a také ran pěstí prý rozdala nepočítaně.
Nacistická tajná služba s ní však měla jiné plány. Po okupaci ji angažovala do pařížského gestapa. I tady se jí hodilo jak řidičské umění, tak bojové dovednosti. Spolu se svými psychotickými kolegy z nechvalně proslulé ulice Rue Lauriston šířila mezi hnutím odporu teror. Mučení, výpovědi vynucované na zatčených brutálním bitím, ale i svádění podezřelých slečen a žen, to vše z ní udělalo v očích antifašistů a antifašistek postrach. Zrodilo se monstrum, jemuž bylo fyzické a psychické trýznění potěšením.
Stejně jako byla cynická, byla i produktivní. Gestapácký teror jí šel stejně jako sport. To ona rozbila síť "motoristů", tria bývalých automobilových závodníků z Grand Prix Jean-Pierra Wimilleho, Roberta Benoista a Williama Grover-Williamse, kteří dali svůj um do služeb opačné strany a pracovali pro anglickou tajnou službu SOE.
Nakonec začala být Gestapácká hyena pro Angličany tak nebezpečná, že na její likvidaci zorganizovali speciální misi. Šestadvacátého dubna 1944 ji francouzští členové hnutí odporu zastihli v jejím supermoderním sporťáku s dvěma přáteli, rovněž kolaboranty. Život Violette Morrisové ukončila v jejích jednapadesáti letech ohlušující salva automatických zbraní v mafiánském stylu. Tělo prošpikované kulkami bylo pohřbeno ve hromadném hrobě. Nikdo se k němu nepřihlásil.
