Příběh Vipeholmského pokusu se ve Švédsku začal psát vlastně už v roce 1938. Země se nechlubila kvalitní stomatologickou péčí, podle zpráv Národní zubařské péče trpěly téměř dvě třetiny populace zubními kazy. Ono číslo není v porovnání s dneškem vlastně vůbec vysoké (zubní kazy se u současné evropské populace ve věku mezi 20 až 64 lety objevují v 94 procentech případů), švédské stomatology však přimělo k zamyšlení. Oficiálně totiž nebyla známa příčina nadměrné kazivosti zubů.
Jistě, strava bohatá na cukry se zdála být hlavním podezřelým, ale chyběly solidní vědecké argumenty. Lékařská komora tedy vydala pokyn k realizaci studie, která by tezi buď vyvrátila, nebo potvrdila. V následujících letech mělo celé Švédsko samozřejmě dočista jiné starosti, proto byl pokus realizován teprve po válce.
Nevzdělatelní retardi
Hned začátek experimentu byl ovšem ovlivněn zásadním pochybením. Oficiální zadání bylo totiž jiné než to realizované. Lékařská komora a potažmo švédská vláda totiž požadovala, aby byla testovaným subjektům podávána strava bohatá na vitaminy. Po roce či několika letech experimentu měli mít lidští pokusní králíci zuby prokazatelně zdravější než obecná populace. Otestoval by se vliv různých skupin vitaminů na prevenci tvorby zubního kazu, plaku či zubního kamene.
V roce 1945 se s vitaminy skutečně začalo, ale už o dva roky později, když pokus stále nepřinášel průkazné výsledky a hrozilo jeho ukončení, přešli lékaři na opačný model. Začali své svěřence vykrmovat kilogramy cukrem nadupaných pochoutek. Rázem se také vylepšilo financování, o výsledky teď totiž neměli eminentní zájem jen stomatologové, ale též výrobci sladkostí. Ti začali zařízení ve Vipeholmu zdarma zásobovat tunami dobrot.
Na konci experimentu byly vykotlané zuby pacientů.
O změně pokusu nevydala lékařská komora oficiální zprávu, vláda údajně nebyla informována. Že experiment poškodí zdraví pacientů, nikoho netrápilo. Vždyť i sami jejich lékaři o nich hovořili jako o „nevzdělatelných retardech“. Řada účastníků pokusu měla tak vážné mentální postižení, že rozsah pokusu nemohla pochopit, a tím pádem nemohla ani dát informovaný souhlas se svým zapojením. Ostatně snad právě proto je preventivně nikdo o ničem ani neinformoval.
Úspěch: pacienti přišli o chrup
Jak tedy Vipeholmský pokus probíhal? Po nenápadném ukončení neprůkazné etapy s vitaminy bylo zapotřebí „určit vztah mezi složením stravy, frekvencí příjmu cukru a vznikem zubního kazu“. Stomatolog Bengt E. Gustafsson proto vyčlenil 436 pacientů psychiatrické léčebny a rozdělil je do devíti skupin. Kromě šťastlivců v kontrolním vzorku se do nebožáků ládovaly karamel, čokoláda, karamelky, sacharóza a pečivo.
Gustafsson, který mimochodem z pokusu publikačně těžil ještě v roce 1977 (vydal celkem 109 stomatologických studií, v nichž na experiment z Vipeholmu nepřímo odkazoval), si dal na uspořádání experimentu velmi záležet. Právě on zajistil výhodnou spolupráci s regionálními výrobci pamlsků a právě on sám navrhl výrobu toffee, velmi sladkého bonbonu s karamelovým krémem, který se intenzivně lepil k zubům. Velmi správně totiž předpokládal, že zubům neprospívá právě těsný a dlouhodobý kontakt se sladkostmi.
Sekvence testů běžela od roku 1947 do léta roku 1949. A čistě vědecky vzato byl experiment jednoznačným úspěchem. Přes padesát účastníků prakticky přišlo o zuby. Nenapravitelné kazy a padající zuby plné dutin je zbavily schopnosti kousat, zbylí účastníci prokazatelně trpěli zubními kazy více než kontrolní vzorek.
Lékaři tedy mohli spokojeně vyhodnotit konzumaci cukru a sladkostí jako jev „pozitivně korelující“ s výskytem zubního kazu. Zjistili také, že šance na zubní kaz vzrůstá, když sladkosti konzumujete vícekrát než čtyřikrát denně mezi hlavními jídly. Vliv na pravděpodobnost zubních onemocnění se potvrdil i u „lepivosti“. Výzkumníci si dovolili i poznámku speciálně o svých obětech: „Mentálně nedostačující lidé jsou vůči kazu pravděpodobně o něco odolnější než průměrná populace. Zdá se, že běžným lidem by strava bohatá na cukry způsobila ještě větší škody na stavu zubů než pozorovaným ve Vipeholmu.“ Studie odhalila, že dětským zubům více škodí menší množství sladkostí konzumovaných průběžně v týdnu než větší porce jednou týdně.
Dva roky stomatologického teroru navíc
Gustafssonova práce však narazila. Když totiž chtěl studii publikovat v odborném časopise, ozvali se ti, kteří jej po celou dobu podporovali. Výrobce sladkostí výsledky experimentu přinejmenším rozladil. „Gustafsson a jeho kolegové se ocitli v prostoru mezi vědeckým výzkumem a péčí o lidské zdraví. A současně na ně začal být vyvíjen velký tlak ze strany národních ekonomických a politických zájmů,“ popisuje nastalý stav Elin Bommenelová, která o experimentu a jeho politickém pozadí v roce 2006 zevrubně referovala. Studie byla pozastavena a musela být revidována a rozšířena. Prý kvůli větší objektivitě.
V někdejším psychiatrickém ústavu je dnes gymnázium.
Pacienti psychiatrické léčebny, kteří dosud zvládli zkonzumovat v průměru 37 kilogramů sladkostí na osobu ročně, museli nyní najet na novou stravu bohatou na karbohydráty. Pro jejich zuby to znamenalo podepsání ortelu. Proč? Protože to znamenalo zákaz ošetřování jejich chrupu poškozeného předchozím experimentem, aby se zachovaly autentické podmínky. Po dalších dvou letech pokusů přišli o chrup definitivně. Výrobci sladkostí však byli očištěni: Nezkazily se snad bez dobré zubní péče zuby skoro všem účastníkům experimentu, ať už jedli, co chtěli?
Souhrnné výsledky byly zveřejněny v roce 1953. Následně se mezi švédskými vědci strhla debata: „Proč se zveřejněním tak závažných závěrů tak dlouho otáleli?“ Gustafsson byl osočen, že „se nechal koupit cukrářským byznysem“. Etický kontext pokusu na bezbranných pacientech se neřešil. Experiment, přestože byl největším švédským pokusem na lidech, upadl zcela v zapomnění.
Cynický, ale přínosný
Až v devadesátých letech minulého století poukázali na morální problémy celého výzkumu dva studenti Univerzity v Linköpingu Bo Petersson a Bengt Erik Eriksson. Poprvé světu zpřístupnili všechna děsivá fakta. Pochvaly se za to nedočkali. Bo Krasse, jeden z lékařů, který se na pokusech ve Vipeholmu osobně podílel, jen dodal: „Je jasné, že dnes by experiment v takovém uspořádání jako v padesátých letech ve Vipeholmu z etického hlediska neprošel. Ale význam této studie byl nám dentistům a stomatologům už tehdy zcela zřejmý.“
Částečně mu dává za pravdu i Bommenelová, která připomíná tehdejší komplikovanou úlohu vědců tlačených k maximální souhře mezi vědou a politikou. „Snad právě proto, že vědci byli motivováni politickou objednávkou, chtěli získat důvěryhodné a podložené výsledky. A jejich metodika byla skutečně velmi důkladná, stejně jako byly jejich výsledky průkazné.“
V roce 1957 zahájila švédská vláda kampaň k prevenci zubního kazu. Data sesbíraná v průběhu pokusu z Vipeholmu mají platnost i dnes. „Ve skutečnosti bychom pokusu měli poděkovat za nynější excelentní zubní péči, které se ve Švédsku můžeme těšit,“ uzavírá Bommenelová, ale dodává: „Cena za to ovšem byla zaplacena pacienty, kteří navždy přišli o chrup.“
