V roce 1963 patřil mezi vědeckou elitu západního světa. Byl držitelem prestižní ceny za chemii CIBA, průkopníkem na poli endokrinologie, uznávaným vysokoškolským profesorem. Dnes je jeho jméno řazeno po bok sadistického experimentátora z nacistických koncentráků Josefa Mengeleho. Z dobrých důvodů.
Vědecká činnost Carla Hellera totiž přestoupila hranice morálky. Jeho erudice a píle se nechaly unést štědrými granty a opít žádostmi institucí. I díky pochlebovačům. Když za ním přišli začátkem šedesátých let minulého století zástupci americké Komise pro atomovou energii (AEC) s nabídkou průzkumu efektů radiačního záření, Heller odložil etiku stranou.
Musíme zkoumat malé Hirošimy
Zadání přitom bylo prosté. Existovaly sice totiž studie z tragédií v Hirošimě a Nagasaki, ty však vznikaly ex post, takže se z nich nedalo srovnat, jakému záření přesně byl konkrétní člověk vystaven. V laboratorních podmínkách by se to na lidských pokusných králících dalo vše vědecky změřit mnohem podrobněji, doufali zadavatelé.
Zájem přitom tryskal z mnoha stran. Americké ministerstvo obrany vzneslo dotaz, zda radioaktivita nemůže ovlivnit akceschopnost pilotů strategických bombardérů. Ti totiž trávili v těsném sousedství atomových bomb dlouhé hodiny. NASA se naopak zajímala o to, jak může vysoká radioaktivita ve vesmíru ovlivnit plodnost kosmonautů. Lékařský výzkumný ústav pátral po příčinném vztahu mezi zářením a vznikem nádorů, potažmo rozvojem rakoviny. Všechny dotazy Komise pro atomovou energii tlumočila Hellerovi.
Ten se poté staral o jejich zodpovězení. Celých deset let, výzkum za 1,12 milionu dolarů trval od roku 1963 do roku 1973. „Bylo zapotřebí zajistit mechanismus, který by umožňoval měřit efekt ionizujícího záření na lidské tělo. Heller se rozhodl zacílit výzkum na testikulární tkáň. Buněčný cyklus a fyziologie mužských varlat totiž umožňují provádět objektivní dozimetrická měření a prošetření efektů, aniž by bylo zapotřebí ozařovat celé tělo,“ objasňovala poté jeho dlouholetá asistentka Mavis Rowleyová. Ozáření mužských pohlavních orgánů mělo dát zkrátka jasnou představu o tom, co udělá radioaktivita s celým tělem.
Jenže vědec potřeboval lidský materiál, pokusné králíky, oběti. Stali se jimi „dobrovolníci“ z řad trestanců ze státu Oregon.
Rakovinou je nebudeme děsit
Vězni si tu mohli prací vydělat 25 centů denně, muž v bílém plášti jim však za jeden den lékařského experimentu nabídl pět dolarů. To byl vlastně skoro měsíční trestanecký plat. A nabídl toho mnohem víc: při podepsání souhlasu a smlouvy na deset za sebou jdoucích opakování pokusu 50 dolarů na ruku! A k tomu stovka navrch, pokud po skončení testů podstoupí vasektomii. Proč vasektomii? „Aby se zabránilo kontaminaci veřejnosti ozářenými mutanty“, jak měl uvést lékař, který vězně sterilizoval.
Žadatelů přesto bylo tolik, až se zdálo, že vůbec netušili, do čeho „dobrovolně“ jdou. Vědci jich vybrali 67, podle jiných zdrojů 130. Ano, v drtivé většině to byli negramotní muži tmavé barvy pleti. Někteří nevyšli z cel do laboratoře kvůli odměně. Například pro Harolda Bibeaua, někdejšího vojáka, to prý byla cesta, jak posloužit své zemi, jak odvést vlasteneckou povinnost. „Řekli mi, že to je šance, jak odvést vlasti službu, i když jsem ve vězení,“ vzpomínal později. A pro jiné znamenala účast příslib dřívějšího propuštění. Vězeň číslo 14 vzpomínal, že mu výzkumníci slíbili, že se u něj přimluví u komise, která rozhodovala o podmínečném propuštění.
Po všech stránkách legálníSalemské ozařovací experimenty doktora Hellera byly čisté po všech stránkách. Proces úřadem schválené kastrace či vasektomie držela v rukou správa věznice, vězni podepsali „informovaný“ souhlas se zákrokem, k experimentu byli vybráni po pohovoru u psychiatra. Všichni lidští pokusní králíci dokonce disponovali písemným potvrzením od kaplana, že nejsou římsko-katolického vyznání. Jako takoví by totiž nemohli v průběhu testů odevzdávat vzorky spermatu. Že většina z nich vůbec netušila, čemu budou vystaveni, nikoho netrápilo. Na výzkum po odborné i etické stránce dohlížela rada Pacifické severozápadní výzkumné nadace (PNRF). Instituce, jejímž předsedou byl Carl Heller. Ten byl do roku 1979 svými oběťmi devětkrát žalován. Až na případ bolestného ve výši 2 278 dolarů, tedy odškodnění za kastraci provedenou bez umrtvení, si „čistý štít“ udržel. Po skončení experimentů v Salemu se výzkum přesunul do věznic ve státě Washington. |
Carl Heller si při náboru nekladl pochybovačné dotazy. Jednal věcně, odlidštěně. „Jedenáctého dubna 1964, WHC. Nikdy se neoženil, nemá jasné představy o další budoucnosti. Netuší, zda bude mít někdy děti. Asi by žádné mít neměl. Souhlasím s jeho sterilizací,“ napsal si při výslechu vězně Williama Harolda Cloyda.
Když v roce 1976 jeden z testovaných subjektů John Henry Atkinson promluvil o rozhovoru s doktorem Hellerem, novináře z toho mrazilo: „Ptal jsem se ho na možná rizika. Odpověděl mi, že prakticky žádná nejsou. Prý snad malý nádor. Zeptal jsem se ho znova, jestli myslí nádor, nebo rakovinu. Odpověděl, že by to byla šance jedna k milionu.“
Další z pokusných králíků Robert Garrison v roce 1994 uznává: „Ano, můžeme být obviněni z toho, že jsme byli hloupí.“ Zdůrazňuje však, že vědci v čele s Hellerem je drželi v nevědomosti. „Nikdo si s námi nesedl a nevysvětlil nám, o čem všechny ty testy jsou a k jakým mohou vést komplikacím,“ namítal. Rob White vypověděl, že mu testy popsali jako „silnější rentgen hrudníku“.
Když po letech novináři Hellera se vzpomínkami a osudy jeho obětí konfrontovali, nic nezastíral a chladně odtušil: „Nechtěl jsem je zbytečně děsit, proto jsem mluvil jen o nádoru. Příležitostně jsem mohl použít slovo rakovina.“ O vážných rizicích nemluvil vědomě. Kromě rakoviny tajil i to, že účastníkům experimentu hrozí kožní popáleniny, akutní zánět varlat i krvácivost šourku.
Oběti vědy
I po letech si Bibeau udržel své návštěvy v laboratoři v hlavě. Pamatoval si na Hellerovo přesvědčivé vystupování i na pálení varlat po ozařování. Pro experiment Heller dokonce sám navrhl aparát připomínající obrácené a nakloněné gynekologické křeslo. Testovaný subjekt si na něj lehl břichem tak, aby se jeho varlata dostala do nádržky s vlažnou vodou. Přímo proti ní byly instalovány rentgenové zářiče. Pak už stačilo jen deset minut počkat.
Subjekt během této chvíle dostal dávku přibližně 600 radů, tedy zhruba tolik, kolik během šesti stovek rentgenů. A pak ještě devětkrát. A i když byla tato dávka ionizujícího záření považována za potřebné maximum, neváhal Heller u některých subjektů dávku zvýšit. „Říkal, že odpovědi totiž leží za extrémy,“ uzavírá Rowleyová, věrná asistentka, která s pokusy sice nesouhlasila, ale neprotestovala.
V roce 1973 Hellerovy pokusy skončily, laboratoř vydala poslední „testovaný subjekt“, přístroje umlkly. Jenže pro vězně experiment neskončil, držel se jich celý život. Garrison uvedl, že bolest při testech samotných byla velká, ale nedá se srovnat s tím, čemu byl vystaven poté. „Nemůžu sehnat lékaře, který by vůbec diagnostikoval moje problémy, nemluvě o léčení,“ líčil.
U jiných temná stránka z kapitol americké vědy vepsala stopu i do další generace. Atkinson patřil mezi ty, kteří se po experimentu kvůli neinformovanosti nenechali vykastrovat. Po propuštění z vězení se oženil a zplodil tři děti, všechny postižené. Dostal rakovinu a marně hledal příčinu.
Nacionalismus a méněcenná populace
„Rozumný člověk by dnes řekl, že ony experimenty byly eticky vadné,“ konstatoval po letech John Fletcher, profesor biomedicínské etiky z University of Virginia. Dodal však, že tehdy se takový soud nemusel dělat tak snadno. Nešlo jen o svůdnost štědrých zdrojů, o velkorysé financování pokusů. Možná ještě větší roli hrál kontext studené války a atmosféra prosycená nacionalismem.
Když se poté začal hledat lidský materiál ve věznici, padla řada pochyb, pokud je vůbec kdo z architektů testů měl. Vězni, stejně jako příslušníci menšin či pacienti s duševními poruchami, by se dali označit za méněcennou společenskou skupinu. A když se nebezpečný vědecký výzkum zaměřil na ně, jejich oběti a strasti se pod příslibem vědeckého a celospolečenského pokroku krčily docela neviditelně.
